Zásadní problém dneška?

Když jsem položil otázku „Co je zásadní problém dneška?“ umělé inteligenci, její generativní předem natrénovaný nástroj pro vzájemnou konverzaci ChatGPT mi odpověděl: Je to klimatická změna. Chápu, že klimatické změny ovlivňují a budou ovlivňovat náš život, že jsou problémem, se kterým se lidstvo a budoucí generace musí poprat a hledat nějaká řešení. Přesto se odmítám připojit k zástupu klimatických katastrofistů, jejichž pozornost se zaměřuje jen jedním směrem.

Neboť vedle zásadního „klimatického“ problému dnes čelíme řadě jiných krizí, jež přinášejí problémy nejen člověku obecně a globálně, ale také nám konkrétním lidem žijícím v daném civilizačním okruhu, jakož i v užší komunitě české společnosti. Je přirozené, že názory, který z problémů je ten hlavní a zásadní, mohou být různé; budou se vždy odvíjet od postavení a životní situace a zkušeností subjektu, jenž tyto problémy bude posuzovat.

Jsem příslušníkem věkové skupiny, která si své už odžila smířena se životem i s dějinnými kotrmelci, jež byla nucena prožít, a taky člověkem, který naštěstí není frustrován existenčními starostmi spojenými se stářím. A jako takový jedinec jsem se pokusil z mnoha problémů, které nás obklopují a o nichž se zmiňovaly předchozí eseje v tomto seriálu magazínu Reportér, vybrat ten, který mě trápí, a o němž si myslím, že bez něj by se nám žilo lépe.

x x x

Problémy spojené s krizemi počátku 21. století – za všechny jmenujme už zmíněnou klimatickou změnu, epidemii covidu, hrozbu vyčerpání přírodních zdrojů a migračních vln, nebo politickou nestabilitu provázenou válečnými konflikty – mají vzhledem k pokračující globalizaci a k příchodu nových technologií podobu, kterou jsme do té doby nepoznali.

Není to poprvé, kdy člověk musí čelit proměnám a neznámým hrozbám. V historii lidstva by se našlo více takových zcela nových situací, na něž člověk musel reagovat; buď pochopením jejich podstaty, přizpůsobením se novým podmínkám, nebo vytvořením obranných mechanismů proti nebezpečím, které neočekávané změny obvykle provázejí. Přesto nás takové situace překvapují, jako by nás minulost nepoučila, že čas od času přicházejí, že je přirozené, když se s nimi musíme vyrovnávat, a pokládáme je za cosi unikátního, což je jen částečně pravda.

Při pohledu na českou společnost těchto dnů mám občas nepříjemný pocit, jako bychom ztráceli přirozené instinkty, které umožňují vzdorovat krizím a přežít je bez větších ztrát. Jako bychom ignorovali, co se kolem nás děje, zahleděni do svých sebestředných problémů, aniž bychom hledali cesty a způsoby, jak se aktivně postavit ke krizovým jevům, které na nás doléhají. Místo toho nás ovládá strach a nespokojenost s daným stavem, z něhož obviňujeme jednou politiky (samozřejmě ty, které nevolíme), jindy zas média (samozřejmě ta, se kterými nesouhlasíme), nebo zkrátka všechny ostatní, co nejsou jako my a zasahují do našeho života. Ke špatné náladě rozdělené společnosti přispívá rozhádanost našich zákonodárců a zablokovaná komunikace mezi vládou a opozicí. Václav Havel by možná v této situaci zopakoval svá slova o zemi, která nevzkvétá. Na tom nic nemění fakt, že žijeme v relativním dostatku a bezpečí, a že materiální pokrok posledních třech dekád je nesporný.

Stačí se podívat na některá fakta vysílající varovné signály o stavu Česka. Solidarita společnosti při epidemii covidu vyprchala v okamžiku, když se od šití roušek přešlo k nepříjemným karanténám a povinnému očkování. Česká republika se ocitala na čele statistik úmrtnosti a ani pozdější hospodářské zotavování nedopadlo nejlépe. Česká síť dálnic na mapě Evropy připomíná potrhanou pavučinu. Dluhy v budování infrastruktury, ať už jde o železnici, energetiku, vzdělávací systém nebo vědecký výzkum, jsou evidentní. O zdravém stavu společnosti příliš nesvědčí existence statisíců lidí s exekucemi nebo segregované lokality podporující sociální vyloučení romských občanů. V příkladech by se dalo pokračovat.

Proč tomu tak je, co bránilo a stále brání prosazovat postupy podporující prosperitu země, proč chybí akceschopnost při řešení celospolečenských problémů, proč se ruší či zpomalují realizace velkých projektů, a to nejen kvůli byrokracii a nedostatku peněz, ale kvůli partikulárním sobeckým zájmům? Zkrátka kde je zakopaný pes našich neúspěchů a pro Česko tak typických nedodělků?

Asi nebudu nijak originální, když odpovím, že jednou z hlavních příčin uvedeného stavu je neschopnost se dohodnout, absence kolektivní odpovědnosti vůči sobě navzájem a vůči společnosti jako celku, nedostatek společně sdílených hodnot solidarity. To vše je doprovázeno ztrátou soudržnosti, která se nedá nadekretovat zákony, ale která by měla dřímat kdesi v podvědomí lidí jako nepsaný imperativ, jenž při rozhodování o otázkách spojených s existencí společenství, národa či státu přikazuje dbát nejen na zájem partikulární, ale také na zájem společný.

x x x

V Americe jsem se často setkával s otázkou: „Jaký je bottom line problému, o němž mi tady vykládáte?“. České slovníky překládají „bottom line“ jako „spodní hranice,“ „nejnižší mez,“ nebo „konečný výsledek hospodaření.“ V přeneseném smyslu má však význam „rozhodující faktor“, „to hlavní, to podstatné.“ Otázka tedy zní: O co tady jde? Co je „tím hlavním“ při řešení problému, jestliže ho svlékneme ze všech ideologických, subjektivně zabarvených nánosů a slupek, do kterých se často halí nevědomost, osobní předsudky nebo sobecké zájmy?

Člověk se narodí, žije a umírá. Žijeme v prostředí, kterému říkáme příroda, jsme součástí ekosystémů, bez nichž by naše existence nebyla možná. Jak pravil Aristoteles ve spisu Politika: člověk je svojí přirozeností tvorem společenským (Anthrópos fysei polítikon zóon), tvorem politickým, státotvorným, bytost přirozeně určená pro život v obci. Mimo obec podle Aristotela mohou existovat jen zvířata a bohové.

Život v obci/polis/společnosti bude vždy poznamenán konfliktem individua a společnosti, nezbytností respektovat pravidla umožňující soužití nejrůznějších, často protichůdných zájmů, které pak člověk jako individuum může vnímat jako omezování osobní svobody, nezávislosti a vlastní jedinečnosti.

Bezvýhradná podpora základních lidských svobod a práv byla u nás po listopadu 1989 zcela logickým vyústěním nálad obyvatel žijících dlouhá léta v nesvobodném politickém systému. Svobodu projevu, pohybu, shromažďování, politické volby a podnikání je třeba neustále chránit, neboť jsou podstatou demokracie. Ovšem postavit absolutní svobodu jednotlivce bez hranic a bez odpovědnosti vůči okolí na nekritizovatelný piedestal, znamená ignorovat přírodní zákony společenské existence člověka. Zatímco v osobním styku jsme občas ochotni a připraveni omezit svou svobodu podle známé zásady: „moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda mého bližního“, ve vztahu k širší společnosti, k veřejným institucím a ke státu jako by toto pravidlo neplatilo.

Uvedený postoj je svým způsobem reziduem čtyřiceti let života české společnosti v totalitním politickém režimu, který vyžadoval od občana naprosté podřízení, krátil jeho svobody a ve veřejném životě mu nabízel jen omezené možnosti vyjádřit svobodnou vůli. Nelze se divit, že občané předlistopadového Československa ke státu ovládaném jednou politickou stranou, jež si nárokovala nad nimi absolutní kontrolu a vnucovala jim svoji ideologii, zaujímali negativní postoj. Byl pro ně něčím cizím, nepřátelským.

Rovněž neochota vstupovat do politiky, pokud to nepřináší bezprostřední osobní prospěch, je dědictvím historie, která po únoru 1948 a po srpnu 1968 trestala především ty, kteří se aktivně a nezištně angažovali ve veřejných záležitostech. V roce 1990 jsme tak vstupovali do nové doby bez sdílení společných hodnot, které by ovlivňovaly naše chování směřující k prospěchu celé polis/obce.

x x x

Hodnoty, kterými řídíme naše chování, utváří v raném věku rodina a škola, v dospívání se přidává kultura spolu se sociálními interakcemi a komunikacemi, mezi něž patří média. Formování hodnotového systému, který nám říká, co je dobré, správné nebo důležité, ovlivňují také osobní zážitky a zkušenosti, které v průběhu života mohou hodnotový systém jedince měnit a upravovat.

Zde si dovolím parafrázovat některé myšlenky z přednášky sociologa Miloslava Petruska, jak jsem si je před čtvrtstoletím poznamenal: „Když padne převládající normativní řád, dochází ke konfliktu více různých normativních řádů, z čehož plyne všeobecná nejistota. Norma neexistuje sama o sobě, potřebuje hodnotu, ze které vychází. Každá norma by měla mít hodnotové krytí a měla by být podpořena sankcí. Dojde-li k rozpojování vazeb „hodnota-norma-sankce“ vzniká anomický vztah. Opakem anomie je konsensuální společnost.“ Pamatuji se na skeptický závěr přednášky konstatující, že dnešní společnost je plna navzájem si odporujících výroků a různých pohledů na svět, a vyzývající, „aby problémy nebyly ideologizovány (stavěny do vztahu k partikulárním zájmům dané skupiny), ale moralizovány (vztahovány k hodnotám)“.

Jaká je šance, že se v naší společnosti něco změní tak, aby byla opět akceschopná? Aby se při rozhodování pečlivě vážil střet soukromých a veřejných zájmů, a aby ty první nevítězily automaticky, ale až po pečlivém zvážení? Aby se součástí společně sdílených hodnot stala připravenost v době nouze obětovat vlastní komfort na oltář veřejného zájmu?

Podle mého názoru šance na nějakou rychlou změnu ve vnímání sdílených hodnot tak, aby lépe podporovaly fungování demokratické společnosti, není příliš velká vzhledem k tomu, že čtyři hlavní autority – rodina, škola, politika a média – při tvorbě hodnotového systému demokratické společnosti po listopadu 1989 zklamaly.

Rodiny s čtyřicetiletým přizpůsobováním se vládnoucímu režimu, v němž platila zásada: „stát je nepřítel“ a „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“, asi nebyly tím nejlepším zdrojem hodnot pro mladou generaci kriticky pohlížející na své rodiče.

Školu a vzdělávací systém zasáhly nejen změny politického paradigmatu, ale také technologická revoluce a internet. Jak asi velká byla v devadesátých a nultých letech autorita učitele, jemuž dělaly potíže základy počítačové gramotnosti, před puberťákem, pro něhož počítače a mobily byly něčím samozřejmým. Nehledě na metamorfózy pedagogů při výuce dějepisu nebo při přeškolování z ruštiny na rychlokvašenou angličtinu. Teprve dnes snad už ve školách převážili učitelé nezatížení minulostí, oddaní svému povolání natolik, že mohou sloužit jako vzor a autorita pro mladou generaci. Doufejme, že možnost cestování a výměnných studentských pobytů osvobodí hodnoty budoucích generací od českého zápecnictví a provinciálního sobectví.

Selhání politiků při utváření hodnotového systému po listopadu 1989 by vyžadovalo zvláštní esej. Ohlédneme-li se za výraznými postavami české politické scény, nacházíme zde sebestředné osobnosti, které po počátečním nadějném očekávání svými názory a postoji veřejnost spíše rozdělovaly, než spojovaly. Aniž bych chtěl snižovat zásluhy Václava Klause na transformaci české ekonomiky a na bezkonfliktním rozdělení státu, právě on svým postojem preferujícím bezbřehý individualismus jako základ kapitalismu bez přívlastků, kdy nechával bez povšimnutí přešlapy hraničící s podvody a korupcí, otevřel dveře politice bez mravních zásad fungující jako nástroj prosazování soukromých zájmů; politice, která se podbízí náladám voličů, aniž by od nich vyžadovala přijetí vlastního dílu odpovědnosti a závazku vůči společnosti.

Podle funkcionalistické teorie mají média schopnost integrovat společnost, posilovat její identitu a soudržnost. Zároveň média fungují jako nástroj mezigeneračního přenosu společenského a kulturního dědictví. Tak tomu bylo před příchodem internetu a sociálních sítí, které zcela proměnily rozsah a povahu sociální komunikace – interpersonální, masové, i té síťové, která získala masový charakter. Komunikační platformy zahlcené navzájem si protiřečícími zprávami s fragmentovaným a roztěkaným publikem zatím nedávají naději, že by v současné době přispěly k tvorbě či ovlivnění hodnot sdílených většinou společnosti.

x x x

Znamená to, že není naděje na změnu chování naší společnosti, na změnu hodnot, které toto chování ovlivňují? Je tu ještě jeden prvek, který je schopen ovlivňovat hodnotové systémy – osobní zkušenost z prožitých životních situací, setkání s úspěchy, ale i s prohrami a nezdary, kterých bylo možné se vyvarovat, kdyby…

Teprve když se dítě spálí, uloží si do paměti, že na horkou plotnu se sahat nemá. Obávám se, že česká společnost se bude muset ještě několikrát spálit, projít ještě několika krizemi, než se změní její hodnotový systém, v němž stále převažuje „malá domů“ a chybí morální závazek vůči společenství přesahující rozměry rodiny či omezeného zájmového spolku.

Jako námět do diskuse nabízím: Co takhle se znovu zamyslet nad pojmem národa, očistit ho od nánosu dobových ideologických výkladů, odstranit jeho zneužívání nacionalistickými demagogy, a prosadit do veřejného povědomí definici národa politického, nezaloženého na etnicitě, ale otevřeného každému, kdo přijme jazyk, kulturu, zvyky a národní identitu společnosti v našem regionu?