PŘÍLOHA Louče 33

Historie televize v ČR - 1

Předváleční průkopníci

(c) Milan Šmíd

Podobně jako jinde ve světě, také v předválečném Československu se vyskytli nadšenci, kteří se zajímali o přenos obrazu na dálku.

Jsou dochována písemná svědectví o Františku Pilátovi, pozdějším poválečném technickém řediteli filmového studia Barrandov, který ještě jako student techniky si sestrojil televizní přijímač a zřejmě jako první v Československu přijímal experimentální Bairdovo "třicetiřádkové" vysílání, šířené počátkem třicátých let (1929-1935) z Velké Británie na střední vlně 261,5 metru.

Historické prameny označují za nejaktivnějšího předválečného průkopníka televize dr. Jaroslava Šafránka, docenta experimentální fyziky na Univerzitě Karlově v Praze, který v roce 1935 sestrojil vlastní fungující televizní zařízení, s nímž později cestoval po republice a veřejně ho předváděl.

Šafránek je někdy v pramenech1) líčen jako zneuznaný vynálezce, kterému ministerstvo pošt a telegrafů házelo klacky pod nohy tím, že odmítalo dát povolení k vysílání televize do éteru, takže Šafránkovo zařízení mohlo pracovat jen v laboratoři a přednáškových sálech. Takový pohled však nebere v úvahu některé dobové souvislosti.

Zatímco Šafránek, radioamatéři a jejich zájmová organizace Československý radiosvaz žádali povolení pro experimentální vysílání mechanické nízkořádkové (30 řádek) televize sloužící hlavně radioamatérům, ministerstvo pošt a telegrafů, které od roku 1934 bedlivě sledovalo vývoj v zahraničí, chtělo poskytnout frekvence k televiznímu vysílání až nějakým rozvinutějším projektům. Řídilo se zásadou - vyčkávat, studovat zahraniční skutečnosti a pak teprve rozhodnout.

K rozhodnutí nakonec nedošlo a rok 1938, ohrožení republiky, Mnichov a nacistická okupace v roce 1939 ukončily televizní výzkumy na území bývalého Československa. Prameny uvádějí, že v té době Šafránek pracoval na dokonalejším zařízení s rozkladem obrazu na 240 řádek. Když však 17. listopadu Němci uzavřeli české vysoké školy, Šafránkovy experimenty s televizí skončily. Ztratil svje místo na univerzitě a jeho laboratoř ve Fyzikálním ústavu německé úřady uzavřely. Šafránkovi se prý podařilo některá zařízení odvézt do pardubické továrny Telegrafia, kde zůstala po celou dobu války.

Zcela poprávu se Jaroslavu Šafránkovi připisuje prvenství ve věci popularizace televize v Československu. Dokladem toho je jeho kniha Televise, v níž seznamoval s technickými principy přenosu obrazu na dálku, a která vyšla dvakrát v letech 1936 a 1937 nákladem Svazu radioobchodníků ČSR. Aktualizovaná verze s názvem "Televise - fysikální a technické základy televise" Šafránkovi vyšla po válce, v roce 1947, jako 24. svazek edice Hokrovy technické a dílenské příručky.

Z historického hlediska je zajímavé, že Šafránek se pokusil odlišit prostou technologii přenosu pohyblivého obrazu od komplexního procesu televizního vysílání, když pro televizi jako masové médium razil slovo "rozjev", které podle něj "správně vystihuje podstatu televise..." Ve vydání z roku 1947 doslova píše:

"Slovo rozjev připouští jednoduché tvoření příslušných jmen přídavných, sloves a pod... V dalším budeme tedy užívati slova rozjev, rozjevový, rozjeviti a pod. Ovšem nebudeme se nijak vyhýbati také slovu televise, které zůstane v trvalém užívání tam, kde půjde převážně o otázky rázu technického, kdežto slova rozjev budeme užívati spíše v oboru praktického provozu televise..."2)

Od Televidu k MEVRO

Je nesporným historickým faktem, že poválečné Československo se zařadilo ve věci televizního vysílání mezi přední státy Evropy. Už v březnu 1948 se novináři mohli seznámit s provozuschopným televizním zařízením československé výroby a televizní studio bylo jednou z hlavních atrakcí na Mezinárodní rozhlasové výstavě MEVRO pořádané ve dnech 15.5.- 11.6.1948 na pražském Výstavišti.

Na jedné straně to svědčí o schopnostech a technické vyspělosti českých výzkumných pracovníků a techniků, na straně druhé tento rychlý start byl částečně umožněn také tím, že v roce 1943 se do bývalých Sudet přesunuly dva důležité německé výzkumné ústavy z bombardovaného Berlína. Byl to závod Fernseh A.G. ve Smržovce u Jablonce nad Nisou a Zentralstelle für Röhrenforschung v budově staré textilky v Tanvaldě. Tato pracoviště se zabývala výrobou speciálních elektronek, využitím televize pro kontrolu dálkových řízených střel a vývojem kamery pro mapování území protivníka.

28. dubna 1999 uspořádalo Národní technické muzeum seminář o počátcích rozhlasového a televizního vysílání. Díky této záslužné akci můžeme na základě vzpomínek pamětníků - dnes již necenzurovaných - zrekonstruovat, co se po květnu 1945 ve Smržovce a v Tanvaldu odehrálo.3)

Ještě před koncem války, v dubnu 1945 opouštějí závod Fernseh A.G. špičkoví němečtí odborníci, přesunují se do Rakouska a část zařízení je naložena do vlaku, jehož některé vagony byly po válce dohledány ještě na území ČSR.

V květnu obsazují závody české místní úřady, závod ve Smržovce Fernseh A.G. se okamžitě přejmenuje na Televid. Začátkem června přebírá Televid pod svoji správu československé ministerstvo obrany. O měsíc později, v červenci 1945, se však ostrahy podniku ujímá sovětská vojenská správa, pro níž je závod součástí válečné kořisti, přichází sem i několik sovětských odborníků z Leningradského televizního institutu.

V této době do Smržovky často zajíždí z Prahy i docent Šafránek. Podle vzpomínek pamětníků však do technického vývoje už nezasáhl, neboť jeho mechanický systém s 240 řádky byl již zastaralý a v Televidu se pracovalo na elektronické, pozdější "evropské" normě 625 řádek.

Šafránkovo jméno se však ještě jednou zapsalo do dějin naší televize, a to když organizoval stáž skupiny 25 odborníků, kteří do Smržovky - po dohodě českých úřadů se sovětskou vojenskou správou - v říjnu 1945 nastoupili.

Dříve než se stážisti mohli rozkoukat a do prací aktivně zasáhnout, sovětská strana se rozhodla Televid jako válečnou kořist odstěhovat. 3. prosince 1945 sovětská správa české pracovníky do závodu už nevpustila a větší část zařízení - včetně části německého personálu - odstěhovala do Sovětského svazu.

Někteří stážisté však pokračovali ve výzkumu v Tanvaldu, kde v lednu 1946 vznikla odbočka Vojenského technického ústavu VTÚ Tanvald a kam se přestěhovaly zbytky toho, co zbylo ze závodu Televid.

Právě do Tanvaldu byli sezváni 23. března 1948 novináři, které zde uvítal za VTÚ generál Josef Trejbal a za Český rozhlas technický náměstek Kazimír Stahl. Součástí předvedené techniky vlastní konstrukce, byť s využitím některých trofejních součástek, byl i televizní přijímač s obrazovkou vlastní výroby o rozměrech 16x21 cm.

Na výstavě MEVRO v Praze pracovaly dvě televizní kamery a signál se přenášel k přijímačům ještě kabelem. Ovšem měsíc po skončení výstavy MEVRO, 4. července 1948, při přenosech z XI. Všesokolského sletu pracovaly na Strahovském stadionu již tři kamery a signál se vysílal vzduchem ze stožáru na Petříně pro 25 přijímačů v různých institucích a na veřejných místech (např. Výstaviště, budova Čs. rozhlasu, redakce Rudého práva, příjem se kontroloval též mimo Prahu - v jižních Čechách a v Krkonoších).

Ještě v březnu 1949 se televize znovu předvádí veřejnosti na pražském Výstavišti, ale byla to její labutí píseň na další čtyři roky. Důvod je jednoduchý: rozhořívala se studená válka. Televizní zařízení, které od roku 1949 spravoval Československý rozhlas a jeho Ústav rozhlasové techniky, se nemohlo rozvíjet bez odborníků a dalších pracovišť, kterým byly uloženy úkoly v oblasti speciální vojenské techniky (radary, radiolokace) a práce na televizní technice - např. ve všech závodech Tesla - byly přímo zakázány.

Poznámky:

1) Strasmajer, Vladimír: Historie televize v Československu, UK Praha, Fakulta žurnalistiky, SPN 1978 zpět

2) Šafránek, Jaroslav Dr.: Televise. Fysikální a technické základy televise, nakl. Jos.Hokr, Praha 1947 zpět

3) Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 160. Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 6, Praha 1999. zpět

Příště - Začátky v Měšťanské besedě