Internet jednak rozšířil komunikační možnosti novinářů. Elektronická pošta zajistila konektivitu mezi žurnalistou a zdrojem, mezi žurnalistou a jeho redakcí, a také mezi žurnalistou a jeho publikem v případě, že výsledný žurnalistický produkt byl na internetu umístěn. Internetový protokol se využívá k transportu žurnalistických produktů v textové, zvukové i obrazové podobě. Ale především: internet zpřístupnil k okamžitému použití online jak nejrůznější profesionálně vedené agenturní archivy a databáze, tak i stále se rozšiřující informační potenciál volně přístupných webových stránek.

Tento potenciál by se nedal efektivně využívat, kdyby neexistovaly vyhledávače, jejichž roboti podle předem stanovených algoritmů neustále mapují kyberprostor a aktualizují gigantické indexované databáze, reagující na jakýkoli dotaz nabídkou odkazů, jejichž počet jde do milionů. Symbolem těchto nástrojů je dnes Google, nejrozšířenější z rodiny vyhledávačů, oblíbený jak pro svoji uživatelskou jednoduchost, tak pro svoji schopnost vybírat a zařazovat do výběru dokumenty, u nichž je vysoká pravděpodobnost, že obsahují to, po čem pátráme.

Výše uvedený popis komunikačního prostředí, v němž se dnes novináři pohybují, budiž úvodem k úvaze o možnostech využití zdrojů na internetu pro novinářskou práci, jakož i k závěrečné poznámce týkající se zkušeností s výukou žurnalistů v oblasti práce s online informacemi.

2. Volně přístupné zdroje

Zcela záměrně se tato úvaha nezabývá placenými zdroji informací, přístupnými online na internetu, mezi něž patří jednak tiskové a informační agentury, a dále všeobecné i oborově zaměřené placené databáze, u nichž se předpokládá, že za úplatu dodávají přesné a ověřené informace a data.

Na počátku formulování odpovědí na položené otázky je třeba si uvědomit skutečnost, že ten, kdo umístí nějaký informační zdroj na internet volně k použití, což vyžaduje čas, energii a peníze, obvykle sleduje nějaký účel. Tento účel nemusí být vždy informačně neutrální. Tj. informace zdarma se nabízí jako součást jistého propagačního nebo přesvědčovacího procesu.

Ačkoliv nelze vyloučit případy, ve kterých zdroj přesných, ověřených a významově hodnotných informací je poskytován soukromníkem z altruistického důvodu konání veřejného dobra a veřejné služby (příkladem může být projekt Wikipedie), vždy musíme počítat s tím, že poskytování informací zdarma sleduje účel, který následně ovlivňuje výběr a interpretaci nabízených dat a faktů.

Z tohoto důvodu je třeba důvěryhodnost, validitu a objektivnost informací na internetu vždy vyhodnocovat ve vztahu k jejich původcům, tj. k autorovi nebo institucím, jež tyto informace poskytují.

Dále je třeba vycházet ze známé zkušenosti internetové komunikace, vyjádřené bonmotem, podle něhož nepoznáte, zda na druhém konci drátu sedí starý muž, mladá žena nebo cvičená opice či pes. Možnosti manipulace digitalizovaných sdělení v anonymním komunikačním prostředí jsou téměř neomezené.

Z těchto dvou premis vyplývá, že ke zdrojům informací na internetu je třeba přistupovat vždy obezřetně, s kritickou nedůvěrou, jejíž stupeň by měl být větší, než při zacházení se zdroji, s nimiž je novinář v bezprostředním sociálním kontaktu.

Přesto však internet může být neocenitelným pomocníkem při získávání podkladových materiálů a rešerší v případech, kdy se novinář může obrátit na informační zdroje, o jejichž spolehlivosti netřeba pochybovat.

3. Informační zdroje veřejné správy na internetu

Za posledních deset let učinila Česká republika obrovský pokrok v transparentnosti státní správy a samosprávy(4). Z tohoto důvodu znalost online informačních zdrojů státní správy a samosprávy by měla patřit k základnímu vybavení každého žurnalisty, bez ohledu na jeho specializaci.

Jaké zdroje to jsou? Na prvním místě webové stránky parlamentu (http://www.psp.cz/, http://www.senat.cz/). Sněmovní internet, jehož začátky sahají do roku 1996, dnes nabízí nejen podrobné informace o Sněmovně a jejích poslancích, nejen kompletní online zpravodajství (zvuk, obraz, stenoprotokoly) ze svých plenárních zasedání, ale také a především databázi sněmovních tisků, která poskytuje detailní přehled o legislativní procesu v historické i aktuální perspektivě, pečlivě provázaný odkazy k jednotlivým jeho etapám. Kromě toho Česko-slovenská parlamentní knihovna nabízí zdigitalizované dokumenty československého parlamentu od roku 1918 včetně historických dokumentů sahajících ještě před toto datum, například naskenované dokumenty z Českých sněmů.

Podobný historický dokumentační potenciál má i archiv usnesení české vlády, sahající až do roku 1991, na webové stránce http://www.vlada.cz/. Tato usnesení se dostala na web na jaře roku 1998 a je možné v nich vyhledávat jako v běžné indexované databázi.

Rok před tím, v létě 1997, se v zájmu transparentnosti podnikání v České republice zveřejnily na internetu výpisy z Obchodního rejstříku na webové stránce ministerstva spravedlnosti http://www.justice.cz/. Po nástupu Tošovského vlády v roce 1998 umožnil rejstřík vyhledávání podle osob. Později se přidala možnost vyhledávat propojení mezi firmami stejného vlastníka a dnes jsou k dispozici i některé zdigitalizované veřejné listiny uložené v rejstříku.

Ministerstvo financí pak základní registry vedené různými institucemi (obchodní rejstřík, živnostenský rejstřík, plátci DPH, ekonomické subjekty) zastřešilo systémem ARES (Administrativní registr ekonomických subjektů), který propojilo s dalšími vlastními databázemi (např. poskytnuté dotace).

Při zkoumání majetkových poměrů může investigativní reportér od roku 2001 vstoupit online do katastru nemovitostí, aniž by musel navštívit příslušný úřad pro nahlédnutí do této veřejné listiny.

Lokální reportér pak může sledovat úřední desku a dokumenty samosprávy svého města, aniž by musel chodit na obecní úřad tak, jak to kdysi dělali investigativní novináři, kteří při putování za zdroji informací obrazně i doslova "prošoupali podrážky"(5).

O tom, že přístup k těmto informačním zdrojům usnadňuje zpětnovazební kontrolní funkci médií ve vztahu k politickému životu, přesvědčila v minulosti řada afér, při nichž byli politici voláni k odpovědnosti za své činy. Za všechny lze jmenovat případ financování bytu bývalého premiéra Stanislava Grosse, u jehož počátku stálo pátrání reportérů v evidencích katastru nemovitostí(6).

Výše uvedené příklady jsou pouhým zlomkem spolehlivých informačních zdrojů z oblasti veřejné správy, ke kterým má reportér přístup online ze svého domova či redakce. Ve výčtu by se dalo pokračovat, přičemž na cestě ke všem těmto informačním zdrojům lze zvolit cestu přes vládní portál http://www.portal.gov.cz/, jehož adresa by rovněž měla být samozřejmou součástí informační gramotnosti každého novináře.

4. Informační zdroje soukromých subjektů na internetu

Jejich využití pro novinářskou práci je cenné zvláště u tematicky specializovaných oborových webů, které přinášejí aktuální informace z daného oboru (věda, technika, spotřebitelské informace, životní styl, hobby aktivity volného času apod.), přičemž je třeba mít neustále na paměti, že některé z nich jsou podporovány zájmovými skupinami a proto je třeba z jejich obsahu odfiltrovat komerční sdělení.

Zdroje cenných informací se dají nalézt i mezi individuálními či kolektivními blogy, na nichž si zájemci o danou problematiku vyměňují nejnovější informace z oboru. Zvláště při mimořádných událostech a katastrofách mohou být kolaborativní blogy, na nichž podávají svědectví očití svědkové události, užitečným zdrojem informací(8).

Do nadšení nad inovačním potenciálem blogů pro žurnalistiku se dnes mísí také kritické hlasy. Ještě před dvěma lety, kdy blogy stály na vrcholu popularity, se u blogů vysoce oceňovala integrita jejich autorů, kteří na rozdíl od údajně povrchních a prodejných profesionálních novinářů se vyjadřují jenom k tomu, co znají z vlastní zkušenosti, čemu rozumějí a nebojí se nekonformního názoru. Jak pozdější vývoj ukázal, rovněž blogy se mohou stát nástrojem reklamy, manipulace a cíleného public relation(9).

Ověřování informací z internetových zdrojů, s nimiž novinář nemá zkušenosti, se stává podmínkou sine qua non, což platí i pro informace získávané z online médií. Zuzana Kawaciuková v diplomové práci "Investigativní žurnalistika prostřednictvím internetu" citacemi ze zahraničních zdrojů i vlastním výzkumem doložila, že novináři nejčastěji na internetu navštěvují webové stránky jiných médií(10). Jak informace získané z jiných médií novináři ve své práci využívají, autorka již dále neuvádí, i když by to bylo zajímavé téma dalšího badatelského zkoumání.

Nicméně za zmínku stojí, že zatímco u britských novinářů druhými nejnavštěvovanějšími stránkami po médiích byly vládní instituce, pak u českých novinářů vládní weby stály až na čtvrtém místě, za weby společností a podniků a za informacemi z elektronické pošty a intranetu (očekávané události).

5. Rizika internetových zdrojů

Snadný přístup k informacím získávaným online má však i svůj negativní vliv na práci novinářů, neboť je vystavuje pokušení zjednodušovat si práci, snažit se vyřídit vše z redakční kanceláře, zanedbávat "živé" prameny, knihovny a papírové archivy, případně opisovat jeden od druhého.

Výstražným příkladem může být případ sedmadvacetiletého reportéra The New York Times Jaysona Blaira z roku 2003, který ve svých článcích uváděl data a fakta, jež si vymyslel nebo upravil na základě informací z jiných zdrojů. Využíval neomezený přístup do databází agentur a novinových článků, ze kterých pak materiály vykrádal. Vymýšlel si situace na základě zhlédnutých fotografií, vkládal lidem do úst výroky, které nikdy neřekli. Hlavním nástrojem jeho podvodů byl počítač a mobilní telefon. Například popisoval návštěvu v rodině vojáka sloužícího v Iráku, přestože s dotyčnými hovořil pouze telefonicky a prostředí popisoval na základě fotografie, kterou mu poslal fotoreportér po internetu(11).

Pohotovost internetové komunikace svedla také českého novináře Petra Pravdu k tomu, že při své misi zvláštního zpravodaje v Iráku opisoval bez udání zdroje informace z agentur a televizního zpravodajství CNN(12). Za zmínku rovněž stojí případ pětadvacetiletého Stephena Glasse, který pro konzervativní týdeník New Republic napsal reportáž o počítačových hackerech, jejichž svědectví si sám vyrobil(13).

Tyto příklady varují jak před nekritickým nadšením nad novými možnostmi digitálních médií a internetu, tak před nebezpečím spočívajícím ve spoléhání se na důvěryhodnost online informačních zdrojů bez rozdílu jejich autorů a původu.

Petr Boldiš navrhuje rozdělovat informace podle důvěryhodnosti na:

Boldiš doporučuje prověřovat důvěryhodnost takových informací zkoumáním vnitřní konzistence dané informace, při níž se bude posuzovat obsahové zaměření, autorství, místo zveřejnění, aktuálnost, objektivita, a v případě pochyb se informace prověří externími zdroji (slovníky, citační analýza apod.)(14).

6. Vyhledávače a novináři

Komentátor známého amerického internetového periodika slate.com Jack Shafer nedávno napsal: "Každý středoškolák sedící u počítače připojeného na web má na dosah svých prstů a klávesnice více syrového reportérského materiálu než měl, dejme tomu v roce 1975, nejlepší reportér deníku The New York Times. Tento teenager sice nemůže stejně jako reportér z Timesů požádat náměstka ministra obrany, aby mu zatelefonoval, ale díky Googlu může získat novinové články a informační podklady, jejichž shromáždění by novináři z roku 1975 trvalo několik dnů."(15)

Shafer se v uvedeném článku vyjadřoval k problému snižování redaktorských míst v redakcích, které je logickým důsledkem zvýšené produktivity novinářů dané novými možnostmi internetové komunikace. Tato věta však kromě jiného vypovídá nejen o výhodách, ale také o nebezpečí, které hojnost informačních zdrojů na internetu pro novinářskou práci představuje. Toto nebezpečí vyjádřil nedávno v americkém týdeníku Time Michael Kinsley ve svém sloupku "Mají noviny budoucnost?" řečnickou otázkou: "Jsme tedy odsouzeni dostávat zprávy od nějakých dvanáctiletých zauhrovaných puberťáků, kteří ve sklepě svých rodičů recyklují nepotvrzené dohady z internetové dozvukové komory?"(16) Kinsleyho zmínka o "Internet echo chamber" naráží na fakt, že pouze pět procent amerických blogů přináší do veřejného prostoru původní zprávy, tj. takové, které vznikly vlastní aktivitou(17).

Na položenou otázku Kinsley nakonec odpovídá negativně, protože věří a doufá, že na navštěvovaných zpravodajských stránkách zvítězí kvalitní novinářská práce nad recyklací nedbale zpracovaných internetových zdrojů.

Předpokladem toho je však odmítnutí názoru, že novináři stačí k orientaci v informačních zdrojích na internetu kvalitní vyhledávač. Jakkoli je Google užitečným nástrojem novinářksé práce, jeho možnosti jsou omezené, navíc není imunní vůči manipulaci. Také proto Shafer výslovně uvádí, že přes vyhledávač získáváme jen podkladové materiály (raw reportorial power, background information) k dalšímu zpracování, nikoli žurnalistické informace(18).

7. Závěrem

Přetrvávající paradigma spojování profese novináře se sběrem informací, s jeho "transportní" rolí mediátora zpráv o okolním světě, vede někdy v novinářské práci k častému recyklování obsahu, jehož agenda - pokud nevzniká přirozeným vývojem událostí - je často manipulována zájmovými skupinami (byznys, politika, lobbyisté, PR firmy). Tuto recyklaci paradoxně podporuje hojnost instantně disponibilních online zdrojů, které nám web a jeho vyhledávače nabízejí.

Nebezpečí manipulované a proto falešné reprezentace reality v médiích lze čelit pouze kvalitní žurnalistikou, která se nespokojí se zprostředkovanými informacemi, ale bude je ochotna - a také schopna - konfrontovat s primárními zdroji relevantními k danému tématu.

Tyto primární zdroje jsou novinářům k dispozici nejen v uzavřených systémech (archivy, knihovny) a placených službách (zpravodajské agentury, placené databáze), ale také v řadě veřejných a otevřených informačních souborech dostupných online na internetu, jež roboti vyhledávačů obvykle nenavštěvují.

Využívání těchto zdrojů předpokládá znalost jejich existence a funkce, znalost jejich dislokace, jakož i možnosti jejich využití k novinářské investigaci. Jedině tak nebude docházet ke zjednodušeným recyklacím poselství "internetové dozvukové komory", k opisování jednoho média od druhého, které systémem "tiché pošty" postupně deformují obraz předmětné reality, v níž žijeme.

Pro nové metody žurnalistické práce v době pronikání digitálních technologií do novinářské práce má anglosaská jazyková oblast střechový název CAR, Computer-Assisted Reporting, počítačem asistovaná žurnalistika, který shrnuje nejrůznější aktivity, k nimž novinář využívá výpočetní techniku, a to včetně tvorby vlastních archivů a databází. Nejčastěji je však CAR spojován s vyhledávání informačních zdrojů dostupných online(19).

Analýza učebních plánů univerzitních i postgraduálních škol v zahraničí ukázala, že CAR v nejrůznějších podobách a pod různými názvy (např. práce s informacemi, úvod do rešerší, metodika redakční práce apod.) je součástí curricula všech ústavů zabývajících se výchovou budoucích novinářů(20).

Práce s online informacemi na webu je předmětem výuky i na Fakultě sociálních věd již přes deset let. V době, kdy katedra žurnalistiky s tímto předmětem začínala, větší část výuky tvořilo seznamování se s internetem a s jeho možnostmi, protože jen malá část studentů měla možnost se s internetem seznámit již na střední škole.

Dnes přicházejí na vysokou školu generace, které nikdo nemusí poučovat o informačních a komunikačních technologiích současného digitálního světa. Suverenita této generace při obsluze počítačů, mobilů, PDA a dalších digitálních zařízení je však někdy vede k podceňování tradičních metod novinářské práce, jejíž součástí je znalost dostupných informačních zdrojů a možností jejich využívání. Sebelepší a sebedokonalejší internetové vyhledávače tuto znalost nahradit nemohou.

Poznámky k textu:

(1) Internet je otevřeným a globálním systémem počítačových sítí, je to síť sítí, umožňující výměnu dat používáním jednotného komunikačního protokolu TCP/IP, což jest širší pojetí Internetu, než jak ho vnímá široká laická veřejnost "Veřejnost obvykle chápe Internet ve zúženém významu jako WWW, World Wide Web, krátce "web". Podle definice Tima Berners-Leeho jde o "distribuovaný heterogenní interně spolupracující multimediální informační systém"... Web však není celý Internet. Ten má mnoho dalších složek." Neff, Ondřej: Internet: sen o svobodě? In: Filosofický časopis 1/1998, ročník 46, str.73.

(2) Evropská laboratoř fyziky částic CERN, v jejímž rámci Tim Berners-Lee vytvořil systém World Wide Web, zveřejnila standard WWW v květnu 1991. V roce 1992 americké Celostátní centrum pro superpočítačové aplikace (National Center for Supercomputing Applications NCSA) zahájilo projekt vytvoření grafického rozhraní Mosaic, na jehož základě vytvořil Marc Andreesen široce používaný prohlížeč webových stránek Netscape. První verze Netscape vznikla v roce 1993, k masovému rozšíření webu dochází po roce 1994. Po roce 1995 Microsoft vytváří vlastní prohlížeč Explorer. Od druhé poloviny 90. let dochází v široké veřejnosti ke ztotožnění internetu s webem, přestože jde o dva různé jevy, přičemž web je de facto nástavbou základních komunikačních služeb internetu, které jsou nyní uživatelsky snadno přístupné přes webové prohlížeče.

(3) Viz Tim Berners-Lee v knize Weaving the web, str. 84: "My motivation was to make sure that the Web became what I'd originally intended to be - a universal medium for sharing information."

(4) Viz např. Šmíd, Milan: Internet jako prostředek komunikace mezi vládou a občany. In: Konsolidace vládnutí a podnikání v České republice a v Evropské Unii. Sborník konference FSV UK konané ve dnech 31.10.-2.11.2002, Matfyzpress, Praha 2002, str.240-247. V závěru příspěvku se kromě jiného praví: "Pokračující informatizace a internetizace veřejné správy (státní správy a územní samosprávy) otevírá žurnalistům nové možnosti pro:

(5) Viz například výrok reportéra Bernsteina při vzpomínce na aféru Watergate: "Člověk prostě šoupal podrážky, spoléhal na zdravý rozum a na úctu k pravdě..." Bernstein, Carl: Kultura idiotů, Respekt č. 35/1992. Jiný příklad: pečlivé každodenní sledování úředních oznámení a vývěsek umožnilo reportéru Lidových novin Františku Gelovi ve 30. letech odhalit utajovanou svatbu Karla Čapka s Olgou Scheinpflugovou.

(6) Aféru zahájil článek MF DNES na titulní straně 27.ledna 2005 uvedený titulky: "Peníze na Grossův byt: milion z ciziny. Kdo půjčil premiérovi? Původ peněz je záhadný"

(7) Příkladem z oboru médií jsou mj.: Unie vydavatelů http://www.uvdt.cz/, Asociace televizních organizací http://www.ato.cz/, Asociace provozovatelů soukromého vysílání http://www.apsv.cz/, nebo Syndikát novinářů ČR http://www.syndikat-novinaru.cz/)

(8) Takovými událostmi byly například teroristické útoky v Madridu nebo v Londýně. Očitá svědectví o katastrofě tsunami zprostředkovaly blogy rychleji a důkladněji než klasická média. Blog tsunamihelp.blogspot.com založený čtyřmi nadšenci soustředil všechny důležité internetové odkazy k tématu a svojí návštěvností konkuroval profesionálním informačním serverům. Příkladem z poslední doby bylo zpravodajství o hurikánu Katrina, který v srpnu 2005 zdevastoval americký New Orleans a vyřadil z činnosti místní média včetně jejich distribuce. Internet se tak okamžitě stal hlavním zdrojem informací.

(9) Dva příklady z poslední doby: populární blog líčící cestování Jima a Laury napříč Amerikou, při němž tento pár se svým karavanem využíval bezplatná parkoviště diskontového řetězce Wal-Mart, se ukázal být "flogem" - fake-blogem, zorganizovaným PR agenturou. Jiný videoblog osamělé dívky vystupující pod přezdívkou "lonelygirl15" se ukázal být inscenovanu záležitostí, kterou na sebe chtěli upozornit dva mladí filmaři a herečka.

(10) Kawaciuková, Zuzana. Investigativní žurnalistika prostřednictvím internetu. Dipl. práce IKSŽ FSV UK, Praha 2003, str.62 a 87.

(11) Podrobnosti viz Šmíd, Milan. A pak věřte novinám…Skandál v deníku The New York Times. Louč 12.5.2003 www.louc.cz/03/990512.html [cit.3. 11. 2006].

(12) Blíže viz: Zachovalová, Kateřina. Zač je pravda v MF DNES?, Literární noviny 18 .8. 2003, str. 1

(13) Kawaciuková. Cit. dílo str.51-52.

(14) Boldiš, Petr. Jak oddělit zrno od plev: Ověřování informací v prostředí internetu. Ikaros [online]. 2003, roč. 7, č. 5/2 www.ikaros.cz/node/1367 [cit 3. 11. 2006]

(15) Shafer, Jack. If You Don't Buy This Newspaper …We'll shoot your democracy. 23. 10. 2006. http://www.slate.com/id/2152033/ [cit. 2.11.2006]. V originále: "A middle-school student sitting at a Web terminal has more raw reportorial power at his fingertips than the best reporter working at the New York Times had in, say, 1975. The teenager can't command an undersecretary of defense to return his phone call as the Times guy can, but thanks to Google he can harvest news stories and background information that would take the 1975 model journalist days to collect."

(16) Kinsley, Michal. Do Newspaper Have a Future? Monday, Sep. 25, 2006 http://www.louc.cz/pril01/http.//www.time.com/time/magazine/printout/0,8816,1538652,00.html [cit. 1. 11. 2006]

(17) The State of the News Media 2006, An Annual Report on American Journalism, summary Online News, str.14 www.stateofthemedia.org/2006/index.asp [cit. 15. 3. 2006]

(18) Shaferovu myšlenku citoval Miloš Čermák v komentáři pro Hospodářské noviny ve stručném, ale poněkud zjednodušujícím překladu (viz podtržená slova): "Každý student gymnázia sedící u počítače má na dosah víc informací, než měl řekněme v roce 1975 nejlepší reportér New York Times. Nemůže sice zvednout telefon a zavolat náměstkovi ministra obrany, ale díky Googlu má přístup k informacím, které by reportérovi v roce 1975 trvalo sehnat celé dny." (Čermák, Miloš. O panice z konce novin a číslech v perspektivě. Hospodářské noviny 2. 11. 2006). Nepřesnost překladu spočívá v tom, že vyvolává dojem, jakoby Google zprostředkovával novinářům již hotové informace a nikoli jen podklady, jak uvádí originál (viz srovnání s pozn.15).

(19) Jako ilustrace obsahu CAR může sloužit "Seznam dovedností CAR" (Checklist of computer-assisted reporting skills) sestavený na College of Humanities and Sciences at Virginia Commonwealth University. Podle něj mezi ně patří i znalosti operačních systémů počítačů, tvorba webových stránek včetně animací, či znalost statistického programu SPSS. Viz www.people.vcu.edu/~jcsouth/carsklls/index.html [cit.17. 11. 2005].

(20) Šmíd, Milan. Žurnalistika v informační společnosti: Internetizace a digitalizace žurnalistiky. Úvodní explorační studie k tématu internetová žurnalistika. Pražské sociálně vědní studie, mediální řada MED-003. Fakulta sociálních věd UK, Praha 2006. www.fsv.cuni.cz/FSV-533-version1-MED003_Smid.pdf [cit.7. 9. 2006].

Prameny a literatura: