O: Co pro Tebe znamená střední Evropa?

Co? Nemám sílu se soustředit. Vědomí sklouzává někam pryč.

O: A co kdyby se propadla do země?

Určitě bych se naštval, ale to by rychle pominulo.

O: Dřív to bylo jinak?

Bylo, ale o tom raději ani nepřemýšlet. Mimochodem, mám rád české pivo. Až jsem se sám divil, když jsem zjistil, že se mi v americkém supermarketu ze všeho nejvíc zachtělo koupit si právě české pivo. Dřív, a to i na samém vrcholu té největší lásky k Maďarům a k Polákům, bych koupil pivo holandské, belgické či německé prostě z nedůvěry k českým výrobkům. Teď musím přiznat, že české mám prostě nejraději.

O: Proč s radostí?

Z lásky ke své vlastní objektivnosti. Ze stejné lásky k objektivnosti dodám, že italské broskve jsou lepší než maďarské. Docela ujde maďarské víno, ale přeci jen to jsou barbaři. Jo, a taky mám rád polskou zubrovku.

O: A jaké to bylo dřív?

Dřív jsem choval jakousi nepochopitelnou lásku k těm Maďarům, Polákům v jisté chvíli dokonce i k Československu.

O: Proč lásku? A proč nepochopitelnou?

Přímo jsem je zbožňoval za jejich odpor proti Rusům, až k slzám. I když, byla to taková nějaká povrchní láska. Někdy se mi zdá, že jsem si je tehdy vymyslel. Nepoštěstilo se mi je poznat. Měl jsem rád jakési neznámé předměty. Ty země jsem znal daleko lépe politicky, než kulturně. Nečetl jsem téměř nic z literatury.

O: A co Kafka?

Kafka, to není Evropa. Spíš Afrika. A já mám rád kompromisy. O něco líp na tom byli v Polsku, tam šel aspoň občas nějaký ten film, na který se dalo dívat, i když taky žádná sláva. Zato do zblbnutí jsem četl o maďarském povstání. Dnes už si nevybavím nic, jako když utne. V roce 68 jsem dokonce začal číst české noviny. Zbožňoval jsem je, blbečky.

O: Proč blbečky?

Z neznalosti. A taky z rozpaků. V roce 1988, když mě ještě nikam nepouštěli, toužil jsem po Budapešti. Když už jsem mohl vyjet, odjel jsem do USA.

O: Západ u Tebe vytěsnil střední Evropu?

Ne tak docela. V 89. roce jsem přeci jen s ještě dost velikým potěšením poprvé přijel do Budapešti. Tehdy byla silnější než Moskva.

O: A dneska?

To nejde srovnat. Co se energie týče, je Moskva silnější, než všechna města těchto tři zemí dohromady. Energeticky se Moskva dneska podoba New Yorku, kdežto tyto země se přeměnily v poloútulné, polomdlé zapadákovy. Nejsou to ty rozměry. Chybí životní rychlosti.

O: Není v tom zlomyslnost?

Samozřejmě že trochu je. Mysleli si, v té své střední Evropě, ze civilizační úrovní převyšují Rusko, ze mají své striptýzy a čert ví co ještě, a ukázalo se, že je to zapadákov. Buď jak buď, nemám tu od koho čerpat energii.

O: Znamená to snad, že jsi nad Střední Evropou zlomil hůl?

Když se v tu stranu podívám, leccos se mi jeví sympatickým. V Praze, kde jsem byl nedávno, se mi zdálo, že někteří lidé jsou v určitém smyslu snad ruštější než sami Rusové. Jedna ruštinářka v jasně růžovém prádle mě vzala za ruku a se silným vzrušením v hlase se mě zeptala: Viktore, miluješ mě? Chci tím říci, jsou překvapivě měkčí. Její otec byl řidič autobusu či co. Místo odpovědi jsem zhasnul světlo. Pošeptala mi, že místo ruštiny teď musí učit němčinu. A ona by chtěla ruštinu. Abych si prohlédl její dobrotivou tvář, zase jsem rozsvítil. Měkkost rysů těchto lidí je téměř slavjanofilská. A mluví tak zpěvavě. Je v tom cosi sexuálně přitažlivého, milého.

O: Jsou jiní než Západ?

Po všech těch jejich sametových revolucích studovali ruskou filologii samí mrzáčci s předkusem. Ted už se začaly objevovat i normální zuby. A to potěší.

O: Tak jsou jiní než Západ?

Nosí snad na Západě někdo jasně růžové prádlo? Střed Evropy, když si svlékne šaty, předvede svou provinciálnost. Někdy je provinciálnost i vítanou vlastností. Teoreticky si rád zajedu na vesnici, lehnu si tam, vyspím se, projdu se spadaným listím. Oni se tak dojemně obracejí k Rusku, vystrašení všemi těmi Němci, Američany, Francouzi. Vypadá to, že se v něčem zklamali v západní civilizaci ještě daleko víc, než si sami připouštějí. Hrozně rychle zapomněli na zlo, které jim Rusko přineslo. Oni na ty naše vojáčky, své vrahy, okupanty z ruské vesničky vzpomínají takřka s něžností. I zima je u nich mírnější než u nás. Jejich zima je náš pozdní podzim. A pak hned přijde jaro. Nemají ty ostře klimatické rozdíly naši šířky, a to se odrazilo na všem.

O: Chtěl bys znovu s ruským tankem dobýt střední Evropu?

Půjdu ji dobývat teprve tehdy, až se opravdu velmi silně urazím na Západ.

O: Za co?

Za zradu. Za dvojí míru. Moralisti podělaný, sami sobě odpustí to, co nám neodpouštějí. Za to, že Západ Rusko odepsal, a pak tvrdí, že jsme děti gulagu.

O: A co uděláš se střední Evropou, až ji dobudeš?

Nejprve ji trošku potrápím, potom ji udělám trochu víc liberální než je Rusko, a oni se budou nádherně hrbit pod všemi svými komplexy najednou. Zase budu fandit jejich fotbalu a hokeji. Za sovětské vlády jsem nemohl fandit Rusům, vždycky jsem fandil jejich protivníkům, lhostejno komu, hlavně že proti. A pak po 91. roce, přišlo to samo od sebe, najednou jsem se stal fanouškem našich, přidal jsem se k prvotním formám nacionalismu.

O:Zná střední Evropa Rusko?

Jistěže nic neví, kdysi snad přečetli Tolstého a Dostojevského. Co vědí o Rusku? Z jedné strany slyšeli od svých babiček, že Rusům se nedá věřit, dokonce ani když přicházejí s dárkem. Tyhle nebožky babičky měly pravdu. Kdo by důvěřoval Rusům. Rusové nikoho, kromě sebe samých, nepovažují za lidi. Když uvážíme, že sami sebe považují za hovno, není co dodat. Z druhé strany jsou Rusové pro střední Evropu protiváhou proti příliš chladnému Západu. Střední Evropa je v podstatě takový vodovodní kohout, ve kterém se mísí studená a teplá voda. Tedy měla by. Ve skutečnosti z obou kohoutků sotva kape.

zpět na Louč