Moje vojenská knížka a její záznamy si zaslouží trochu širší komentář.

Protože jsem se nedostal na vysokou školu, musel jsem 1. srpna 1963 nastoupit základní vojenskou službu, neboť jsem byl jako branec schopný této služby odveden. Hned po odvodu mě pozvali do kurzu pro řidiče, což mohlo být výhodné, neboť jsem mohl získat řidičák zadarmo. Protože jsem však doufal, že mne na vysokou školu přece jen přijmou, nechtěl jsem, abych musel v takovém případě náklady na řidičák zpětně doplatit, do kurzu jsem nenastoupil, což ovlivnilo moje pozdější zařazení.

Povolávací rozkaz jsem dostal k vojenskému útvaru číslo 4938 v Bechyni. Zde na vojenském letišti sídlilo velení Zvolensko-ostravské stíhací letecké divize, která měla v té době tři stíhací pluky, jeden v Bechyni, druhý v Líních u Plzně a třetí v Pardubicích. Spojovací prapor VÚ 4938 - oficiálně "31. prapor spojení a radiotechnického zabezpečení" - zajišťoval radiotechnické služby a spojení v rámci divize a skládal se z velitelství, linkové roty, radiové roty, roty naváděcích radiolokátorů. Já jsem byl v radiové rotě, kde mne naučili přijímat a vysílat morzeovku a tak jsem se stal radistou.

Jak lze vyčíst ze záznamů, nastoupil jsem jako vojín a po dvou letech jsem opouštěl vojenskou službu jako důstojník - podporučík. Jak k tomu došlo? Za všechno mohly vojenské tabulky, které potřebovaly mít v záloze člověka na tabulkové místo "náčelník spojovacího uzlu." Cvičili jsme s technikou, která byla schopna v polních podmínkách zorganizovat komunikační centrum a spojení pro velení divize a řízení letového provozu. Ta technika se skládala ze speciálních vozů obsahujících radiové stanice, radiodálnopis, automatickou telefonní ústřednu, k nimž se natahaly linky na velitelské stanoviště od dalších komunikací napojených na běžnou telefonní síť a také na mikrovlnné spoje šířené vzduchem.
(Je neuvěřitelné, co se dá dnes na internetu dohledat, na webové stránce vrtulnik.cz jsem se dočetl, že 31. spojovací prapor "ze spojovací techniky používal radiostanice RM-31Ma, R-108, R-824, radiovozy Ral 3/4t, Ral 1,5t, Radioreleové RDS-66, z RL P-8, P-12, P-15, P-30 a RL výškoměry PRV-11.")

Postupem doby jsem získal profesi radisty, radiodálnopisce a také spojaře, což mě kvalifikovalo - viz další skeny níže - do funkce, kterou bylo třeba obsadit. A protože tabulky vyžadovaly, aby tuto funkci vykonával v záloze důstojník, měsíc před koncem vojny jsem složil důstojnické zkoušky a povýšili mě na podporučíka. Tuhle funkci a její výhody jsem si užíval jenom měsíc. Nemusel jsem už nikoho žádat o vycházky a změnil jsem jídelnu. V Bechyni byly jídelny tři - pro vojsko, pro důstojníky a pro piloty, takzvané "elko," což byla jídelna, která fungovala nepřetržitě, a v níž se stravovali piloti, kteří byli právě ve službě. Důstojnická jídelna se od vojenské lišila jen tím, že se tady jako v běžné závodní jídelně jedlo příborem z talířů, zatímco vojáci chodili na oběd s ešusy a lžící, případně vlastním příborem. Jídelníček byl stejný.

Co je na mé vojenské kariéře pozoruhodné, je fakt, že se uskutečnila i přes můj sociální původ uvedený ve vojenské knížce - viz sken níže. Pamatuji se, jak se mne při odvodu úřednice dotázala, čím byl můj otec, a já jsem - nevím proč - vyhrkl: "velkoobchodník" a ona zapsala do kolonky sociální původ "syn velkoobchodníka." Nevím, co mě to napadlo, protože tehdy v šedesátých letech jsme si už troufli zamlčovat náš "buržoazní původ", když jsme v životopisech uváděli, že jsme z úřednické rodiny, což svým způsobem byla pravda, neboť otec byl před zatčením vlastně jen jednatelem zahraničního obchodu a jeho velkoobchod mu vedl jeho bratr. Když jsem viděl, co ta dáma zapisuje do vojenské knížky, začal jsem si vyčítat, že jsem byl tak hloupý, s obavou, aby mi tahle klasifikace neztrpčila život podobně jako při nepřijetí na střední školu.

Nakonec se ukázalo, že v liberálních šedesátých letech mně tenhle "velkoobchodnický cejch" nijak nevadil, a naopak, v době tuhé normalizace se stal výhodou. Přestal jsem být vhodný pro vykonávání velitelských funkcí a tak jsem po návratu do civilu byl jen jednou jedinkrát povolán na vojenské cvičení a to v roce 1977, když si mě chtělo vnitro prověřit, zda mne na mých zahraničních cestách někdo nezaúkoloval, abych získával tajné informace. Poslali mne opět na bechyňské letiště, kde jsem na podzim 1977 (po návratu z Francie) strávil několik týdnů jako "záložák". Nabízeli mi tady službu na sále, na velitelství, ale já to odmítl s tím, že nechci být kvůli zahraničním cestám nositelem vojenského tajemství. Lecos vypovídají výměny povolávacích rozkazů v letech 1971 až 1975. Jako "syn velkoobchodníka" jsem se po roce 1968 stal pro armádu nepoužitelným.

Ale zpět k šedesátým létům. Právě v létě roku 1965 jsem se stal v Bechyni kandidátem KSČ. Stalo se to krátce před odchodem do civilu na základě nabídky, kterou jsem tady dostal. Ta nabídka přišla až poté, co jsem obdržel rozhodnutí o přijetí na vysokou školu. Politruk mi to vysvětloval: "My jsme ti chtěli členství nabídnout už dřív, ale nechtěli jsme, abys vstupoval do strany jenom kvůli tomu, aby ses dostal na vysokou školu, z kariérismu. Teď, když tě na univerzitu už přijali, tak ti to nabízíme a ty se svobodně rozhodni." Já jsem se rozhodl. Věděl jsem, že žurnalistika je spojená s politikou, a já jsem chtěl tu politiku dělat. Zvláště v době, kdy se věci začaly obracet k lepšímu. V pozadí mého rozhodnutí byla ovšem také jistá podvědomá vypočítavost - členstvím v KSČ jsem chtěl neutralizovat svůj handicap buržoazního původu, který mě do té doby provázel. Kdyby měl někdo zájem, svoji "stranickou" historii jsem před dvaceti lety popsal ve zvláštním textu, který na vyžádání mohu poskytnout.

K tomu krátká poznámka. V roce 2007 Jan Potůček, tehdy redaktor Reflexu, se vydal do archivu zjišťovat, kteří aktivní novináři byli členové KSČ. Výsledky svého bádání později zveřejnil v článku "Ach, my antikomunisté!". Samozřejmě, že v seznamu pod článkem se objevilo i moje jméno. Dozvěděl jsem se tak, že mé členství v KSČ začíná až dnem 4. června 1966, neboť na vojně v srpnu 1965 jsem se stal pouhým kandidátem.

A jedno P.S. závěrem. Tahle vojenská knížka se musela před každou cestou do zahraničí "na Západ" odevzdávat do úschovy vojenské správy, v mém případě na zvláštní oddělení ČST, které vystavilo potvrzení, bez něhož pasová kontrola přes hranice nikoho nepustila. Možná proto je ta knížka tak odrbaná.