PRÍLOHA Louče 34

Historie televize v ČR - 2

Milan Šmíd

Začátky v Měšťanské Besedě

Od roku 1949 do roku 1952 jakoby televize v Československu přestala existovat. Televizní zařízení Vojenského technického ústavu VTÚ včetně dvou kamerových řetězů a deseti televizních přijímačů se převedlo do Československého rozhlasu, který začátkem roku 1949 zřizuje Ústav rozhlasové techniky ÚRT. Ten sice i nadále plní úkol připravovat televizní vysílání v průběhu první pětiletky, tj. do konce roku 1953, ale studená válka, která se vyostřila v roce 1950 konfliktem v Koreji, způsobila, že ÚRT neměl s kým spolupracovat, protože na základě pokynu Ministerstva obrany se technický výzkum orientoval výhradně na vojenské potřeby.

Podle ing.Františka Křížka1) ÚRT v roce 1951 organizoval ve své budově ve Vokovicích několik pokusných vysílání a zapůjčil přijímače stranickým a vládním činitelům, aby televizi propagoval, ale bez úspěchu.

K obratu dochází v roce 1952. Dnes se můžeme jenom dohadovat, proč vláda tak náhle 8.4.1952 vydává nařízení2), kterým uložila ministerstvu spojů péči "o výstavbu a provoz technických rozhlasových a televisních zařízení", a proč jiné vládní usnesení žádá, aby se s televizním vysílání začalo co nejdříve, již 1. května 1953.

Je zcela možné, že podnětem mohlo být seznámení nějaké naší stranické či vládní delegace s televizním vysíláním v Moskvě a následné uplatnění tehdejšího hesla "Sovětský svaz - náš vzor". Někteří pamětníci uvádějí, že iniciativa vycházela od tehdejšího ministra informací Václava Kopeckého, jiní zásluhu za oživení myšlenky televizního vysílání připisují iniciativám technického ředitele Československého rozhlasu Kazimíra Stahla.

Od poloviny roku 1952 nově vzniklý Vládní výbor č.1 při předsednictvu vlády řeší především technické zabezpečení a koordinaci televizního vysílání, při němž jednotlivé rezorty dostávají závazné termínované úkoly (výroba vysílače, zajištění radioreléových spojů, vývoj snímacích elektronek, výroba přijímačů). Jak pamětníci vzpomínají3), ty termíny byly šibeniční, ale žádné pracoviště se jim příliš nebránilo, lidé pracovali i nad rámec svých povinností.

Programové otázky byly zřejmě až na druhém místě, o čemž svědčí fakt, že budoucí první "programový a provozní ředitel televisního studia" zřízeného v rámci Československého rozhlasu Karel Kohout byl jmenován až 1.února 1953, tedy tři měsíce před plánovaným začátkem vysílání. Karel Kohout přišel z barrandovského studia a začal se svoji legendární sekretářkou Marii Kořenovou organizovat vysílání z provizorní kanceláře na Václavském náměstí.

Jen málokdo si dokázal tenkrát představit, jaké jsou možnosti a jaká bude budoucnost televize, což je vidět i na rozhodování o tom, kam první televizní studio umístit. Ještě když plánování televize bylo v kompetenci Československého rozhlasu (1948-1952), organizace Radioprojekt v roce 1951 zvažovala využití kina Maceška (naposledy Illusion) na Vinohradské (tehdy Stalinově) třídě.

Více pramenů potvrzuje, že se navrhovalo zřízení televizního studia v Národním domě na Vinohradech, který nebyl daleko od rozhlasu. Ministr Kopecký nakonec tuto budovu přidělil Státnímu souboru písní a tanců, protože - jak se prý jednou vyjádřil - "tanečníci potřebují více prostoru." (Později se tato budova na náměstí Míru stala Ústředním kulturním domem železničářů, dnes je to opět Národní dům na Vinohradech.)

Nakonec byl televiznímu vysílání přidělen sál a kanceláře Měšťanské besedy ve Vladislavově ulici v Praze, tedy objekt poměrně nevelký, bez možnosti většího rozšiřování.

Jak to bylo 1.května 1953?

Při rekonstrukci toho, co se odehrálo 1.května 1953, v den prvního televizního vysílání pro veřejnost, se musíme spolehnout více na vzpomínky pamětníků, než na záznam události v médiích.

České deníky o této události informují schematicky, stereotypně, zdůrazňují úspěch českého inženýra a dělníka, který se "nemusí doprošovat kapitalistické ciziny" (Mladá Fronta 1.5.1953). Od časů MEVRA v roce 1948, kdy noviny psaly o televizních experimentech živým jazykem a uváděly řadu detailů a podrobností, se v 50.letech politická atmosféra i média změnily. Z denního tisku roku 1953 sálá suchopár oficiálnosti a je cítit strach vybočit z rámce obecných politických frází. Nezapomeňme, že doba byla nejistá, před půl rokem byl popraven Slánský a v březnu zemřeli Stalin a Gottwald.

Nejen v denním tisku, ale i v ostatních periodikách (Mladý technik, Amatérské rádio) mají články o startu televizního vysílání podobné schéma. Začíná se historií, vždy se zdůrazní přínos ruských vědců A.G.Stoletova (zkoumal v 19.století fotoelektrický jev) a A.S.Popova. Poté následuje technický popis zařízení, opět doplněný odkazem na sovětské vzory a podporu, a článek uzavírají fráze o úspěších a přednostech socialismu před kapitalismem.

Dnes je tedy mnohem lépe zdokumentováno technické zařízení, které 1.května 1953 k vysílání sloužilo, než okolnosti, které první televizní vysílání provázely. Program vysílání začal ve 20 hodin. Večerem provázel Jaroslav Marvan, zahájil ho projevem generální ředitel Československého rozhlasu Jiří Vrabec. Z filmového pásu se vysílala kantáta Václava Dobiáše "Buduj vlast, posílíš mír", následovaly reportáže filmových týdeníků (např.Antonín Zápotocký u vojáků, Jmenování laureátů státních cen, fotbalové utkání ČSR-Itálie apod.) a také reportáž původní, natočená na ranní prvomájové manifestaci a zpracovaná v barrandovských kapacitách.

Učinkování českého prvního "televizního" herce Františka Filipovského v tomto vysílání se stalo už legendou. Ředitel Karel Kohout ho pozval do Měšťanské besedy v okamžiku, když jeden z filmových snímačů vypověděl službu a hrozilo nebezpečí, že bude třeba vyplňovat přestávky mezi zakládáním filmových kotoučů náhradním programem ze studia.

František Filipovský na to po letech vzpomínal takto:

"...Na tohle zahájení jsem se tenkrát nedostal ani jako divák, a protože byla neděle a v divadle se nehrálo, byl jsem doma. Asi v šest hodin večer mě zavolal tehdejší ředitel televize Kohout, abych se sebral, moc se neptal a rychle přijel do televize. Tam mi povídá, že je to katastrofa, že se jim jedna promítačka odporoučela, a že jim musím pomoci. (..) Když jedna promítačka dojde a bude se zakládat nový materiál, tak právě v těch pauzách já měl nějak bavit obecenstvo, a to samozřejmě živě, do kamery. Dopadlo to tak, že v místnosti, kde byly cihly, malta, dříví, zkrátka binec, postavili židli, stoleček, za mne natáhli kus látky a studio bylo hotové.

Takže v pauzách, kdy se natáčel film, já dělal Mošnu, Brožka, monolog z Lakomce, Haškovy povídky, no byl jsem vlastně z donucení prvním živým hercem na obrazovce."4)

Tato výpověď vyžaduje upřesnění ve dvou bodech: 1. května 1953 nebyla neděle, ale pátek. Ačkoli zprávy o technické poruše jednoho z filmových snímačů potvrzují všichni pamětníci, snímač se do večera podařilo včas opravit a první oficiální část vysílání proběhla podle plánu. Ony vzpomínané herecké monology Františka Filipovského před televizní kamerou se odehrály až v druhé, neplánované a poněkud improvizované části televizního vysílání.

Dokládá to i výpověď Oty Suchého, technika a také kameramana prvního televizního vysílání, který na setkání pamětníků v roce 1999 uvedl:

"K večeru kdy bylo vše ve studiu připraveno k vysílání, dostavil se do studia známý herec František Filipovský, který přivedl i svoji dceru, která byla tehdy ještě malá holka. Pan Filipovský ji posadil k monitoru, na kterém se zobrazoval výstupní signál z režie a prohlásil: "Koukej, tohle je televize, to jsi ještě neviděla, tak na to pořádně čum, má to velkou budoucnost." Vlastní zahájení vysílání televize začalo přesně v plánovaném čase a probíhalo bez větších potíží. Přesto, že nedošlo během vysílání filmů k poruše, byla pro zpestření pořadu do vysílání režijně zařazena i scéna ze studia. František Filipovský přednesl před televizní kamerou monolog Harpagona z Moliérova Lakomce. V tomto monologu se mimo jiné říká "zloději, bídáci, ukradli jste mi moje peníze!". Tato scéna ohromně zapadla do tehdejší politické situace, protože právě v den, kdy bylo zahájeno televizní vysílání, vstoupila v platnost tzv. měnová reforma, kdy všichni občané ČSR přišli o svoje uspořené peníze. Tato nepříjemná událost se dotkla i nás, kteří jsme budovali televizi, protože jsme měli odpracováno spoustu přesčasových hodin, které nám byly později proplaceny v poměru jedna ku padesáti, takže jsme prakticky nedostali nic. Moje vysněná kožená bunda z výlohy bulharské prodejny vzala tak za své."

Také na této výpovědi se dá ukázat, jak čas zkresluje pohled do minulosti. Měnová reforma, o které Ota Suchý vypráví, nevstoupila v platnost 1.května 1953, ale byla vyhlášena v neděli 30.května 1953. A rovněž by bylo zajímavé zjistit, zda Pavlína Filipovská, které tehdy bylo 12 let, skutečně v té Měšťanské besedě 1.května 1953 byla.

Poznámky:

1) viz Rozpravy Národního technického muzea v Praze, sv. 160. Řada Dějiny vědy a techniky, sv. 6, Praha 1999. Zkrácená verze článku ing. Františka Křížka, dlouholetého pracovníka výzkumného úsatvu rozhlasu a televize vyšla rovněž v periodiku Soudobé dějiny VI/4, Praha 1999.zpět
2) Sbírka zákonů a nařízení Republiky Československé, částka 8, Vl.nařízení č.13 z 8.dubna 1952. zpět
3) viz František Křížek, Ota Suchý, Vladimír Kroupa In: Rozpravy NTM, ibid. zpět
4)Citát převzat z knihy Jiřího Segera: Televize dílo generací, Nadas Praha 1978, str.199. zpět

Příště: První krůčky na cestě k divákovi