PŘÍLOHA Louče 32
Díky internetu a recenzím v deníku Guardian a příloze Sunday Times se i český čtenář může dozvědět o knize, která právě teď vyšla ve Velké Británii, a která se vrací k události odehrávající se před 55 lety. Český výtah recenze Sunday Times zveřejnily také Britské listy.
Tenkrát, 25.října 1946, se sešli na půdě Moral Science Club v britské Cambridge tři velcí filosofové 20.století - Ludwig Wittgenstein, Karl Popper a Bertrand Russell. Karl Popper, který v té době učil na London School of Economics, zde jako host uvedl svoji přednáškou diskusní téma "Existují filosofické problémy?".
Jak ze vzpomínek pamětníků vyplývá, ta diskuse byla velice živá a bouřlivá a Karl Popper později ve svých pamětech napsal, že "Wittgenstein si nervózně pohrával s pohrabáčem", který používal "jako dirigentskou taktovku ke zdůraznění svých výroků." Když došlo na problémy etiky, Wittgenstein prý žádal, aby mu Popper podal příklad nějakého morálního pravidla. Popper ve svých pamětech o tom píše: "Odpověděl jsem mu: Neohrožovat hostující profesory pohrabáči! Nato se Wittgenstein rozzuřil, odhodil pohrabáč a vyrazil z místnosti ven."
Tolik Popperovo svědectví, ke kterému je třeba dodat, že diskuse se konala v zasedačce rektora Richarda Braitwaithe, kde se topilo v otevřeném krbu. Recenze knihy Wittgensteinův pohrabáč: Příběh desetiminutové hádky mezi dvěma velkými filosofy uvádí, že uvedená epizoda se stala předmětem vášnivých diskusí tři roky po Popperově smrti, když Popperův nástupce na LSE John Watkins přejal Popperovu verzi do oficiální publikace Britské akademie.
V diskusi, která měla formu výměny dopisů na stránkách literární přílohy Times, jeden z účastníků, profesor Peter Geach, prohlásil, že "popis události je od začátku do konce falešný."
Ze třiceti lidí, kteří se té diskuse v říjnu 1946 účastnili, se přihlásilo devět očitých svědků z nejrůznějších koutů světa, též prostřednictvím e-mailu, jejichž věk se pohyboval kolem osmdesátky. Zde jsou ve zkratce jejich svědectví:
Profesor logiky Peter Geach, který obvinil Poppera ze zkreslování události, uvedl, že Wittgenstein si vzal pohrabáč do ruky na pomoc jako filosofický argument ("dejme tomu pohrabáč"). Wittgenstein Poppera při diskusi ani neohrožoval, ani nepřerušoval ani neumlčoval. Diskuse prý sice byla živá, Wittgenstein pravděpodobně s pohrabáčem přecházel po místnosti, protože Geach si vzpomíná na to, jak v jednom okamžiku Wittgenstein vyčerpaně usedl na židli, zaklonil se, natáhl ruce a nechal upadnout pohrabáč ze své ruky tak, že to zařinčelo. Hostitel Richard Braithwaite, který viděl, jak Wittgenstein s pohrabáčem gestikuloval, se přikrčeně propletl mezi diskutujícími a pohrabáč vzdálil z Wittgensteinova dosahu. Teprve potom prý Wittgenstein vstal a beze slova opustil místnost, když za sebou práskl dveřmi.
Profesor Michael Wolff, specialista na viktoriánskou Anglii, napsal, že Wittgenstein držel pohrabáč v ruce a nervózně si s ním pohrával. Někdo řekl cosi, co Wittgensteina zjevně pozlobilo, v té chvíli se do diskuse vmísil Russell. Wittgenstein i Russell prý stáli proti sobě, Wittgenstein říkal: "Vy mě Russelle nechápete, vy mně vůbec nerozumíte" a Russell opakoval: "Wittgensteine, vy mícháte věci dohromady, vy pořád ty věci pletete."
Profesor Peter Munz z Nového Zélandu zase viděl Wittgensteina, jak vytáhl do ruda rozžhavený pohrabáč z krbu a zlostně s ním gestikuloval před Popperovou tváří. Popper prý potom vynadal dýmku z úst a řekl: "Wittgensteine, položte konečně ten pohrabáč." Wittgenstein poslechl a po chvíli s prásknutím dveří odešel.
Peter Gray-Lucas, který vyměnil akademickou dráhu za kariéru obchodníka, vzpomíná na to, jak Wittgensteina rozčilovalo Popperovo chování a jak máchal při řeči pohrabáčem. Podle něj Wittgenstein "se choval jako jindy, groteskně arogantně, samolibě a neurvale."
Také Stephen Plaister viděl, že Wittgenstein uchopil pohrabáč. Podle něj to byl jediný způsob, jak bylo možné s Popperem diskutovat, a neviděl v tom nic překvapujícího nebo šokujícícho.
Profesor filosofie Stephen Toulmin, který seděl jen dva metry od Wittgensteina, tvrdí, že se nestalo nic neobvyklého. Dobře si vzpomíná na Popperovu kritiku myšlenky, že filosofie nemá smysl. Když došlo na problém kauzality, Wittgenstein se chopil pohrabáče a používal ho jako názorný příklad výkladu příčinnosti. Teprve později, když Wittgenstein už místnost opustil, zaslechl jak Popper formuluje zásadu: Neohrožovat hostující profesory pohrabáčem.
Sir John Vinelott, někdejší soudce Nejvyššího soudu naproti tomu dává za pravdu Popperovi. Popper se formulací svého "pohrabáčového principu" pokusil o vtip, což Wittgenstein pokládal za znevážení debaty. Podle Vinelotta Wittgenstein místnost sice náhle opustil, ale dveřmi za sebou nepráskl.
V recenzi v Sunday Times se dokonce uvádí, že hlavní hádka neproběhla mezi Wittgensteinem a Popperem, ale mezi Wittgensteinem a Russellem. Při bilanci vzpomínek očitých svědků zůstávají jen dvě zcela nepopiratelná fakta: pohrabáč v rukou Wittgensteina a jeho náhlý odchod z místnosti. Téměř všechny ostatní detaily se křížovým porovnáním svědectví dají zpochybnit.
Znamená to tedy, že očití svědci lžou? Ovšemže ne. To jen se potvrzuje stará známá pravda, že naše paměť není tím nejspolehlivějším svědkem událostí. To, co se otiskne do matrice vzpomínek, bývá často subjektivně zabarveno a navíc tato matrice s přibývajícím věkem podléhá procesu eroze.
S podobným příkladem jsem se sešel nedávno při pátrání po faktech o historii televize. V dubnu 1999 se v Národním technickém muzeu v Praze sešli pamětníci začátků televizního vysílání v Československu. Z tohoto setkání existuje sborník dokumentů (Rozpravy NTM, svazek 160, Praha 1999). Jeden z pamětníků, který byl přítomen v Měšťanské besedě onoho památného 1.května 1953, tedy v den, kdy televize u nás začala oficiálně vysílat, ve svém vystoupení mimo jiné uvedl:
"Přestože nedošlo během vysílání filmů k poruše, byla pro zpestření pořadu do vysílání zařazena i scéna ze studia. František Filipovský přednesl před televizní kamerou monolog Harpagona z Moliérova Lakomce. V tomto monologu se mimo jiné říká "zloději, bídáci, ukradli jste mi moje peníze." Tato scéna ohromně zapadla do tehdejší politické situace, protože právě v den, kdy bylo zahájeno televizní vysílání, vstoupila v platnost tzv. měnová reforma, kdy všichni občané ČSR přišli o svoje naspořené peníze."
Letmým pohledem do historických příruček se dá zjistit, že televizní vysílání v ČSR bylo zahájeno 1.5.1953 a měnová reforma byla vyhlášena 30.5.1953. A pak, že paměť neklame.
Kriminalisté tvrdí, že už od tří měsíců po události se svědectví stává méně spolehlivým a podléhá deformacím, které způsobují vnější vlivy a okolnosti. A co teprve vzpomínky přesahující dobu deseti let!
19.4.2001, Milan Šmíd