Listárna Louče 40 - Ivo Mathé

LISTÁRNA Louče 40

Česká televize pod palbou I.-II

Plný text dvojčlánku zaslaného k otištění do MF DNES (tučně vyznačeny vynechané pasáže)

Česká televize pod palbou (I.)

Kromě dvou větších rozhovorů zveřejněných letos v lednu, v době poznamenané (poté, co pan Hodač vypnul vlastní mozek a následně i vysílání) prapodivným názorem některých politiků, publicistů a rozličných radních na existenci České televize jako instituce, která nemusí nutně vysílat, jsem se pečlivě vyhýbal publicistickým aktivitám.

Jakkoli nebylo lehké jen poslouchat a číst tisíce hloupostí, omylů nebo účelových manipulací, vlastní vstup do diskuse jsem si zakázal. Měl jsem i důvod: probíhající tzv. forenzní šetření v České televizi - jeden z nejdražších špásů (prý za víc než 30 milionů Kč ?!) v její historii. Závěry nákladné prověrky však umožňují vyvrátit primitivní klišé - "Česká televize je socialistický moloch", je "klonem státní Československé televize" a tudíž nutně "potřebuje transformaci" (např. Milan Knížák v LN a Týdnu, Petr Marek v MFD). Auditor (firma PWC) totiž mimovolně podává důkazy v 90. letech uskutečněných obrovských změn: jako zásadní doporučuje kroky představující vlastně návrat ke způsobům, stylu práce a organizaci socialistické Československé televize.

Česká televize neměla to štěstí, že by vyrůstala na zelené louce. Naopak, musela začít naplno fungovat necelé dva měsíce po schválení zakládajícího zákona, její první ředitel měl šest pracovních dnů na založení firmy (tehdy s víc než čtyřmi tisíci zděděných zaměstnanců), která byla od "narození" zákony zablokována v jakémsi vazalském vztahu k státnímu federálnímu vysílání. Přesto však za plného provozu pokračovala v odvážném vypiplávání v postkomunistických zemích naprosto neobvyklého organismu zbrusu nové televize.

V době, kdy se v České republice tržní prostředí teprve rodilo, kdy podniková a bankovní sféra nadále zůstávala skansenem a liberální myšlenky končily plkáním, Česká televize neokázale dokončovala důkladné a rozsáhlé proměny , jimž se o mnoho let později všude jinde říkalo pyšně restrukturalizace. V České televizi byla nově vytvořena plochá organizační struktura, do níž se mezi generálního ředitele a producenty vešla jediná vrstva.

Princip delegování odpovědnosti a pravomocí na konkrétní osoby vytvořil jedinečně nebyrokratické samočistící prostředí, v němž se každá nehospodárnost obrátila proti samotnému producentovi či jakémukoli šéfovi.

Při klesajících příjmech a nákladech (za vysoké meziroční inflace) Česká televize začala zvyšovat produkci a vysílat 24 hodin denně, stereofonicky, s dokonalým teletextem (a skrytými titulky pro neslyšící), zahájila digitální vysílání přes satelit, založila internetovou doménu, opustila desítky budov, zlevnila provoz (do čehož patří razantně zjednodušená dostavba Kavčích hor), mohutně propouštěla, nevídaně (i na evropské poměry) "computerizovala", nikomu nedlužila, včas platila a měla přehled o svých pohledávkách, dokázala vytvořit pro budoucnost rezervu ve výši několika set milionů korun (ač utratit peníze umí každý, především "z cizího", v čemž vynikají správci kapitol státního rozpočtu a po léta se překonávali čeští "bankéři"), získávala ocenění a obdiv v zahraničí, zachraňovala českou kinematografii, stala se nezpochybnitelným národním kulturním statkem, nakupovala kvalitní nepodbízivé pořady z ciziny, prosazovala vyšší civilizační pravidla vně i uvnitř, pěstovala firemní kulturu, zavedla etický kodex, pravidla žurnalistiky a předložila jasnou moderní programovou strategii podloženou průhledným systémem financování.

Tak pevný pilíř demokracie se stal cílem útoků komerčních televizí i objektem podtrhů, závisti a osočování. Politici a lobbisti začali - aktivně i pasivně poučeni vlastníky novin, rozhlasů a hlavně televizí - vnímat média coby výtahy k vlivu, tudíž k moci. Tehdy ještě odolná Česká televize vzdorovala a během roku 1997, právě v období výrazné renesance její služby veřejnosti, byl připravován (legální) puč, v němž nutno hledat podhoubí všech následných událostí až po tzv. vánoční krizi.

Metoda záhuby se sama nabízela: do systému konstruovaného pro profesionály byli posláni žvaniví laici a lidé s ambicemi převyšujícími jejich schopnosti, kteří nevědomky (či vědomky) zahájili likvidační práce, probíhající dodnes. Jejich závěrečnou fází zřejmě mělo být tzv. forenzní šetření, od něhož si leckdo (viz výše) sliboval, že bude smrtící ranou, a jehož závěry byly divoce dezinterpretovány, např. pod titulky "Televize byla černá díra" nebo "V hospodaření ČT je zmatek", s očividnou snahou nalepit České televizi co nejošklivější známku. O tom, jak přilne, však příště.

Česká televize pod palbou (II.)

Jsem zodpovědný za Českou televizi v období od ledna 1992 po jaro 1998 a k jejímu pozdějšímu konání se mohu vyjadřovat jen velmi omezeně. Po pečlivém studiu dostupných výsledků hloubkové kontroly lze konstatovat, že uprostřed jevů veskrze opačného řádu (hrůzné hospodaření bank, velké části podnikové sféry, politických stran i státní správy) dopadla Česká televize i pod účelově zaostřeným drobnohledem velmi dobře. S jedinou výjimkou případu na hraně (odpis údajně nadbytečných videopásů a filmové suroviny v hodnotě 16 milionů Kč - případ si zasluhuje podrobnější šetření, ty peníze nebyly ukradeny) nenalezli kontroloři žádný případ zpronevěry či podvodného jednání v letech 1992 až 1997.

Ano, neměl se ztratit ani halíř, ale všichni píšeme o firmě se zhruba třímiliardovým ročním obratem, s mohutnou výrobou originálů a prototypů, na hony vzdálenou průmyslu a běžnému plánování . Některá doporučení auditora vycházejí z presumpce viny (běžné u mnohých útoků politiků na ČT), obsahují domněnky, podezření bez důkazů, "zdání" a často jsou nedomyšlená, vše umně předžvýkáno pro natěšené kritiky a jednodušší novináře .

Bystřejší a soudnější z nich brzy rozpoznají prázdnotu vypuštěné mlhy. Ta má, podle mého názoru, možná zakrýt nejdiskutabilnější kroky České televize z poslední doby. Jedním z nich bylo vyšetřovateli jen neutrálně zmíněné rozhodnutí o nákupu systému SAP, doposud spíš nefunkčního, za cca. 100 milionů Kč. Výběrové řízení proběhlo pod dohledem Deloitte&Touche (proto ta kolegiální ohleduplnost PWC?), kde nyní pracuje bývalý finanční ředitel České televize Kralert, jenž transakci prosazoval. (O současných vztazích bývalých ředitelů programu Bezoušky a Lovitta k firmám pracujícím pro ČT zpráva rovněž decentně mlčí.)

Výběrová, poptávková a všemožná jiná řízení nejsou všelékem a často představují jen alibistickou zástěrku pro nehospodárnost. Nezpochybnitelný užitek má však vždy poradenská firma (k nimž patří jak Deloitte&Touche, tak PWC). Ostražitost je na místě i při vyhlašování reorganizací a reforem, mohly by začasto znamenat jen obdobu socialistické mocenské velkotovárny.

Předpokládat u vášnivých kritiků seriózní pohled, rozumný odstup a přesnost, by bylo naivní. Nelze ani očekávat omluvy za sprostá a nactiutrhačná osočení. Naopak, pokusy o zneužití auditorského šetření k potření České televize budou pokračovat, zejména od leckoho s životním přesvědčením, že "příležitost musí dělat zloděje".

Asi je opravdu neuvěřitelné, že lze vytvořit a udržovat prostředí, v němž se nevyplácí krást. Je však smutné, kolik lidí sklouzlo k líbivým a jednoduchým heslům, přestalo užívat paměť a pozbylo vůli a ochotu k poznání. Mrzí mne, že svoji největší chybu musím pojmenovat sám: na začátku 90. let jsme razancí a rozsahem změn v České televizi, k její dnešní škodě, předběhli dobu možná o desetiletí. Jednou se snad naše snaha o étos služby veřejnosti televizním vysíláním, už asi bez možné nápravy, dočká i pochopení.

Ivo Mathé