Patnáct a dost!

Milí žurnalisté!

Jsem jedním s těch, se kterými dějiny v listopadu 1989 „zatočily“. Jak jistě víte, bylo tehdy do světa rozhlášeno, že se student s mým jménem stal obětí zásahu policie na Národní třídě. Kolo událostí se roztočilo a já mohl jen přihlížet.

Jediný můj „aktivní přínos“ mohl snad být v tom, že jsem režimním médiím nedal dementi své smrti „zadarmo“, ale všemožně se snažil do éteru protlačit, že i když třeba nikdo nezemřel, zásah byl brutální a mnoho mých spolužáků bylo zraněno. Kromě toho jsem pro revoluci neudělal nic.

Přesto, že jsem byl spíš loutkou než aktivním hybatelem revolučních událostí, zájem médií o mou osobu v následujících letech neustal. Nejprve jsem novináře odmítal s tím, že je mi celá věc nepříjemná, pak mi ale jistý redaktor z televize Nova pohrozil, že pokud s nimi nebudu mluvit, řeknou, že jsem jim odmítl sdělit jakékoli informace. Od té doby jsem média odmítat přestal.

Záznamy jsem si nedělal, ale za posledních patnáct let jsem poskytl jistě více než třicet rozhovorů, jen při desátém výročí jich bylo devět. Jen tak namátkou, byl jsem ve všech třech televizích, v Radiožurnálu, ve Svobodné Evropě, v zahraničním vysílání Českého rozhlasu, v Lidových novinách, v Nedělním světě, v Prague Postu, ve dvou či třech západoevropských televizích a v několika zahraničních novinách. Leckterá celebrita by mi mohla závidět takovou popularitu.

Typický rozhovor se mnou vypadá asi následovně: Co jste dělal 17. listopadu? Byl jsem na demonstraci, ale odešel jsem před zásahem / Kdy jste se dozvěděl o své údajné smrti? V sobotu večer / Jak jste se cítil? Nic moc / Proč jste řekl „sáhla na mě smrt“? Vystřihli to z kontextu / Jak si myslíte že fáma vznikla? Rozšířila ji Dražská / Co teď děláte? Jsem matematik.

Chtěl bych říct, že tenhle text nemíním jako kritiku těch, co se mnou ty rozhovory dělali. Mluvil jsem s nimi dobrovolně a nakonec i docela rád. Jen se zamýšlím, jestli má psaní o mně nějaký smysl, když vlastně k důležitým otázkám nemám co říct.

Byla Dražská estébačka, jak tvrdí Zifčák, nebo jí zkrátka jen „hráblo“? Pakliže fáma byla zpravodajskou hrou, co tím kdo sledoval? Ale hlavně: Jak to, že si Petr Uhl a jeho spolupracovníci zprávu neověřili, ačkoli s dezinformacemi museli mít své zkušenosti? To mi připadá důležité a zajímalo by to myslím nejen mě.

Když si vzpomenu na dobu před revolucí, pamatuji si pocit beznaděje, že tu Jakeš a spol. budou napořád. A také na zoufalé čekání, až se „něco stane“ . Když jsem v sobotu 18.11. poprvé slyšel, že „jsou i mrtví,“ říkal jsem si: „Tak teď se to stalo.“ Nebylo to tak, že bych někomu přál smrt. Je jsem se bál, že pokud to není pravda, všechno se zase vrátí do starých beznadějných kolejí. Kolik lidí se mnou tyto pocity sdílelo, nevím. Jestli nikdo, pak mně Pánb-h potrestal poprávu, jestli jej sdíleli i ostatní (například ti, co zprávu „pustili“), je to od Pánab-ha dost nespravedlivé.

Každopádně, chtěl bych zde (doufám že definitivně) prohlásit, že už k Listopadu dále nemám co říct. Faktické údaje jsou k dispozici na mých stránkách www.klec.cz/martin a v mnoha dalších pramenech. Rozhovory neodmítám, ale musejí být na téma matematická ekonomie nebo klezmer music.

V Praze dne 18.11.2004

Martin Šmíd, mrtvý student z Prahy

P. S. V případě zájmu kontaktujte mého kolegu mrtvého studenta z Berouna.