Nejde jenom o NOVU
Nová přítomnost 3/1997, str. 20-21

Kdyby nedávná veřejná debata o TV Nova, označená ředitelem Novy za cílenou kampaň proti jeho stanici, jakou prý v českých médiích od dob Charty nepamatuje, skončila jenom tím, že se ve veřejnosti snížila kredibilita výroků Vladimíra Železného, bylo by to málo. Bohužel, v propletenci problémových okruhů a v atmosféře obtěžkané emocemi někdy zaniká podstata celého problému. Zopakujme si proto základní fakta.

Začínáme u Adama - licence TV Nova

V únoru 1993 udělila Rada ČR pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jenom "Rada") licenci OO1/1993 k vysílání na frekvencích bývalého federálního televizního programu, a to společnosti CET 21 s.r.o., kterou založilo pět fyzických osob.

V květnu 1993 schválila Rada společenskou smlouvu o vytvoření České nezávislé televizní společnosti ČNTS s.r.o., kterou tvoří CET 21 12%, CEDC/CME 66% a Česká spořitelna 22%.

Rada tehdy věděla, že jakýkoli český držitel licence se bude muset spojit s nějakým silným kapitálovým partnerem. Proto se snažila formulovat podmínky licence tak, aby si tento držitel licence zachoval určitá rozhodovací práva.

Společenská smlova stanovila, že k některým rozhodnutím, zvláště programového charakteru, bylo v ČNTS zapotřebí 90 % hlasů. To znamenalo, že CET 21, byť malá a nemajetná společnost (na investicích se podílely pouze CEDC/CME a Česká spořitelna v poměru 75/25), si mohla říci své k vysílanému programu a ke jmenování ředitele stanice.

Mezitím CET 21 přijala do svého středu Vladimíra Železného, který jim licenci "vyjednal", a ustavila ho ředitelem. Rovněž CEDC prodělala změnu. Z investiční společnosti financované spolumajitelem kosmetického koncernu Estée Lauder Ronaldem Lauderem, se vydělily mediální aktivity do CME, Central European Media Enterprises, která se v roce 1994 registrovala na Bermudách, s pobočkami v Nizozemsku a Holandských Antilách.

ČNTS se dočkala registrace 8.7.1993 a o sedm měsíců později, 4.2.1994, zahajuje TV Nova své vysílání.

Deregulace výměnou za druhý program pro ČT

Když se koncem roku 1992 dělilo Československo, rozhodli se poslanci - tehdy ještě ČNR - změnit původní koncept duálního systému televizního vysílání z roku 1991, který počítal s tím, že veřejnoprávní subjekt bude mít k dispozici dva celoplošné programy a zbytek frekvencí se předá komerčnímu sektoru.

Novela přijatá devět dnů před zánikem Československa s číslem 36/1993 - předkládal ji dnešní náměstek ministra kultury Vladimír Koronthály -, stanovila, že Česká televize bude mít v budoucnu jenom jeden celoplošný program. Aby to ČT snad tolik nebolelo, svěřili jí poslanci dočasně - do konce roku 1995 - do správy také někdejší program OK 3.

V roce 1995 se tedy muselo rozhodnout, jak dál. Titíž poslanci, kteří tak rozhodně v prosinci 1992 druhý celoplošný program Českém televizi odebrali, došli k názoru - zřejmě na základě zkušeností s fenoménem komerční televize a možná také díky vyjádření šéfa vlády - že by bylo dobré OK 3 České televizi ponechat.

Objevil se však ještě další problém - kabelová televize. Původní zákon o vysílání 468/1991 se o kabelovém vysílání vyjadřuje velice zběžně. Jednak na řešení této problematiky nebyl dostatek času, jednak to byl zákon federální, a slovenská strana odmítala jakoukoli bližší specfikaci kabelového vysílání s tím, že jde o záležitost místní, která se musí řešit místními, republikovými zákony.

Také z těchto důvodů je definice pojmu "vysílání" v zákonu dodnes taková, že se vztahuje nejen na toho, kdo televizní programy vyrábí, sestavuje a rozšiřuje, ale i na toho, který provádí jejich pouhou retranslaci. Podle staré úpravy tudíž každá kabelová síť přesahující dvěstě účastníků musela žádat Radu o licenci se vším všudy, co k tomu náleželo. Kabelový průmysl se začal bouřit, tvrdil, že těch povolení je na něj moc (kromě licence k vysílání musí kabelový provozovatel získat také stavební povolení a povolení spojů).

Taková byla východiska návrhu Martina Přibáně a dalších poslanců na novelu vysílacích zákonů, uvedeného jako parlamentní tisk číslo 1821: Poslanci zde navrhli, aby nejen kabelové, ale také i družicové vysílání, napříště o žádnou licenci žádat nemuselo, prý na to stačí pouhá registrace.

Když parlamentní tisk 1821 oběhl všechny výbory a změnil se v parlamentní tisk 1957, v jeho šesté části se náhle objevil odstavec 3, podle něhož každý, kdo pokrývá méně než 70 procent území, si může požádat o zrušení podmínek, které mu Rada kdysi uložila a Rada mu musí vyhovět.

Při projednávání návrhu se situace vyvinula ve střetnutí dvou táborů, z nichž jeden usiloval o to, aby ČT byl přidělen druhý program, zatímco tomu druhému ležela na srdci především deregulace. Výsledkem byl kompromis, kdy ČT dostala druhý program "na věčné časy" a zastánci deregulace prosadili deregulaci téměř absolutní.

Lobbying po česku

Když parlamentní tisk 1957 projednávala Stálá komise pro sdělovací prostředky, známá někdy jako "Kasalova komise", rozhodla vypustit z odstavce o rušení licenčních podmínek slova: "pokrývajícího nejméně 70% území České republiky", čímž rozvolnila regulační režim nejen pro lokální nebo regionální stanice, ale i pro celostátní televizní a rozhlasové sítě.

O motivech, které k tomu vedly, se můžeme dnes jenom dohadovat. Kasalova komise se sice ve věcech mediálních zákonů povýšila na úroveň parlamentního výboru, ale na rozdíl od výborů záznamy z jejího jednání chybějí, je tu jen zápis.

Zrušení podmínek mohlo být - a také asi bylo - deklarováno jako ochrana lokálních a regionálních stanic před "sekýrováním" Rady, ovšem hranice byla stanovena vysoko, na 70 procent území. Do tak vysokého limitu se mohla vejít i Premiéra, které by se tak podmínky zrušily, zatímco TV Nova by s nimi musela žít i nadále. Možná právě proto nakonec padla i hranice 70 procent s následky, které se projevily až o rok později. Novela číslo 301/1995 byla na světě.

S velkou pravděpodobností šlo skutečně jen o shodu okolností, o náhodu, protože tomu, komu nejvíce záleželo na zrušení podmínek, a kdo se zřejmě nejvíce zasloužil o to, aby se při jednání ve výborech do novely příslušný odstavec propašoval, hranice 70 procent vůbec nevadila. Kupodivu, nebyla to ani TV Nova ani její patron CME, ale americký filmový a kabelový průmysl, který v obavách před povinnými kvótami tzv. evropských audiovizuálních děl napřel své úsilí v požadovaném směru a s největší pravděpodobností je podpořil i finančními podněty.

Zlí jazykové tvrdí, že peníze vyplácené majitelům firmy CEC Government Relations, s.r.o. se sídlem v Praze 1, Sněmovní ulici 7, která se hlásí k tomu, že je schopna provádět lobbying v českých poměrech, jsou často penězmi vyhozenými. Firma si ty peníze klidně může nechávat pro sebe, protože naše poslance - zvláště ty, jejichž jediným vzděláním jsou rychlokurzy ideologů ODS - není třeba nikdy naléhavě přesvědčovat o tom, že tu a tam by se nějaká další státní regulace měla zrušit.

Intermezzo - Proč regulovat? Proč podmínky?

Z jednoduchého důvodu: Kmitočtové spektrum jakožto fyzikálně a geograficky limitovaná veličina se ve světě pokládá za veřejný statek, national asset, veřejné bohatství, něco jako, vzduch, voda, přírodní bohatství, které je majetkem veřejnosti a tudíž i předmětem veřejného zájmu.

Převedeno do praxe: v České republice teoreticky může vzniknout neomezený počet celostátních deníků, ale ani teoreticky nemůže vzniknout neomezený počet celostátních televizních programů. Vysílací frekvence tak, jak jsou sestaveny, tu vystačí zhruba na tři a půl sítě. Ani u rozhlasu nelze v jednom místě terestricky provozovat neomezený počet vysílačů. Pokud na jednom místě vyčerpáme maximum frekvencí (viz Praha), pak nám tyto mohou chybět v blízkém okolí (příhraniční oblasti).

Nezbytnost ingerence státu či státem pověřené autority vyplývá již z praktické nutnosti koordinace vysílacích frekvencí, jejich teritoriálního rozdělení, stanovení výkonů apod., nemluvě o tom, že prostřednictvím této ingerence může stát obhajovat veřejný zájem, prosazovat pluralitu nabídky v éteru, bránit monopolizaci v oblasti médií apod.

I ve velice liberálním prostředí USA, kde První dodatek Ústavy přímo zakazuje přijímat jakékoli zákony omezující svobodu projevu, existuje federální orgán FCC, který přiděluje licence k terestrickému rozhlasovému a televiznímu vysílání a určuje některá obecná pravidla jeho programové skladby.

Tahanice o podmínky bez zájmu veřejnosti

Vraťme se však do ledna 1996. Vladimír Železný vycítil svoji příležitost. Novela 301/1995 mu nejen odstranila hrozbu ztráty investic CME do Rádia Alfa (neboť při nesplacení půjčky do konce roku 1996 se CME automaticky stávala spoluvlastníkem, což mohlo vést ke ztrátě licence), ale otevřela mu i nové netušené možnosti zrušení podmínek, o kterých tvrdil, že jsou "nástrojem vazalství" směrem k Radě (Volejte řediteli 16.12.1995), přestože tyto podmínky v naprosté většině pouze kodifikovaly to, co projekt CET 21 kdysi sliboval.

Již 2.1.1996 se na Radu dostavil zástupce CET 21 s oficiální žádostí o zrušení licenčních podmínek. Rada odmítla, nejprve z formálních důvodů, později i z důvodů věcných. Společnost ČNTS, která nikdy licenci nevlastnila, si totiž do obchodního rejstříku nechala jako předmět činnosti zaregistrovat: "celoplošné televizní vysílání podle licence č. 001/1993 Rady ČR pro R a TV vysílání".

Rozvinula se téměř celoroční tahanice o zrušení podmínek, jejíž popis by zabral samostatný článek. Do problému byli zataženi právníci, soudy, parlament a prostřednictvím pořadů Volejte řediteli i široká veřejnost. Vladimír Železný odložil svého motýlka a přestože v minulosti vícekrát zákon ignoroval, najednou začal trvat na jeho bezpodmínečném dodržování.

Nevyjasněný právní stav a vnitřní rozpory uvnitř CET 21 daly vzniknout situaci, v níž se údajně - podle některých členů CET 21 - pokoušely různé cizí subjekty k licenci proniknout. Celé toto dění se však odehrávalo bez většího zájmu veřejnosti, stejně jako oznámená transakce o tom, že Česká spořitelna v srpnu prodala svůj podíl v ČNTS americkému investorovi CME za jednu miliardu korun.

To vše se dělo v době, kdy stále ještě platila podmínka číslo 17, která zní: "že jakékoli změny právnické osoby, která je držitelem licence, skladby kapitálu investorů, vedoucí ke změně kontroly nad jejich činností, a ustanovení společenské smlouvy mezi držitelem licence a investory předloží předem ke schválení Radě. Tato společenská smlouva je součástí podmínek licence. Účastníky této společenské smlouvy jsou držitel licence, CEDC a Česká spořitelna, a to v rozsahu a za podmínek stanovených touto společenskou smlouvou."

Média se probudila - Železný kupuje licenci

Od roku 1994, kdy CME vstoupila se svými akciemi na burzu, podléhá celé řadě informačních povinností, které od ní vyžaduje dozor nad kapitálovým trhem USA Securities and Exchange Commission.

14.11.1996 CME odevzdala hlášení za 3. čtvrtletí na formuláři 10-Q včetně příloh, jež obsahují nejrůznější právní dokumenty. Mezi nimi byla i smlouva z 1.8.1996 mezi Vladimírem Železným a CME B.V. o půjčce zhruba 5 miliónů dolarů, kterou ředitel Novy získal na vykoupení části podílů od svých společníků v CET 21 tak, aby zde získal rozhodující většinu.

Za vypůjčené peníze se Železný zavazuje v rámci CET 21 hlasovat ve prospěch věřitele CME a kromě toho v článku 9 slibuje převést na CME získané podíly CET 21, které má tato v ČNTS. Tím by fakticky mělo padnout právo veta CET 21 v ČNTS dané hranicí 90 procent a CME by se tak stala suverénem TV Nova. Za své služby by měl Železný dostat 100 000 dolarů.

18.12.1996 se adresa uvedeného dokumentu v SEC objevila ve čtenářském fóru internetového časopisu Neviditelný pes. Tématu se okamžitě chopil Jan Čulík v Glasgow, který informaci zprostředkoval do Svobodného slova. Nicméně už den předtím, 17.12.1996, se rozhodla Rada na svém zasedání zrušit i licenční podmínku číslo 17, přestože k požadované změně v zápisu ČNTS do Obchodního rejstříku stále nedošlo.

Čulíkův článek a lednová tisková konference Rady rozvířily v českých médiích diskusi, v níž tím podstatnějším, než spory o tom, kdo je tajtrlík, nebo kterému ze dvou bývalých rockových hudebníků (Jakl, Štěpánek) máme dát za pravdu, byla skutečnost, že veřejnost a politici se konečně začali zamýšlet nad důsledky mediální politiky českého parlamentu.

Nejde jenom o Novu

Averze vůči televizi Nova a jejímu řediteli, které se v diskusi objevovaly, častokrát odváděly pozornost od podstatnějších otázek, než jsou "korektní lži" Vladimíra Železného nebo bulvární charakter zpravodajství Novy. Nelze totiž vyčítat TV Nova, že je televizí komerční, a že se snaží podbízet většinovému divákovi. Konec konců, TV Nova to nedělá tak špatně, o čemž svědčí čísla diváckých průzkumů, nemluvě o tom, že vstup TV Nova na naší mediální scénu přinesl žádoucí pluralitu a v mnoha ohledech její oživení.

Problém je v něčem jiném. Celodenní televizní program lze sestavovat různě a s různým vynaložením sil a prostředků. Nova se chlubí tím, že má jenom 400 zaměstnanců. Pokud si pamětníci vzpomenou na někdejší program OK 3, tak ten byl v éteru 24 hodin denně a jeho vysílání programově zabezpečovalo ne více než tucet programových pracovníků vedených Petrem Kadlecem a zajištěných technikou ČST. Také OK 3 se dala označit za televizní program, ačkoliv jenom "stahovala" volné satelitní programy a kombinovala je s tím, co dodal dům - většinou regionální stanice.

Zabránit tomu, aby nejen Nova, ale jakákoli další televizní stanice, ať už se jmenuje Prima nebo Galaxie, nezdegenerovala v laciný retranslátor zahraničního importu, a dosáhnout toho, aby za získané cenné vysílací frekvence se poskytovala veřejnosti co možná nejpestřejší nabídka, k tomu měly sloužit licenční podmínky.

Český parlament ovšem tuto možnost ingerence českému státu svoji novelou 301/1991 odebral. Tím nejen dobrovolně přenechal cenný společný statek - kmitočtové spektrum - na pospas obchodním zájmům jednotlivých vysílatelů bez možnosti jejich dalšího ovlivnění, ale také vzdálil naši zemi od právních norem aplikovaných na média v zemích Evropské Unie.

Pesimismus a optimismus

Působí trochu skličujícím dojmem, když poslanci, kteří za současnou situaci nesou odpovědnost, se snaží svést vinu na někoho jiného, nebo se snaží tvrdit, že všechno je v pořádku. Je trapné vidět předsedu mediální komise Kasala v televizi, jak papouškuje argumenty o placení daní a zaměstnávání lidí pocházející z pořadů Volejte řediteli.

Na člověka padá hrůza, když poslanec Pribáň veřejně (MF DNES 30.1.1997) prohlásí, že je správné, když platí "pouze zákon, a ne na hraně zákona stojící konstrukce zvaná dodatečné licenční podmínky". Kdyby toto měl být názor celé legislativy, pak "na hraně zákona" by muselo být například jakékoli stavební či jiné povolení vydané orgánem státní správy, protože se v něm stanovují konkrétní podmínky, které v textu zákona nejsou. Pak by mimo zákon stály mimo jiné i veškeré podzákonné právní normy vydávané jako prováděcí předpisy k danému zákonu.

Na štěstí je tu i důvod k optimismu. Česká republika jako asociovaný člen Evropské Unie má povinnost uvést své právní normy do souladu s tzv. komunitárním právem. Novela č. 301/1991 je s tímto právem v rozporu. Lze tedy důvodně předpokládat, že nejpozději do roku 2000 se ztracená vláda nad kmitočty opět do rukou české veřejnosti navrátí.

Milan Šmíd