Premiéra Československé televise
DOKUMENT – příloha Louče
Premiéra Československé televise
Dr. Josef Kolář
Literární noviny 19/53, 9.5.1953, strana 10
Měšťanská beseda ve Vladislavově ulici, kdysi středisko měšťanských honorací, je vybavena podivnou konstrukcí. „Retranslační věž“ jí říkají muži v bílém a neklidně vysvětlují, že dotud je vysílána „FM modulace“ bez kabelu, přímo éterem na petřínskou rozhlednu. Díváš se s úžasem na stařenku petřínskou rozhlednu. Co to s ní provedli? Na stará kolena vyrostla o mnohometrový, podivně rozsochatý stožár. Vždyť to tam ještě včera nebylo, vzpomínáš. „Televisní vysílací anténa,“ říkají muži v bílém a napjatě spěchají za svými starostmi. Jeden z nich se ti pokouší vysvětlit princip televise. Hovoří o snímacích elektronkách, o fotokatodách, o zaostřovacích cívkách, o vychylovacím systému, který vodí úzký elektronický paprsek tak, aby běhal dvacetpětkrát za vteřinu v šest set dvaceti pěti řádcích po světélkujícím stínku obrazovky přijímače a tak oklama nedokonalé lidské oko, kterémuse tak úžasně rychlý pohyb slije v jediný plošný obraz. „Ano,“ usmívá se unavený muž. „Je to docela jednoduché, v sále to, soudruhu, uvidíš, jsou tam přijímače.“ A zdvořile tě vystrkuje z pracoviště.
Klasické předpremiérové napětí. Večer 30. dubna byla generálka. Vše klapalo znamenitě. Prvního máje 1953 ve 20.00 hod. je historická premiéra československé televise. 500 metrů odtud radostně šumí přeplněné Václavské náměstí prvomájovou veselicí.
Ovzduší velkého sálu Měšťanské besedy připomíná trochu první taneční. Je docela nevelkoměstské. Podél oken na pódiu ze stolů trůní vždy na dvou židlích televisní přijímače. Vedle nejmodernějších strojů sovětských „Leningrad T 2“ jsou tu i úhledné aparáty naší výroby. Před nimi řada židlí.
Do improvisovaného hlediště před televisory usedá za radostného vzrušení náměstek předsedy vlády Václav Kopecký, ministr spojů JUDr. Alois Neumann, ministr všeobecného strojírenství Josef Jonáš, s nimi přichází delegace sovětského Radia, vedená Ivanem Ivanovičem Pozdňakem a delegace čínská, vedená předsedou OIR, soudruhem Mei-i.
„Vývojová skupina,“ soudruzi Ing. Jiří Beneš, Přemysl Čermák, František Křížek, Vlastimil Svoboda, začali tvořit naši televisi doslova z ničeho. S prvními výsledky přišli před pěti lety na MEVRO. Ale to byla televize tak říkajíc na drátě. Teprve teď začíná doopravdy. Blíží se 20. hodina. Na jejich tvářích zřetelně vidíš, jak v paměti naposled procházejí celou tu složitou cestu ze studií ve Vladislavské ulici k petřínské anteně a zpět. Znovu kontrolují nebezpečné křižovatky.
Přesně ve 20.00 zhasínají žárovky a rozsvěcují se obrazovky všech přijímačů. je na nich nepochopitelně komplikovaný obrazec plný čísel. Televizní „znělka.“ Nebyly by lepší Hradčany?“ Nebo dívka v národním kroji?“ – uvažuje nahlas několik diváků. Soudruzi v bílých pláštích se shovívavě usmívají, ne, oni tam potřebují právě ta čísla.
Pak „znělka“ mizí a hlasatel, laureát státní ceny Oldřich Lukeš oznamuje, že program zahájí I. náměstek předsedy Československého rozhlasového výboru Josef Vrabec.
Z obrazovky televizor vypráví soudruh Vrabec o dlouholeté práci kolektivu, který podporován stranou a vládou dokázal splnit závazek tak nesmírně vysoký, zahájit pokusné televisní vysílání v den prvého máje 1953. Vyprávěl o tom, jakou pomocí pro tento kolektiv bylo studium vysoce rozvinuté televise sovětské, hovořil o možnostech, který tento nový prostředek masového šíření kulturních statků přinese našim pracujícím.
Potom se rychle střídá jeden záběr za druhým. Historie prvních májů. Začíná archivním filmovým snímkem z r. 1913, přináší dokumenty o bojovém odhodlání dělníků, vedených Komunistickou stranou Československa , v prvomájových oslavách za buržoasní republiky. Přináší snímky radostných májů po osvobození Sovětskou armádou a konfrontuje je se surovými útoky jízdní policie na prvomájové průvody dělníků v kaptialistických státech. A nakonec překvapení. Snímek z prvomájového průvodu pražského 1953! Ještě z téhož dne! V pořadu nechybí ani snímek z mezistátního footballového utkání Českoslovesnko – Itálie. Skvělé „živé vystoupení“ Františka Filipovského v úloze Jindřicha Mošny, studujícího Harpagona a jeho četba Haškovy humoresky „Klasická výchova“ vyvolává bouři veselí. Tyto živé záběry přímo z televisního studia jsou současně vážnou připomínkou. Televise zřejmě nebude jen záležitostí reprodukce běžného filmu. Na nevelké obrazovce se nejúčinněji uplatní detail a polodetail. Televisní pořady tedy budou vyžadovat speciální režijní práce v televisních studiích, a i když budou tyto pořady natáčeny na film, nebude moci takový filmový záznam přejímat methody běžné filmové práce.
Po představení hovoříme s těmi a o těch, kteří ten radostný večer televisní premiéry umožnili svou obětavou, anonymní prací.
Hovoříme o valcíři VŽKG, Oldřichu Maluchovi, jehož parta vyválcovala mimo plán mnohotunové profily pro petřínskou vysílací antenu. Je tu šedovlasý František Mošnička, vedoucí kolektivu montérů VETKA, který dokázal být ve službě třikrát třicet šest hodin, aby se svými chlapci odvedl včas čistou práci, jak to slíbil.
Museli byste slyšet všechny ty dramatické příběhy z práce kolektivu PRŮMSTAV, který vedl Štěpán Jurik, kolektivu ČKD Slaný, vedeného konstruktérem Linhartem, a kolektivu svářečů, vedeného Otou Melčem. Zmontovali celou vysílací antenu na zemi a pak ji zdvíhali na vrchol petřínské rozhledny. Musel by vám vypravovat montér-výškař Josef Malý, jaká to byla fuška, montovat štíhlou a citlivou konstrukci na temeni rozhledny, věkem poněkud sešlé. Museli by vám vyprávět o svých velikonocích chlapci z pracovních záloh, tesařský kolektiv v TESKO, kteří v rekordním čase, svátek nesvátek, postavili onu retranslační věž v Měšťanské besedě, bez které by petřínská rozhledna zůstala němá a slepá.
Od laboratorního supermikroskopu až po obrovský ssací bagr, od obrovských válcovacích stolic elektrických generátorů, až po citlivý televisní přijímač, to všeechno dokáže vyrobit pracující lid Československa. Silná radost, dojetí a pýcha tě nad ním prostupuje a televisní přijímač bude brzo každého z nás učit být nadšenýmk účastníkem té neohraničené tvůrčí síly, kterou v nás uvolňuje a umocňuje socialismus.
zpět na článek "Trapná televizní vzpomínání"