PŘÍLOHA: text článku otištěného v HN 5.3.1992:
Sirotek poplatek
M.Šmíd
(Poznámka roku 2001 – Poplatek už dávno přestal být sirotkem, dva roky po zveřejnění tohoto článku parlament se ho ujala Poslanecká sněmovna a přijala zákon 252/1994 Sb., o rozhlasových televizních poplatcích, který problémy konstatované v druhé polovině článku vyřešil. mš)
xxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxxx
Naprostá většina rodin v ČSFR platí ve sdruženém inkasu poplatek za používání rozhlasového a televizního přijímače, ne každému je však jasné, co vlastně platí.
Když soukromá akciová společnost Radiojournal zahájila 18. 5. 1923 ze stanu ve Kbelích své pravidelné rozhlasové vysílání, byl už v platnosti zákon o telegrafech z 23. 3. 1923, který prohlásil právo "provozovat radiotelefonii a to jak její vysílací, tak přijímací stránku" za výhradní výsostné právo státu, za státní monopol. Stát toto právo mohl převést na soukromníka koncesí, jejíž podmínky mělo stanovit ministerstvo pošt a telegrafů.
O rok později, 17.4.1924, bylo vydáno vládní nařízení, které uvádělo podmínky pro první majitele rozhlasových přijímačů - "koncesionáře". Za koncesi majitel platil. Zpočátku to byly poplatky dva a dosti drahé: jednak 50 Kčs ročně úřadům pošt a telegrafů a dále 30 Kčs měsíčně společnosti "Radiojournal, zpravodajství radiotelefonické, společnost s.r.o.". Propůjčování koncesí bylo vyhrazeno poštovním a telegrafním ředitelstvím.
Rozhlasový příjem se rozšiřoval rychleji, než se očekávalo. V roce 1925 vstoupil do akciové společnosti Radiojournal většinovým podílem československý stát. V roce 1925 Věstník ministerstva pošt a telegrafů publikoval ustanovení č. 136 "Úprava rozhlasového poplatku" a č. 137 "Vydávání koncesí na přijímací radiofonní stanice a vybírání rozhlasových poplatků", která ve svých základech přetrvala další dlouhá léta. Především došlo ke sjednocení dvou poplatků v poplatek jediný (od dubna 1926 10 Kčs měsíčně, k tomu pak inkasní příplatek 50 haléřů poštám). Byl placen měsíčně listonošům nebo na poštách, z tohoto výtěžku pak správa pošt a telegrafů poukazovala příslušný podíl společnosti Radiojournal.
Proč tak dlouhý úvod z tak dávné minulosti? To proto, aby se daly lépe pochopit historické kořeny problémů s poplatky za používání rozhlasových a televizních přijímačů. Historie odkazuje na dvě skutečnosti. Za prvé: nejen vysílání, ale též příjem rozhlasových programů byl pokládán za státní monopol, na jehož základě uděloval stát majiteli přijímače koncesi k příjmu. Za druhé: státní správu zde vykonávaly úřady ministerstva pošt a telegrafů.
Když ne koncese, tak co?
Od té doby uplynulo více než půlstoletí a svět i společnost se změnily, včetně našich domácností, které jsou vybaveny obvykle několika rozhlasovými přijímači, ne-li dokonce několika televizory. I nadále však platíme tzv. "koncesionářský" poplatek, který svůj koncesionářský charakter díky vývoji techniky i společnosti už dávno ztratil, aniž byla definována jeho nová povaha.
Neboť za co platíme ve sdruženém inkasu oněch 50+20 Kčs měsíčně? Ti poučenější vědí, že si tak předplácíme možnost sledovat české a slovenské rozhlasové a televizní programy, neboť takto shromážděné prostředky se v praxi vynakládají na jejich výrobu a šíření.
Donedávna dva monopolní provozovatelé - ČSRo a ČST - a dnes jejich federalizované nástupnické organizace získávají do svého rozpočtu - po odečtení inkasní srážky organizacím spojů - veškeré výnosy z poplatků, aby jimi financovaly nejen výrobu programů, ale také jejich šíření.
Všimněme si rozdílu - v počátcích rozhlasu inkasovaly spoje a následně se dělily s provozovatelem, dnes je tomu naopak - prostředky získávají provozovatelé a ti naopak platí spojům. Základní rovnice by však měla být stejná: Občan-spotřebitel platí za službu, kterou mu poskytují rozhlasové a televizní organizace v součinnosti s organizacemi spojů.
Jestliže kdysi byla "poštovní" část koncesionářského poplatku zdůvodňována nejen náklady na výstavbu a provoz vysílačů, ale také náhradou ušlého zisku státnímu monopolu za telefon a telegraf (neboť Radiojournal dodával svým abonentům též "bursovní radiotelefonní zprávy"), dnes o nějakých ušlých ziscích nemůže být vůbec řeč. Představu státního monopolu na příjem rozhlasového nebo televizního vysílání překonal sám život, především pak rozvoj techniky.
Tato změna reality se však nijak výrazně nepromítla do legislativy, což kdysi sice příliš nevadilo (vše bylo státní, platili jsem státu, stát nám cosi za to poskytoval), ale což však nyní - v nových podmínkách - vytváří zdroj problémů a nedorozumění.
Já platit nebudu?
Ani vyspělé státy s demokratickou tradicí a občanskou disciplínou se nezbavily problémů s tzv. černými posluchači, proti kterým čas od času podnikají výstražné akce různého druhu. V ČSFR, zvláště po 1. 4. 1991, kdy byly poplatky zvýšeny na dvojnásobek, stále větší počet lidí odhlašuje své přijímače. Jestliže již dříve mnoho černých posluchačů unikalo potrestání, dnes jsme v situaci, kdy kontrola a případná pokuta téměř neexistuje.
Úředníci na poštách někde beze slova (proč by se dnes s lidmi hádali) přijímají odhlašovací formuláře, ačkoliv např. § 4 odst.3 Rozhlasového televizního řádu (Vyhláška federálního ministerstva spojů 51/1985 Sb., 11. 6. 1985) praví:
(3) Při odhlášení přijímače z evidence podle odstavce 2 písm. c) je účastník povinen na odhlášce písemně uvést, jaká opatření učinil, aby se vyloučilo používání neevidovaného přijímače.
Lidé většinou argumentují prohlášením: "Proč bych platil? Já se na českou/slovenskou televizi nedívám, mám satelit.", ačkoliv poplatek - z hlediska platných předpisů - se vybírá za přijímač, nikoli za sledovaný program. Laxní postoj organizací spojůje v dnešní době do jisté míry pochopitelný: "Lidé nám nadávají, že jim zvyšujeme poplatky, ale to přece nejsou naše peníze, všechny plynou do rozpočtu rozhlasu a televize, tak ať se stará někdo jiný."
Kde není žalobce, není soudce a tak § 5 odst.3 Rozhlasového a televizního řádu, který ukládá zaplatit za neoprávněné používání přijímače paušál 720 Kčs (u rozhlasu) nebo 1800 Kčs (u televize) zůstává často jen potištěným kusem papíru.
Říci jasně, o co jde
Povinnost poplatku je stanovena zákonem č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, § 7 odst.1:
(1) K užívání rozhlasových a televizních přijímačů není třeba povolení. Vlastníci, popřípadě uživatelé jsou však povinni ohlásit tyto přijímače k evidenci u organizací spojů ... a platit stanovené poplatky.
Zde se ještě hovoří o poplatku, podobně jako ve starém Rozhlasovém a televizním řádu z roku 1974. Jde-li o správní poplatek, pak je to příjem státního rozpočtu, který se řídí rozpočtovými pravidly. Autoři novely Rozhlasového a televizního řádu z roku 1985 si pravděpodobně byli vědomi jeho specifiky, a tak se objevuje nový pojem: sazba za používání přijímače. Ale opět to byl poplatek spojům, který se přes rozpočty republik automaticky přesunoval do rozhlasů a televizí v českých zemích a na Slovensku. Aby nebylo nejasností dost, v odkazu pod čarou se říká, že výše sazeb byla stanovena Českým a Slovenským cenovým úřadem.
O co tedy vlastně jde? Je to správní poplatek, nebo jakási sazba, která má charakter správního poplatku, nebo je to cena? Loňské zvýšení sazeb ve vyhlášce 100/1991 Sb. podepsal sice ministr spojů, de facto však pro tehdejší Čs rozhlas a Čs. televizi. Kdo tedy odpovídá a komu co patří?
V sousední SRN si zastaralosti "koncesionářské konstrukce" poplatku všimli už dávno. K jeho povaze a určení se vyslovil i spolkový správní soud, který opustil koncepci plynoucí z výkladu telekomunikačního monopolu státu a přisoudil od roku 1974 poplatek existujícím veřejnoprávním vysílatelům. Dnes má občan SRN ohlašovací povinnost nikoli k poštám, ale k organizacím ARD, které poplatky vybírají a navzájem si rozdělují.
Naproti tomu Velká Británie odvozuje placení poplatků (licence fee) i nadále z telekomunikačního zákona Wireless Act z roku 1949, ty jsou potom prostřednictvím státu předávány BBC. Právním podkladem je dohoda "Licence and Agreement", kterou s BBC uzavíralo dříve ministerstvo pošt, od roku 1974 ministerstvo vnitra.
Televizní diváci ve Velké Británii nebo v Německu dnes mohou - přes kabel nebo družici - sledovat ne jeden, ale celou řadu dalších komerčních programů, které k nim - na rozdíl od ČSFR - promlouvají jejich rodnou řečí. Proč tedy platí poplatky, které jim stanovují zákony? Vždyť i oni by mohli prohlásit: "Já se na BBC či ARD nebo ZDF nedívám."
Legitimita poplatku jako výraz obecné vůle
Nový zákon č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, se přihlašuje k myšlence tzv. duálního systému vysílání rozšířeného dnes v západní Evropě. Jeho "dualita" spočívá v tom, že na rozhlasovém a televizním vysílání se vedle sebe podílejí "provozovatelé ze zákona" (financovaní poplatky) a "držitelé licencí" (musejí si na sebe sami vydělat).
Ti, kteří poukazují na údajně nespravedlivé zvýhodnění provozovatelů ze zákona, často zapomínají, že stejný zákon, který je poplatkem zvýhodňuje, jim na druhé straně ukládá neziskové povinnosti v obecném zájmu, které komerční vysílatelé buď nemohou nebo nechtějí plnit (důsledně celostátní rozšiřování signálu, kulturní, vzdělávací pořady, domácí původní tvorba apod.).
To, že západní Evropa si ponechala svůj veřejný sektor vysílání, nijak nesouvisí s politickým systémem a jenom částečně se váže k historickým tradicím. Hlavní roli zde sehrává poznání, že - na rozdíl od USA, kde je dostatečně velký jednojazyčný trh - v podmínkách menších států zatím plnohodnotnou náhradu dosavadního veřejnoprávního vysílání na výhradně komerčním základě zajistit nelze.
Samozřejmě, teoreticky je možné okamžitě zrušit BBC, ARD, nebo i ČST, televizní vysílání tím nezanikne. Ale ti, kteří nastoupí na jejich místa, nebudou mít dostatek prostředků na plnění povinností veřejného sektoru. I kdyby se jim uložilo, aby například v zájmu celostátního šíření signálu financovali i prodělkové vysílače, bez poplatků se budou muset spoléhat na lacinou, z největší části importovanou programovou tvorbu, o podřizování činnosti zájmům ziskovosti a nikoli zájmům veřejným ani nemluvě.
To všechno si uvědomují nejen politici, kteří o věcech rozhodují, ale i obyvatelé, kteří zatím potřebnost domácích veřejnoprávních programů uznávají. Také proto tyto programy ve sledovanosti - až na výjimky - v Evropě stále vedou. Také proto západoevropský občan zatím bez odmluvy platí poplatek.
Legitimita poplatku není jednou provždy
Nemá smysl zakrývat, že pokračující vývoj vede ke zpochybňování legitimity poplatku a že jsou země, kde již byl zrušen (Austrálie, Kanada, Japonsko). Argument: "proč mám platit za něco, na co se nedívám, nebo sleduji jen občas" zde získal na váze především tím, že komerční nabídka zde skutečně převážila nad veřejným vysíláním a poskytuje celostátní a univerzální nabídku.
Na druhé straně titíž daňoví poplatníci nic nenamítají, aby veřejnoprávní vysílatelé byli i nadále dotováni ze státního rozpočtu, neboť uznávají, že jejich vysílání je pro společnost užitečné a potřebné přinejmenším pro zachování národní kulturní identity.
Možná, že také v západní Evropě půjde vývoj tímto směrem, i když z hlediska tržního potenciálu mají šanci na vytvoření rovnocenného soukromého sektoru jen "ti velcí", tj. Německo, Francie, Británie, Itálie a možná též Španělsko.
Taková situace však v ČSFR není a dlouho nebude. Argument typu "na ČST se nedívám, mám satelit či kabel" rozhodně neobstojí. Zatímco v uvedených zemích komerční sektor nabízí programy, v nichž jsou zastoupeny všechny programové typy - od zpravodajství, publicistiky, přes sport, hrané pořady, zábavu až ke kultuře - to vše v jazyce dané země, pak u nás doma nemá televizní divák zatím jedinou šanci přeladit si na nějaký česky či slovensky hovořící komerční program s nabídkou, která by se vyrovnala českým či slovenským stanicím. Ten, kdo říká, že se nikdy nedívá ani na zpravodajství nebo na atraktivní dabovaný film, ten - pokud to není cizinec - vědomě lže.
Poplatek - sirotek?
První, byť nedokonalý krok k vyjasnění situace kolem rozhlasového a televizního poplatku, byl již učiněn. Nový zákon o vysílání č. 468/1991 Sb. v § 9 odst.6 praví:
(6) Finanční zdroje získané ze sazeb za používání přijímačů jsou příjmem provozovatelů ze zákona.
Z důvodů časové tísně a z nezbytnosti vyhnout se zdlouhavým meziresortním a mezirepublikovým jednáním (i když při projednávání byla tato otázka diskutována) zákon o vysílání otázku povahy poplatku nevyřešil. Na druhé straně však určil, komu vlastně patří. Pravda, zatím jen obecně, ale naznačil cestu.
Je to cesta hmotné zainteresovanosti, která by měla vést české a slovenské provozovatele ze zákona k tomu, aby usilovali o maximalizaci svého hlavního zdroje příjmů. Tedy ne spoje, ale rozhlasové a televizní organizace by měly podniknout kroky k respektování zákona a vyhlášek a blíže se porozhlédnout po černých posluchačích a divácích.
Místo volání po státních dotacích a naříkání nad nedostatkem prostředků by rozhlasové a televizní organizace měly podniknout kroky k tomu, aby nebyly na svých příjmech kráceny občanskou nedisciplinovaností. Je možné, že se to neobejde bez právnických zádrhelů. Je možné, že se ke slovu dostanou i soudy, ale právě to bude ta cesta, která povede k odpovědím na položené otázky, jak je to v právním státě obvyklé.
Že rezervy v placení poplatků byly a jsou, o tom není pochyb. Například počet přihlášených televizorů je větší než počet rozhlasových přijímačů, ačkoliv z praxe víme, že v rodinách je tomu spíše naopak. Nebo co si myslet o tom, že zatímco v ČR připadalo na 1000 obyvatel 311 přihlášených televizorů, v SR to bylo pouze 231 televizorů. Že by životní úroveň na Slovensku byla o tolik nižší?
Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se otázky přesného definování povahy rozhlasového a televizního poplatku někdo chtěl ujmout. Poplatek je jako sirotek, nikdo se k němu nehlásí. Zákon o vysílání to neučinil a při projednávání novelizace zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, na požadavek české vlády "řešit otázku povahy a určení výnosu poplatků za rozhlasové a televizní přijímače" Legislativní rada odpověděla, že "otázky povahy a určení výnosu poplatků ... nejsou předmětem úpravy tímto zákonem." Co se týče určení, mají právníci v podstatě pravdu, poplatek byl už určen - provozovatelům ze zákona.