Podívejme se tudíž trochu blíže na aktivní či pasívní účastníky tohoto spiknutí, alespoň v mediálním světě.

Matt Drudge - 31 let, ještě před dvěma a půl lety pracoval jako prodavač suvenýrů v Los Angeles, dokončil prý jenom střední školu, ale naučil se ovládat internet a založil si nejdříve "mailing list", do kterého zařazoval drby, které si lidé subskribovali, později si zřídil vlastní hompeage. Od abonentů, kterých prý má 85 000, nevybírá předplatné, domovskou stránku má bez inzerátů, ještě vloni říkal, že ho uživí psaní sloupků do magazinu WIRED a také příjem z toho, že ho zařadila do svých informačních zdrojů on-line služba America On-Line. Stále prý nad ním visí žaloba prezidentského poradce Sidney Blumenthala, o kterém zveřejnil nepravdivou zprávu, že se dopustil násilí na své manželce. O tom, zda si dnes nechává za zveřejňování zpráv platit, se neví. On totiž vlastně novinářem není, proto mu říkají "columnist" a nikoli "journalist". Jestliže sedí v Hollywoodu a publikuje zasvěcené zprávy z Washingtonu, pak zcela určitě si je nemohl sehnat vlastními silami.

Michael Isikoff - ambiciózní reportér, který své materiály o víkendu 18. ledna Matt Drudgeovi přihrál. Nebylo to poprvé. Již vloni v srpnu se přes Drudgereport roznesly pověsti o tom, že kdosi z personálu Bílého domu hodlá Clintona žalovat pro sexuální obtěžování. Drudge ji identifikoval jako Kathleen Willey, ovšem ta poté, co byla vzata pod přísahu, popřela, že by se k ní Clinton nějak špatně choval. Isikoff sleduje sexuální vztahy v Bílém domě už přes rok. Než přišel do Newsweeku, pracoval ve Washington Post. Také tam měl konflikt s tím, že mu nechtěli uveřejnit kontroverzní materiál, nakonec ten materiál do tisku šel, ale protože si Isikoff na své šéfy otevíral ústa, dostal dvoutýdenní distanc a později redakci opustil.

Monica Lewinsky - o ní bylo už dost popsáno i v našem tisku, včetně televizních záběrů, kde ji Clinton objímá jako dívku z davu, která ho pak sleduje zářícím a obdivným zrakem. Teď se na ni vytahují její hříchy z mládí, předstíraná milostná aféra s profesorem, potrat, lhavost atd.atd.

Linda Tripp - zlá žena v pozadí, prý plná pomstychtivosti, která pracovala v Bílém domě ještě za bývalého prezidenta Bushe od roku 1990. V roce 1994 ji propustili a od té doby pracuje v Pentagonu. Teď se o ní píše, že v roce 1996 nabízela nakladatelství REGNERY knížku, za kterou chtěla půl miliónu dolarů, s názvem "Behind Closed Doors: What I Saw Inside the Clinton White House", "Za zavřenými dveřmi: Co jsem viděla uvnitř Clintonova Bílého domu." Pánům z nakladatelství se to prý zdálo moc, nicméně zde před dvěma lety vytiskli knížku jistého Gary Aldriche "Unlimited Access: An FBI Agent Inside the Clinton White House", "Neomezený přístup: Agent FBI uvnitř Clintonova Bílého domu.", kde se také hodně drbalo a ten Aldrich Lindu Tripp nakladatelství doporučil.

Ovšem Linda Tripp je prý manipulována jistou literární agentkou Lucianne Goldbergovou, která jde ve stopách případu Pauly Jonesové a na níž se toho ví více, jako například, že to byl jediný svědek, který údajně viděl vycházet Kathleen Willeyovou z Clintonovy kanceláře po sexuálním harašení. Goldbergová prý už kdysi dávno za 1000 dolarů týdně špionovala pro Nixona v McGovernově štábu tím, že se vydávala za reportérku North America News Alliance, a která mimo jiné zastupuje detektiva Mark Fuhrmana, jenž to pohnojil u soudu s O.J.Simpsonem, protože se přišlo na jeho rasistické výroky....

Zkrátka... dalo by se pokračovat. Ten případ má spoustu dalších podrobností. Je tu prokurátor Kenneth W. Starr, o němž Hillary Clintonová tvrdí, že je podujatý, a který se pustil do vyšetřování sexuálních afér poté, co jeho tříleté vyšetřování aféry Whitewater nepřineslo žádné výsledky.

Je tu konzervativní Amerika, časopis American Spectator, pravicoví senátoři Helms a Faircloth, z Formanova filmu známý kazatel Jerry Falwell, který rozšířil video s Clintonem vylíčeným jako drogomanem, je tu spousta lidí, kteří Clintona nemohou cítit už ze samého principu a pak už si jenom dosazují k němu jeho skutečné i domnělé hříchy (nešel do Vietnamu, kouřil marihuanu, byl nevěrný, je liberál) atd. atd.

Ale je to skutečně řízené a dirigované spiknutí? Nevím, nevím. Viděl jsem Clintonovu Zprávu o stavu Unie, kdy Clintonovi největší kritici z řad republikánů (mám na mysli třeba Newta Gingriche) mu stáli po boku, tleskali a jakoby jim vůbec nebylo milé, že jejich prezident je vláčen médii. Já si osobně myslím, že někdy se události dají do pohybu samy od sebe a to tak, že se nám z toho točí hlava.

Tady se spíše vznáší otazník nad světem médií, který se občas utrhne ze řetězu díky svému samopohybu, zákonitostem a zvykům zakódovaným do jeho chování. Někdo může říci, že je to špatně, někdo může oponovat, že tomu tak má být. Já osobně se vzdávám obecného hodnocení, protože jsem schopen vyslovovat svůj úsudek jenom případ od případu. Utržení médií ze řetězu beru prostě jako fakt, se kterým je třeba žít.

Jako fakt a realitu života by ho měli brát i ti politici, kteří křičí o mediálních atentátech. Ano, oni žijí v rizikovém světě. Ano, média se nechovají vždycky fér, ale zkušenosti z historie a jiných částí světa vypovídají o tom, že je někdy lepší přepepřit než nedokořenit, a že občasné excesy médií jsou daní, kterou platíme za veskrze pozitivní účinky existence svobodných médií.

Dodatečný komentář z roku 2000 v knize Média, Internet, TV Nova a já. (str.204-209)

Po zveřejnění tohoto materiálu jsem dostal řadu ohlasů od krajanů z Ameriky. Opravovali některé údaje a tvrzení. Ty opravy jsem do textu zanesl, takže ta výše uvedená verze není zcela identická s publikovanou internetovou verzí 2.února 1998.

Sympatická mi byla reakce Vandy Bostik z Atlanty, která na moji úvodní větu "Protože se nikdo z těch, kteří žijí za velkou louží, stále neozývá, aby nám sdělil něco více z mediálního zákulisí aféry..." odpověděla e-mailem: "Kdyz ono je to znacne unavne a nechutne - s pozdravem, Vanda Bostik, Atlanta"

Mně však nešlo tolik o aféru, jako o to, jakou úlohu v ní sehrála média. Český tisk totiž téměř ignoroval "internetovou předehru" a indiskreci v Drudgereport. Táňa Zajícová z USA mi připomněla, že v předchozí aféře se Sidney Blumenthalem byl žalován nejen Matt Drudge, ale Blumenthal chtěl velké peníze též od America On-Line, která Drudgeovy stránky zařadila do svých informačních služeb a rozšiřovala je.

A právě tato "internetová" žaloba otevírá široký prostor pro diskusi a pro otázky, které stále nemají definitivní odpověď.

Především - je internet masovým médiem? Zřejmě ano, ale ne především, protože současně slouží interpersonální, skupinové i masové komunikaci. Pro masovou komunikaci se už vypracovala pravidla - co se týče copyrightu, odpovědnosti za šířené sdělení, ochrany dat, ochrany soukromí. Jak to bude s internetem?

Je zveřejnění na internetu rovnocenné zveřejnění v tradičních médiích (tisk, rozhlas, televize)? Je materiál vystavený na soukromou, ale veřejně dostupnou domovskou stránku komunikací soukromou nebo veřejnou? (Právní předpisy tyto dva druhy komunikace v různých legislativách rozlišují.)

Domnívám se, že odpovědi nevyplynou jenom z toho, čím internet "objektivně" je, ale také z toho, jak ho bude veřejnost přijímat a jak na něj bude reagovat

Proto mne na celé Clintonově aféře zaujala ta skutečnost, že celé tři dny se o nějaké věci vědělo, internetová komunita byla již natolik rozsáhlá, že informace pronikla i do široké veřejnosti. Protože však ta událost nebyla exponována v tradičních médiích, tak se všichni tvářili, jako by vůbec neexistovala.

Kdo vlastně médiím určuje agendu? Jakými pravidly se "agenda setting" řídí? Může ji zveřejněná informace na internetu ovlivnit? Za jakých podmínek? V otázkách by se dalo pokračovat. Na některé odpovědi si zřejmě ještě nějakou dobu budeme muset počkat.