Kdo vyhrál a kdo prohrál?

Milan Šmíd

Sotva utichly vášnivé diskuse o tom, kdo byl v právu při nedávných událostech v České televizi, na obzoru se objevila další kauza, která asi znovu rozbouří a rozdělí českou společnost: nález rozhodčího soudu Mezinárodní obchodní komory ICC ve sporu CME vs. Vladimír Železný, který... a tady už dochází k problému, neboť ten nález se dá interpretovat různým způsobem.

Železného strana říká: je to fifty-fifty, v podstatě jsme vyhráli, neboť požadavek náhrady škody gigantického rozsahu přes 400 milionů UD dolarů arbitráž odmítla, a o těch 23 milionech se budeme ještě hádat.

Lauderova/Vávrova strana tvrdí: je to naše vítězství, prokázalo se, že Železný nedodržel podepsanou smlouvu, musí platit a to hned i s úroky.

A ty milý čtenáři, posluchači, diváku si vyber - prohra? výhra? nebo fifty-fifty? A ty milý mediální analytiku nám řekni, jak to vlastně je.

Ačkoliv každá prognóza v této kauze je dosti riskantní, některé věci se dají předpovídat s velkou pravděpodobností.

Tak především: to mediální přetahování o interpretaci výsledku arbitráže bude ještě pokračovat a rozumný člověk si raději od obou stran zachová určitý odstup a nechá se přesvědčit pouze literou nálezu a soudním výrokem a nikoli tím, co vyrobí PR agentury obou soudících se stran.

Dále: Co se týká dopadu na svět českých médií a zvláště na svět komerční televize, neočekávám - s výjimkou podujatého informování o výsledcích arbitráže na obrazovce TV NOVA - žádnou převratnou změnu. Rozhodnutí arbitráže se týká fyzické osoby Vladimíra Železného, nikoli institucí. Pokud Železný přijde o všechno, tedy i o svůj podíl v CET 21, podíl CME v této společnosti provozující TV NOVA bude i nadále menšinový, takže vysílání TV NOVA bude pokračovat nerušeně dál, arbitráž nearbitráž.

V rovině právní bude zajímavé pozorovat, jak český stát postavený pod tlak mezinárodní veřejnosti - neboť tato kauza už dostala internacionální rozměr - se vyrovná s plněním závazků vyplývajících z podpisu newyorské konvence (1958) o uznávání a vykonávání arbitrážních nálezů.

Převedeno do praktického života - i při příslovečné pomalosti našich soudů nelze vyloučit, že Vladimír Železný, dnes nemajetný intelektuál a tudíž v platební neschopnosti, skončí s doživotním životním minimem, což nemusí bránit tomu, aby jako zaměstnanec příslušné firmy či kurátor neziskové nadace nepožíval výhod služebního automobilu, bytu, mobilního telefonu atd. atd.

Takže kdo tedy vlastně vyhrál a prohrál? Obávám se, že se dočkáme nekonečných hádek o to, zda láhev byla z poloviny plná nebo z poloviny prázdná. Nicméně tyto hádky by neměly zastínit jeden nepopiratelný fakt.

Rozhodčí soud konstatoval, že Vladimír Železný nedodržel smlouvu, kterou podepsal. A protože nesplnil to, co sliboval, musí vrátit peníze i s úroky. Takže poselství této arbitráže zní: podpis na smlouvě je závazkem, za který podpisující člověk nese odpovědnost, smlouvy se podepisují proto, aby se plnily a ne aby se obcházely, případně ignorovaly.

Kéž by takových poselství přicházelo více a také od našich českých soudů. Pak by to byla výhra pro všechny.