ad a) Odvolání Chmelíčka (str.103-108)

ad a) začíná líčením jak se u Marcelly Marboe-Hrabincové "zas telefony netrhnou a s mobilem běhám už i do sprchy a na toaletu". Každý se ptá "Kdyby došlo k hlasování o odvolání Chmelíčka, co bys udělala?"".

Jiří Kratochvíl Marcelle radí, aby volala Miloslavu Kučerovi, ale ten ji zavolá sám:

"Jak se rozhodneš, je tvoje věc. Slíbil jsem ti, že do tvých kompetencí zasahovat nebudu - a na tom trvám. Já bych ovšem na tvém místě..."

Erben po telefonu říká:

"Chmelíčka nedáme, je ti to jasné? Jsme čtyři, když se k nám přidá Rejchrt, nemohou nás přehlasovat."

Nicméně v Praze Marcella zjišťuje, že všechno je jinak. Jako první bod jednání Rada odhlasuje "Hlasování o odvolání GŘ". Pak přichází pauza a

"...z podoby vytelefonovaný Jirka Kratochvíl se rozkročí mezi dveřmi kuřárny a ostrým výrazem káněte, pátrajícího po kořisti, ukáže velitelsky na mne: "Pojď sem, musíme se poradit..""

S kým Kratochvíl telefonoval, se ovšem nedozvíme. Stanoviska svých tří sociálně demokratických kolegů pak Marcella reprodukuje takto:

Václav Erben: "Nedá se nic dělat, musíme ho odvolat."
Jiří Kratochvíl: "Je to jasné, musíš to pochopit."
Petr Hájek: "Já jsem... na rozdíl od tebe...členem strany..."

Na námitku, že je to svinstvo, Erben opáčí: "Ne, to je politika."

Jak známo, Rada nakonec v tajné volbě sedmi hlasy Chmelíčka odvolala, jeden člen Rady se zdržel (Marcella?), jeden byl proti (Miloš Rejchrt?).

ad b) Volba nového ředitele (str.127-144)

Tato pasáž je zajímavá tím, že se snaží popisovat, jak odpovědný přístup k volbě nového ředitele Rada ČT zaujala. Vše mělo svůj řád a pravidla, ale jak kandidáti propadávali sítem, až došlo na posledních šest, se líčí pouze v obecné rovině. Osobní pohovory s vybranými kandidáty vidí Marcella takto:

"Lidičky - bylo to skoro jako při krasobruslení. Posuzovali a bodovali jsme úplně všecko, včetně uměleckého dojmu, který jsme pro své potřeby nazvali "stylem vystupování". Nejpodstatnější roli samozřejmě měla hrát fakta, tedy konkrétní představy zachycené v materiálech, způsob jejich obhájení a rozvinutí v rozpravě....
Po každém uchazeči jsme si dali pauzu, poradili se, vyjádřili své pocity, zatelefonovali si... Nakonec jsem zapnula svůj odstrčený mobil také já, zvědava, co se bude dít - a hle. Během několika málo minut zapípala esemeska:
Fričová = Železný. Nevolit!
Bez odesílatele. Zkrátka takový malý dobrodějný anonym."

Ale proč Fričová nakonec neuspěla a Hodač uspěl, se nedozvíme, protože autorka čtenářům sdělí:

"Tak. A od tohoto místa několik stran zdůvodňování, jak jsme si volbu pana Hodače zdůvodnili, škrtám, protože by nám ty poctivé argumenty stejně nikdo nevěřil..."

Nicméně se dozvíme, že

"František Mikš prohlásí: "Za sebe mohu říci, že já Hodače volit budu..."
"A navíc," kývne Pavel Kabzan, "není spjat se žádnými zájmovými skupinami...""

Samotná Marcella se těší, "jak vypálíme rybník všem, kteří jméno budoucího generálního znali dávno dopředu."

"Hodač má velkou výhodu", zakončí diskusi Vašek Erben. "Zná poměry v ČT. A ví, co ho čeká."

Krátce nato se Erben pokrytecky zdrží hlasování "aby to nebylo jednomyslně"

Za zmínku stojí i scéna:

""Pane generální," řekl (Miroslav Mareš do telefonu), jakoby oznamoval, že přináší moravské uzené. "Jménem Rady České televize vám musím sdělit, že jste uspěl ve výběrovém řízení a byl právě jmenován generálním."
"To není pravda. Vy si děláte legraci," ozvalo se na druhé straně. Seděla jsem blízko a vnímala bezprostřední reakci pozorně. Ten člověk byl skutečně překvapený..."

Události, které následovaly, jsou všeobecně známé. Snad jeden malý detail mohl uniknout:

"..někdo se handrkuje s kýmsi, kdo chce vstoupit do budovy. Tajemný "kdosi" je pan Štěpánek z velké Rady. Přichází nám dodat odvahu a ujišťuje, že jsme generálního vybrali dobře."

ad c) Hodačovo chování při krizi (str.161-173)

Autorka tráví Vánoce doma, události sleduje z pozvdálí. Do Prahy se dostavuje na mimořádné zasedání Rady ČT. Přichází do budovy, v jejichž chodbách se to hemží Bobošíkovými bodyguardy a nové vedení úřaduje v místnosti tajemnice Rady ČT. Rada se setkává se vzbouřenci "Dekoj, Dub, Čunderlík" a Václav Erben ten večer 29.prosince říká:

""...hlasovat o odvolání Hodače nemá smysl... V tom případě tedy alespoň já sám za svou osobu", zvýší hlas, "vyzvu generálního ředitele Hodače, aby pro neschopnost okamžitě odstoupil," vykřikne a Petr Hájek s Jirkou Kratochvílem opatrně kývnou.
Nemohu si to už zase srovnat v hlavě. Jsou to ti samí lidé, kteří tady před týdnem na schopnosti pana Hodače pěli ódy? (..)
"Se mnou nepočítejte." odpověděla jsem na jejich tázavé pohledy stejně jako tenkrát, když se rozhodli odvolat Chmelíčka. "To by nás o to leda pan Hodač musel sám požádat."
"Prosím vás, odvolejte mě," byla jeho první slova, když vstoupil. Pak kýchl. "Promiňte, mám chřipku."
"Ježíšmarjá," povídám, "tak proč jste se do toho konkursu hlásil? Jenom proto, že jste ještě v té době chřipku neměl?"
"Neuměl jsem si to představit," loknul si vody a pak zběsile vyrazil kolem našich spojených stolů: "Do práce se plížím, když ještě lidé nevstávají," křičel. "Odlézám kanály, když už všichni spí. V kanceláři se zamykám. Nespolupracuje se mnou ani šuple u stolu. Nikdo mě nepozdraví, po chodbách visí urážlivé plakáty. Dokonce je mi už vyhrožováno i fyzickou likvidací." Začal si nervózně okusovat nehty. "Neposlechne mě ani šofér! Ani uklizečka!" zalamentoval...
"Jenže," řekl Vašek Erben mrazivě, "my vás odvolat nemůžeme, pokud se nepřidají tady ti dva..." ukázal na Mirka Mareše a Janu Dědečkovou, kteří svorně zavrtěli hlavami.
"Jak vidíte, musíte odstoupit sám."
"To nejde."
"Proč by to nešlo?"
Nešťastně se podíval na Janu Dědečkovou: "Nejsem přece zbabělec."

Po chvíli, kdy sociálně demokratičtí členové Rady téměř přemluví Hodače, aby sám podal demisi, se do věci vloží Jana Dědečková:

"Popadne bič a už nás pere: "Vy.. Vy na něj nemáte co dělat nátlak! Pane Hodači, ne abyste něco podepsal! (..)"
"Že se nestydíte, pane Mareši! Takový slaboch!" chytala se za hlavu Jana. "Jestli to uděláte, pane řediteli, jste zrádce! Přece máte zodpovědnost za ty lidi, kteří vám uvěřili. Jak by k tomu přišla paní Bobošíková! Jak by k tomu přišli ti, kteří už s ní začali spolupracovat? Co pan Zelenka? Nebo slečna Makrlíková? Přece nechcete, aby si o vás všichni mysleli, že jste onuce!""

Poté následuje tajemný telefonní hovor a Hodač odjíždí "za Špidlou" s tím, že na něj členové Rady počkají, protože "Kdybych se to rozhodl udělat, chci mít pokoj ještě dneska."

Členové Rady skutečně na Kavčích horách vyčkávají, zatímco před okny jim probíhá jedna z dalších demonstrací a kapitola se rozuzlí odstavcem:

"Ze snění mě vytrhne prásknutí dveří. Jana Dědečková s panem Hodačem přicházejí jedním vrzem. Dobrou pohodu srší oba, ani se neposadí. Generální přejde dvakrát tam a sem, pak se zastaví proti nám čekajícím a div že nebouchne: "Rezignovat nehodlám. V žádném případě," řekne rezolutně."

Takže jedno bílé místo pro mne zůstává i po přečtení Bitvy na Kavčí Hoře prázdné a nepopsané. Upozornil jsem na něj už v Louči č.18, když jsem se v článku Cui bono krize v ČT? ptal, proč to Hodač nevzdal už před Silvestrem. Kdo a co mu slíbil za to, že vydrží?

x x x

Ale zpět k pokusu o recenzi. Ta kniha totiž nevypovídá jenom o průběhu televizní krize, ale také o autorce samotné. Ti, kteří ji neznali, se dozvídají, že "neustále se někam štvu, abych ze zamíchaných karet života konečně vytáhla eso. Jenže ať sázím, jak sázím, výhra nikde."

Prozrazuje na sebe, že "Mou silou je nejkřehčí láska..." (str.27) a "Já nevím. Přestanu být někdy pitomě důvěřivá?" (str.32).

Těžce nese svůj vynucený odchod z pardubické Univerzity, kde se snažila konstituovat nový předmět Wellness, umění žít. Na otázku, proč píše tuto knihu, podává hned několik odpovědí:

Na stránce 49 zapochybuje: "K čemupak takhle bleskově nablitá knížka bude? Víš, jak tě kritika rozcupuje? (..) Dürere, Dürere.. To, co píšu, jestli tomu dobře rozumíš, je zpověď svatá. Copak by se našel jiný velebníček, který by chtěl tak dlouho poslouchat, jako po krvi toužící veřejnost?"

Na straně 60 je to přítel Zdeněk, který ji ponouká "Piš! Piš! Piš!"

Na straně 138: "Vážení čtenáři, já sama tomu náročnému kusu dodnes nerozumím. Proto ho píšu. Proto se snažím zachytit pokud možno věrně, co jsem prožila. A vy si už laskavě zvažte sami, komu napráskat a komu udělit medaili a jestli tak, jak se později stalo, dobře se stalo?"

Na straně 198 se ptá názvem celé kapitoly "Proč to dělám?"

A finální zdůvodnění přichází těsně před epilogem, na straně 230, poté, co autorka konstatovala, že v životě se hrají hry a že mezi ty hry patří hra na Nezávislost, Pravdu, Lásku, Spravedlnost, Svobodu:

"Jako epilog této hry si svobodně píši knížku, padni komu padni. A jsem za tuto svou bláhovou svobodu odhodlaná nést následky. Však počkejte, jak dostanu napráskáno."

Teď jde jen o to, zda to napráskání přijde za věcný obsah podaného svědectví nebo za literární úroveň. Tady by asi můj pokus o recenzi měl skončit, neboť přes literaturu jsou zde jiní, povolanější.

V závěru se autorka snaží o filosofický epilog. Medituje na tím, že "my na Kavčí hoře jsem prohráli bitvu (..) a zradili jsme sami sebe. Prostě jen tím, že jsme nepochopili."

Je tu i pokus o paradoxní sofisma:

"Boj o televizi byl nesmysl. Nikdo už nikdy nebude vlastnit televizi, protože tenhle moloch dávno vlastní nás všechny." (str.232)

Epilog však nejlépe ukazuje, že hledačka Marboe-Harbincová stojí na konci knížky v podstatě tam, kde byla na začátku. Neví, co si počít s problémy tohoto světa, do kterých ji její nová funkce zavlekla. Pokoušela se je řešit vstřícností a vlídností k ostatním. Myslela si, že by někdy stačilo "napéct pár řízků" anebo "kdyby tehdy, 24.října, bylo na radě k dispozici pár láhví dobrého červeného, které by se přikořenilo špetičkou dobré vůle, nemusely události dní příštích letět s kopce jak bláznivá holka..." (str.53)

Při hledání toho, kde je pravda a kde je lež, neustále váhá, je proti vzbouřencům, nedokáže se smířit s útoky známých umělců proti Radě, ale pak ve velíně se cítí "jako v nebi", a když velín opouští zadním vchodem povzdechne si:

"Ach ubohý, za mé spolupráce legálně zvolený pane Hodači! Vždyť vy jste v té České televizi v roce 2001 stejně cizí, jako byli Rusové v Praze v roce osmašedesát."

A tak o tom, kdo jsou lidé zlí a kdo lidé dobří, rozhoduje víceméně to, jak se zachovali k Marcelle Marboe-Hrabincové. A když Marcella stojí před otázkou, koho potrestat, koho symbolicky sešvihat bičíkem hraběnky Lobkowitzové, tak nachází tuto odpověď:

"Zpočátku jsem si nebyla jistá, koho přetáhnout. Později jsem nevěděla, koho přetáhnout dřív. A když jsem se už konečně rozhodla, že to tady seřežu všecko hlava nehlava, došla jsem k názoru, že bych vlastně musela zpráskat celý svět. A nezlobte se, na to už opravdu ve svém věku nemám. (str.209)

Je zcela možné a pravděpodobné, že to bude i ona, která - jak sama předpovídá - dostane za tuto knihu od literárních kritiků napráskáno. Já se však budu přimlouvat za to, aby při jejím přibíjení na pranýř literární kritiky byly zvažovány také polehčující okolnosti.

Jednou z nich je fakt, že Bitva na Kavčí hoře přináší do již zveřejněných kronik naší televizní krize nový prvek, nový úhel pohledu, který se tak pronikavě odlišuje od přemoudřelých analýz, nudných sbírek dokumentů, pseudopolitologických výkladů, či účelových obhajob příslušné kauzy. Tím, že Marcella Marboe-Hrabincová zaznamenává, glosuje, ale příliš nevykládá, možná činí pro pochopení televizní krize a mechanismu rozhodování Rady ČT víc, než knihy předešlé.

To však nic nemění na tom, že se při čtení knihy do mysli neustále vkrádá neodbytná otázka: Ale co, k čertu, pohledávala Marcella Marboe-Hrabincová na té galéře? Aby meditovala o hračkách, růžovém bříšku dítěte a trylcích smíchu? Nebo aby byla schopna kvalifikovaně rozeznat, zda ČT plní či neplní veřejnou službu, nebo kdo je a kdo není kompetentní řídit Českou televizi ? Já vím, že ona sama za to nemůže. Zpytovat svědomí by spíše měli ti, kteří ji tam vyslali.