Česká média a jejich role v procesu politické změny roku 1989

Ukázky z textu:

Čeští a slovenští občané si po dlouholetých zkušenostech s autoritářskými a totalitními režimy sice uchovali schopnost vytvářet si svůj vlastní názor, nezávisle na obsahu, který jim nabízela státem a komunistickou stranou kontrolovaná média. Nicméně chování těchto médií bylo pro ně i nadále signálem, podle kterého mohli usuzovat, jaká je politika vládnoucího režimu, jak se strana a vláda zachová v různých situacích, jak velkou míru svobody mu jako občanovi poskytne. Nehledě na to, že podobně jako ve všech autoritářských režimech jsou centrálně kontrolovaná média lakmusovým papírkem signalizujícím „who is in charge“, kdo je má pod kontrolou, jak silný či slabý je režim, který si tuto kontrolu přisvojuje.

(...)

Lidé svázaní tím či oním způsobem s vládnoucím režimem vyčkávali s nadějí na neúspěch generální stávky. Pokud by se jí lidé odmítli zúčastnit, byl by to důkaz, že opozice reprezentovaná Občanským fórem nemá podporu většiny obyvatel a tudíž nemůže mluvit jejich jménem.

Tato naděje nebyla zcela nerealistická s přihlédnutím k postojům střední a starší generace, která měla v paměti uloženou zkušenost z roku 1968 a z let následujících. Také na jaře roku 1968 vše vypadalo, jako by rozšiřování svobody už nešlo zastavit, zahraniční intervence však všechno náhle změnila a lidé, kteří se společensky angažovali ve prospěch demokracie v období Pražského jara, byli často profesně a existenčně tvrdě postiženi. Tato zkušenost starší generace radila do ničeho se neplést a vyčkávat stranou dalšího vývoje. Kromě toho, zvláště u dělnických profesí, se dala očekávat nedůvěra k iniciátorům stávky, což byli studenti, divadelníci a disidenti spojení v Občanském fóru. Objevily se dokonce názory, že vyhlášení generální stávky byl z hlediska opozice hazard, neboť nebylo vůbec jisté, zda získá celospolečenskou a celostátní podporu, zvláště když převáží názory typu: „Vám v Praze, studentům a umělcům, se to mluví, nemáte odpovědnost za rodiny, žijete si svým bohémským životem, ale my si musíme vydělávat na živobytí vlastní prací a tu nám nikdo nevezme, ať bude režim jakýkoli.“

(...)

Hlavním úkolem dne tedy bylo přesvědčit onu váhající většinu, která sice s režimem nesouhlasila a změnu si přála, ale která na druhé straně vyčkávala, jak všechno dopadne, kdo nakonec zvítězí. Část této bitvy o veřejné mínění se uskutečňovala ve výjezdech známých umělců a studentů do všech krajů republiky, jejichž smyslem bylo dodat opozičnímu hnutí důvěryhodnost podloženou neformální autoritou celebrit, a také překlenout informační propast mezi Prahou a zbytkem republiky (...) Výrazný signál o tom, že hlavní celostátní média – rozhlas, televize, Rudé právo – přestala být pod kontrolou strany a státu, však přinejmenším do čtvrtka 23. listopadu, nepřicházel.

(...)

Chování Československé televize, do té doby řízené a kontrolované státem, přineslo po 24. listopadu váhajícím lidem v celé republice poselství o tom, že režim je slabý na to, aby potlačil jejich svobodnou vůli, kterou mají možnost projevit v účasti na generální stávce. Toto poselství bylo neméně důležité jako možnost zhlédnout na vlastní oči představitele opozice a masovou účast několika set tisíc lidí na Letné v přímém přenosu."