str. 62 V nadšených poválečných letech, přesně roku 1947, jsem vstoupil do KSČ, ještě jako neplnoletý. Doba se zdála jasná. Bylo označeno dobro a zlo, tisíce hrobů na našem území, zvěrstva napáchaná válkou, to vše na mě působilo. To byl možná první důvod vstupu. Druhým důvodem byl táta, člen KSČ od roku 1929, který straně obětoval celý svůj život. Domníval se, že usiluje o to nejlepší, co mohou lidé dostat, aby se jim dařilo dobře.
(...)
Rozdělený poválečný svět s sebou přinesl slovník a činy, které v historii pokaždé fungovaly na zamlžených informacích, na pomluvě, rozdmychávání strachu, hysterii; nepřítel, zrádce, renegát, zaprodanec, sionista, špión. Ideologické masírování mas bylo prováděno všemi dostupnými k zakázanými prostředky. Kdo nejde s námi, jde proti nám! Prosté a jednoduše lživé – kdo nejde s námi, ten jde s těmi, kdo nesou vinu za válku, za bídu, za utrpěná příkoří a hoře.

Hořké poznání pro mého tátu, když na konci svého života zjistil, že podlehl klamu, že byl využit pro zájmy kohosi, za koho by býval položil i život. Pro koho poctivě pracoval bez ohledu na čas, na své pohodlí, na to, aby více myslel na sebe, na svou rodinu... Tito poctivci jsou mimo jiné také oběťmi myšlenkového teroru. Poučeni, že partajní noty nemusí vždy, jak se říká, štymovat. Musím říci, že člověk by měl být opatrnější při volbě, komu svěří svůj hlas, svou duši, své přesvědčení i odpovědnost.

K pevnému přesvědčení, že ve straně nemohu setrvat, jsem došel v roce 1968 jedenadvacátého srpna, při okupaci vojsky Varšavského paktu. Bylo to rozhodnutí okamžité. Tehdy bylo pro mne nejtěžší sdělit tuto skutečnost tátovi. Když jsem mu to oznámil, nedokázal na mne ani zakřičet. Byl zlomený, nechápal to humpolácké rozhodnutí, tu drzost a vojáckou perverzitu..., to pokoření od těch, kteří se těšili jeho důvěře a lásce.

Vystoupil jsem s celou řadou kolegů v Realistickém ze základní organizace. Později, když náhle ožili „hrdinové“ a novodobí kádrováci, podpořeni tanky a samopaly, mohli úřadovat a dělat prokurátorský dohled a zase dělit na nepřítel, přítel, zrádce, rozkolísaný málo a hodně, rozkolísaný trvale a navždy, tak se našel u nás v divadle kolega, který mne a Jirku Adamíru označil za hlavního viníka rozbití a zániku ZO partaje. Hovořil plamenně o našich činech a hojil si svůj velemindrák podprůměrného herce. Někteří se do partaje vrátili. Nikdy jsem se neptal proč. Nakonec to rozhodnutí je a bude věc každého člověka. Jenom jsem se sám sebe ptal, proč nejdřív vystoupili jako jedni z prvních a potom se zase rychle vrátili do náruče totalitní maminky jako neposlušná děcka. Nevyčítám, konstatuji.

x x x

str. 72 Bylo to v poválečném období, kdy měl pan Štěpánek problémy, někteří se k němu chovali jako k třídnímu nepříteli, poznamenanému vyvrženci a kromě kusého pozdravu s ním nepromluvili. Došlo to tak daleko, že na Barrandov jezdil s námi mladými. S Vlastíkem Brodským, Oldou Musilem, Jardou Marešem, Bohoušem Bezouškou a se mnou. Jezdili jsme ve velkém mercedesu. Pan Štěpánek vždy vpředu... a choval se k nám hezky. Bylo mu asi těžko, ale s námi mladými trávil i volnější chvíle na place.

Jednou při nočním natáčení nám vyprávěl, proč se dostal do složité a nezáviděníhodné situace. Ve své knize o těchto záležitostech nepsal. Škoda, že mnozí „čistí“ by dnes mohli mnohé pochopit a přestali by máchat špinavé prádlo – myslím cizí, své na světlo raději nevytahují. Pravda byla taková, že se musel účastnit jednoho večírku u německého činitele, stejně jako mnozí ostatní, a zůstal tam údajně do ranních hodin. Měl tu smůlu, že na rozdíl od druhých byl vybrán a nebylo mu povoleno odejít. Kdo se ale zeptal velikého herce, kolik lidí dostal takřka z oprátky? Nemohu posuzovat, soudit, jenom konstatuji, jak to bylo..., a že ho to velice trápilo.

x x x

str. 130 Člověk je plný chyb. Od dětství po stáří. Každý člověk. Jen jeden byl čistý a skončil na kříži.

Některé chyby prý člověk udělá nevědomě, o jiných dobře ví. I ty nevědomé jsou ale vědomé, nevědomé bývají jen zdánlivě. Žádnou chybu nelze obejít.

Co se stalo, nelze odestát. A tak, co člověku zbývá? Dělat jen to, co umí a co může dělat, jak nejlépe umí, aby poskvrnu pomalu smýval. Určil jsem si dobu ticha. Přišel jsem na to, že délka života je určena nespravedlivě. Z větší části se člověk dopouští chyb, na jejich odstraňování mu potom zbývá kousek. Měl by se ale pokusit chyby odstranit. Nevím, kdo to řekl, ale slova jsou to poctivá: „Člověk se za život dopustí i blbostí, ale to neznamená, že by musel zemřít jako blbec.“