Jaký den! Začal v 6.30, kdy jsem dostala první telefonickou zprávu od Boži (pozn.: sousedka) o okupaci. Proč?

Je to bolestnější a hroznější než 15. březen.

Je to postavení na hlavu všech deklarací, ujištění ze strany našich přátel. A je to teprve začátek.

Hlavní naši představitelé jsou internováni.

Seděla jsem celý den u rozhlasu. Televize skončila před dvanáctou.

Rozhlas pracuje ještě nyní v 9 hod. večer.

Hrozné je poslouchat stanici česky mluvící, která říká nepravdy, které volají do nebe.

Nyní byla vysílána zpráva, že členové vlády Dubček, Smrkovský, Černík, Špaček, Kriegel byli jednotlivě odvezeni z budovy, kde byli internováni.

O tom, že Dr. Císař byl v Bartolomějské a odtud odvezen neznámo kam, byla již zpráva ráno.

Po osmé hodině vstoupila vojska do budovy Národního shromáždění.

President je na Hradčanech rovněž internován.

Jednání našich okupantů nemá vůbec obdoby. Okna musea jsou rozstřílena, omítka nese stopy zásahů, stromy vyvráceny, auta přejetá tanky.

Stř. vlny 233 m (9.15 večer), 428 m, 492 m, dl. vlny 1103 m - jsou nyní vlny, na kterých možno poslouchat legální zprávy.

Kolik je za tím bezejmenných lidí, kteří obětavě pracují, aby národ mohl být informován.

Zatím není známo, kdo je velitelem okupačních vojsk, nikdo zatím nepromluvil, aby ospravedlnil vpád!

Připraveno to měli dobře ti naši podaření přátelé.

Co bude dál?

Káťa (pozn.: tenkrát pětiletá) je velmi hodná při vědomí situace. První její otázka byla: "A jsou to hodní vojáci? Zastřelí nás?"

Večer se ptala: "Jak dlouho bude ta válka trvat?"

Tass vysílala večer zprávu, že vojsko přišlo do země na pozvání čsl. představitelů. Jakých? Jejich jména.

Když konečně člověk začal vládě a jejím představitelům věřit, stalo se toto.

To musí jasně otevřít oči všem těm, kteří věřili v pravdivost uzavřených ujednání.

Výsměch je, když nyní citují obsah sofijských novin.

Bylo dojemné, jak v dopoledních hodinách novináři televize i rozhlasu setrvávali na svých místech a s jakým klidem četli výzvy i když byla slyšet palba kolem rozhlasu.

Zpráva z kanceláře presidenta republiky: Po deváté hodině president přijal členy vlády. Je to pravda?

Takhle jsem seděla při rozhlase v r. 1945, ale tehda to bylo nadějné, Praha byla osvobozována. A jak to vůbec tehdy bylo? Co je pravda?

Je to můj vrozený pesimismus, že všechno vidím černé a bezvýchodné?

Je mi smutno, že v kritických okamžicích většina lidí myslí na svůj břuch a na jeho zásobování. Budeme mít zpola vyhráno, bude-li přísun fungovat. Jaký nesmysl, když dvoučlenná rodina zkoupí proviant za 300 Kčs.

Pan Musil přivezl zprávu od Evy, že není v rozhlase, že je doma. Kde jsou ostatní členové rodiny?

Den druhý 22./8. 68

Ráno skoro normální nákup. Když jsme přišly s Katkou domů, byla zde Jaryna. Informovala o událostech v Praze.

Všechny práce a nadšení lidí v posledních měsících byla jediným dnem zmařena.

Tak mnoho myšlenek se honí hlavou.

Co je zbabělost, co je hrdinství, co je statečnost?

Jsem příliš impulzivní, abych mohla být rozumná.

Všechno je to tak otřesné, že myslím, že se mi to zdá.

Zatím pořád nevíme, kdo je velitelem této špinavosti. Kdo je ale zrádce z našich řad, to již víme. Je to pan Kolder, Indra, Barbírek, Bielak (sic!), Lénárt. O co usilují tito lidé? O své vlastní pozice. Myšlenka v tom není.

Přijel Fráňa. (pozn.: manžel)

Den třetí 23./8. 68

Duševně pro mne nejhorší. A stále ještě naše stanice vysílají. Když jsem byla nakoupit v Mukařově, tlampače hlásily odjezd presidenta do Moskvy.

Co z toho bude, když s ním jedou zrádci?

Podle rozhlasu se objevují kolaboranti. I když je jich málo, jsou a to je smutné.

Odpoledne přijela Eva. Informace o Praze.

Posloucháme rozhlas a jsme šťastni, že to jde.

Obdiv pro lidi, kteří nedbají nebezpečí a stále zajišťují provoz.

Odcházím spát v 11 a stále ještě znějí legální vysílače.

27./8. 68

Dlouhé dny a kolik jich již bylo!

Eva přijela v pátek, táta ve čtvrtek a Jirka v sobotu.

Naděje s beznadějí a té je víc.

Dnes ráno první zpráva po probuzení, že vláda se vrátila.

Krátký rozhovor se Smrkovským. Jak unaveně zní jeho hlas a kolik vůle potřebuje, aby alespoň konec nevyzněl pesimisticky. "Dostaneme se z toho!"

Čekám. Ve dvě hodiny měly být zprávy. Zatím nic. 14.30. Minuty se vlekou hrozně dlouho.

Kolik síly má národ, když bojuje za spravedlivou věc, proti lžím a bezpráví. Nikdo nedovede odpovědět správně na otázku "Jak dál?"

Konečně komuniké. Bylo stylizováno řečí, kteoru jsem již nechtěla nikdy slyšet.

Potom projev prezidenta. V jeho podtextu bylo slyšet a cítit podmínky, ve kterých naše vláda ty čtyři hrozné dny byla.

Je to takové hrubé užití síly a násilí, které se zde stalo, že si marně říkám, že snad sním. Chápu, že naši situaci nemůže pochopit sovětský člověk, ale jak to, že nám nerozumí ani ostatní okupanti, když všechno to, co prožíváme my, je i jejich situace.

Nemohla jsem to vydržet a šla jsem k Bože. Čekaly jsme na projev Dubčeka. Hned po vysílání projevu prezidenta se odmlčely všechny vysílače, které nám dodávaly odvahu celé ty hrozné dny a noci. Zněla jen hudba a myslím, že Beethovenova "Osudová" byla ta jedině správná. Potom zase se začaly napojovat vysílače, jejichž projevy byly značně útočné, ale podle mého názoru nerozumné. Vždyť na našem území je jeden cizí voják na 30 lidí. Voják s celou svou technikou, voják celý vystrašený, který ze strachu je schopen všeho.

A proto bylo uvolněním, když konečně se ozval hlas pana Dubčeka, hodně pohnutý. Bylo útěchou slyšet jeho lidská, rozumná slova, s kterými musí souhlasit každý upřímný vlastenec.

Líbí se mi i postoj našich novinářů, kteří rychle pochopili pravidla hry.

Dokud bude stát v čele tohoto státu člověk ražení pana Dubčeka, dotud přes všechna utrpení, je možno lidsky žít.

Vzpomínám velmi na moudrá slova pana Wericha, která mluvil s panem Škutinou o rozdílu mezi hrdinstvím a statečností. Dej Bůh, abychom dali přednost statečnosti každého jednotlivého moudrého, před hrdinstvím emocionálním.

Je 9.15 večer a z radia zní "Má vlast".

Jakou útěchou může být hudba.

Je neuvěřitelné, že před týdnem jsem v tuto dobu šla spát klidně a v míru, jako všichni v našem národě, zatím co se armády stahovaly kolem naší malé země, která je srdcem Evropy a o níž se mocní perou.

Myslím, že jsme našim "bratrům" dali lekci, jak se dovede bránit malý národ a že tanky a kulomety nejsou ještě tou největší silou, že proti jednotě a síle myšlenky a ideji nic nezmohou násilí a zvůle.

Legální vysílání je velmi rozumné, mluví bez frází a patosu.

Němá barikáda okupantům!!!

28./8.

Situace dnes večer po projevu ing. Černíka se nezdá tak černá, byť cesta bude značně trnitá. Cizí stanice jsou značně pesimistické.

K uklidnění národa přispívá, že stále ještě fungují legální vysilače. Až tyto utichnou, bude to horší.

Nerozumím jednání Dr. Husáka o neplatnosti sjezdu KSČ.

Když poslouchám Moskvu, tak se mi zdá, že k tomu, aby si dva porozuměli, je třeba, aby oba chtěli. Moskva vědomě nechce a je s podivem, kolik lží a vyslovených vymyšleností předkládá k víře svým posluchačům. Litěraturnaja gazeta píše, že kontrarevoluci u nás dělaly americké speciální jednotky v civilních šatech, které dostaly pokyny v Salzburku. Rovněž naše vysilače řídí tyto jednotky. Sověti ovšem nemohou přiznat, že za týden se jim nepodařilo zlomit odpor našich rozhlasových pracovníků. Kultura a vyspělost našich "bratrských" národů je přece jen nesrovnatelná.

Zde končí zápisky Anny Šmídové 1913-1996, t.č. bydlištěm v Louňovicích 143, pošta Mukařov, okr. Praha-Východ