(To vše jsem si uvědomil zvláště při sobotní projekci kolokvia, kde se předváděly televizní pořady o poslanci Kučerovi. Bylo vidět, že v některých momentech si přes odlišnost postojů Miloslav Kučera rozuměl s Milanem Knížákem více než s mladými redaktory. Oni totiž nepamatují dobu, kdy pod nálepkou "marxistická estetika", kterou Kučerovi reportáž Fakta tolik vyčítá, se často učila dosti nemarxistická estetika, oni totiž nevědí, že v šedesátých letech se pod hlavičkou "vědecký komunismus" vyučovala také klasická tzv.buržoazní sociologie.)
V těchto souvislostech budiž přijímáno moje svědectví o době před jedenácti lety, kdy vznikala první mediální legislativa. Rád bych demonstroval, že mnohé z toho, co z dnešního pohledu se jeví jako trestuhodná nedbalost nebo hloupost, vyrůstalo ze zcela konkrétních situací, nezbytností a většinou dobrých úmyslů.
Listopad 1989 osvobodil Československou televizi a Československý rozhlas od stranického (KSČ) a de facto i vládního dohledu. Vlády v těchto médiích se ujali zaměstnanci, formálně reprezentovaní v ČST novými odbory a zdejším Občanským fórem.
Nicméně ČST byla stále monopolem. Několik měsíců to nikomu nevadilo, pozornost se soustředila na to, kdo tu bude ředitelem, po Miroslavu Pavlovi, Jindřichu Fairaizlovi se jím stal nakonec Jiří Kantůrek.
Mezitím bývalý Federální úřad pro tisk a informace opustili cenzoři, lépe řečeno: dohližitelé a monitoři sdělovacích prostředků, a nastoupili sem právníci, kteří dostali za úkol svést do legislativního řečiště živelný vývoj v médiích. Nejdříve se novelizoval tiskový zákon v březnu 1990. Pak se začalo uvažovat o tom, že by se něco mělo udělat také s vysíláním.
Mezitím proběhly v červnu 1990 volby a náměstka federální vlády Hromádku, kterému média příslušela, vystřídal Jozef Mikloško.
Už 11.6.1990, dva dny po volbách vláda ustavila "Konkursní mezirezortní komisi vlády ČSFR pro výběr uchazečů o nestátní vysílání", která začala shromažďovat žádosti o udělení licence k R a TV vysílání, v průběhu roku se tu shromáždilo 120 žádostí o R a 80 žádostí o TV vysílání.
3.7.1990 nová Čalfova federální vláda zveřejnila své programové prohlášení, v němž slíbila demonopolizovat rozhlasové a televizní vysílání. Ustavená Mezirezortní komise se však sešla jenom jednou, v srpnu, a rozhodla se, že si počká na to, až bude hotový zákon. (Nakonec však pod tlakem pirátského vysílání Radia Stalin začala v březnu 1991 udělovat první experimentální licence alespoň pro rozhlasové vysílání.)
Zároveň 9.7.1990 Čalfova vláda zveřejnila v Hospodářských novinách plán své legislativní činnosti na příští dva roky - mezi 99 proponovanými zákony byl i tiskový zákon, zákon o rozhlasovém a televizním vysílání a také novela zákona o ČTK. O zákonech o Československé televizi a rozhlasu se však mlčí.
V Mikloškově mediálním odboru se již v září 1990 připravil první návrh zákona o R a TV vysílání, který se rozeslal do připomínkového řízení. V říjnu však o tomto návrhu slovenská vláda odmítla jednat a tím vše na několik měsíců usnulo.
Čarnogurského NE novému zákonu bylo vzkazem do Prahy: Nejdřív zrušte kompetenční zákon 167/68, který centralizuje kontrolu rozhlasu a televize v Praze, a pak se budeme bavit o novém zákonu.
Připomeňme si, že po červnových volbách v roce 1990 tu byla dvě hlavní politická témata - ekonomická transformace a nové rozdělení kompetencí ve federaci, což bylo jakési pokračování pomlčkové války z jara téhož roku. Ve věci médií se náhle zjistilo, že Česko a Slovensko mají odlišné priority. Zatímco česká část federace usilovala o liberalizaci vysílání a zrušení monopolu ČST a ČRo, Slovensko nechtělo privatizovat, ale mít svoje tzv. národní média, tj. šlo o to vyvázat slovenské části rozhlasu a televize z podřízenosti Praze.
Kompetence ve věci sdělovacích prostředků se vyřešily jako jedny z posledních - v březnu 1991 zákonem 136/91. (přidat historku s Mikloškem?)
Slovenská strana zareagovala bleskově, za dva měsíce, 24.5.1991, Slovenská národní rada ustavuje zákony 254 a 255/91 Slovenský rozhlas a Slovenskou televizi jako samostatné organizace. A teprve teď si začínají politici v Čechách uvědomovat, že koncept Československé televize jako "naší české" televize je neudržitelný, že musí vzniknout na české národní úrovni zvláštní vysílací subjekt. Problém byl, kdo se o něj postará.
Mezitím se od začátku roku 1991 v Mikloškově federálním referátu opět rozběhly práce na vysílacím zákonu. Patřil jsem do skupiny, která zákon připravovala. Bylo nás pět, šest stálých pracovníků, kteří na té věci, víceméně zdarma spolupracovali. Po určitou dobu kolektiv řídil JUDr. Otomar Boček. Byli v něm právníci Zdena Hůlová, Milan Jakobec, JUDr.Stojan - ti jako zaměstnanci předsednictva vlády, dále pak dr.Kroupa, dr.Bárta, a já. Toto jádro nabalovalo na sebe přísedící z České televize (Eva Dubová), Českého rozhlasu (ing.Číč), ze Syndikátu novinářů (dr.Košťálová) a lidi z ministerstva spojů. (Přidat historku, jak jsem se do týmu dostal.)
Někdy v červnu 1991 se návrhu zákona zmocnila legislativní rada a pod tlakem nových a nových žádostí o soukromé vysílání (což se řešilo vydáváním dočasných tzv. experimentálních rozhlasových licencí) nakonec zákon prošel všemi komorami federálního parlamentu i parlamenty národními tak, že 30.října 1991 byl schválen.
Ten zákon řešil víceméně jen základní věci tak, aby se konečně mohlo spustit udělování regulérních licencí (byl první v postkomunistické Evropě). Pokud docházelo ke konfliktním situacím, radši se ta ustanovení vynechávala, navíc některé věci (např.kabelové vysílání) se řešily pouze v obecné poloze, protože slovenská strana protestovala proti tomu, aby federální zákon předepisoval něco, co by si republiky rády spravovaly samy. Tyto "nedodělky" však začaly později vyskakovat na povrch a mstít se za nedůslednost.
Zákon provedl základní vymezení duálního systému, tedy kolik frekvencí dostane veřejný a kolik soukromý sektor, převedl tzv. koncesionářské poplatky ze státního rozpočtu přímo vysílatelům, stanovil některé standardy vysílání a ustavil také orgán, který bude vykonávat státní správu v oblasti vysílání - Federální radu RTV.
Podobně jako v ostatních postkomunistických zemích byl také u nás přejat tzv. francouzský model, tj. orgán nezávislý na vládě, 9 členů, nominovaný ze tří zdrojů. Zatímco ve Francii ty zdroje byly: dolní komora, Senát, prezident, u nás to byla ČNR, SNR a FS po třech lidech (historka s Medkem ve FS).
Pamatuji se na dlouhé právnické diskuse o tom, jak zajistit nezávislost tohoto orgánu, což nakonec bylo formulováno v odstavci 3 dnes již zrušeného paragrafu 18 zákona 468/91.
Vraťme se však o několik měsíců zpět. Zatímco na velkém vysílacím zákoně se usilovně pracovalo na federální úrovni, na národní úrovni nebyl nikdo, kdo by mediální politiku vykonával. Mediální odbor Pithartovy vlády tvořil v podstatě jen jeden člověk, který se spíše staral o to, jak vstoupit do dějin tím, že vytvoří Realistický manifest české vlády.
Nakonec to zadání dostalo Uhdeho Ministerstvo kultury, které koncem července předkládá české vládě návrh zákona o ČT, pod kterým jsou podepsáni dva právníci - dr.Mazanec a dr. Dvouletý. Ten byl nakonec přijat 7.11.1991 a od 1.ledna 1992 tak v Československu fungovaly tři televizní instituce - státní ČST a veřejnoprávní ČT a ST. (vysvětlení, proč jsem na zákonu neparticipoval).
Zastavím se jen u jednoho bodu zákona - Rady ČT. Jestliže vedle sebe položíte čtyři zákony, které tenkrát vznikly v průběhu několika měsíců, zjistíte, že u tzv. mediálních rad se opisovalo.
Jaké zákony to byly? Kromě vysílacího zákona se vedle zákona o České televizi a Českém rozhlase objevila potřeba vytvořit v rámci federální symetrie také český regulační orgán pro vysílání jako doplněk Federální rady. Tak vznikla v únoru 1992 Rada ČR pro R a TV vysílání, dnešní tzv. velká vysílací rada. 9 členů rady a definice členství jsou téměř totožné s Federální radou, jenom s tím rozdílem, že už se nevolí ze tří míst, ale pouze z jednoho - z ČNR, pozdější Sněmovny poslanců.
Něco podobného se stalo i u Rady ČT - také ona byla nominována pouze z jednoho místa, z ČNR. Právě tady se zrodila možnost podřízení Rady ČT parlamentu a politickým stranám, možnost, kterou parlamentní strany využily vlastně až v roce 1997, při nové volbě Rady, když té staré uplynul pětiletý mandát. Znovu připomínám, psal se rok 1991, nikdo netušil, že Československo se rozpadne, a že tyto - z pražského federálního pohledu méně významné instituce - Česká televize a Rada ČR pro R a TV vysílání se náhle stanou institucemi hlavními a velice důležitými.
Když se dnes kritizuje, že vše se mělo vymyslet jinak, pak také připomínám: opisovalo se v časové tísni a při vědomí toho, že nějaká další debata o nějakých dalších relevantních institucích a organizacích, které by mohly členy mediálních rad navrhovat, to všechno by přijetí zákonů nepřiměřeně zdrželo a čas nečekal.
Jediné, co se při zmíněném opisování do dalších zákonů měnilo - bylo vymezení toho, kdo by měl v radách sedět. Zatímco Federální rada měla být složena "z řad odborníků, osobností a představitelů veřejného života". U Rady ČT se žádalo a žádá, aby "v ní byly zastoupeny významné regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy." Rada ČR pro R a TV vysílání, dnešní tzv. "velká" nebo "vysílací" rada požadovala už jenom "zastoupení různých názorových proudů," přičemž v novém zákoně už i toto vymezení chybí - radním se tam může stát každý.
Volání po nových a lepších a přesnějších zákonech je u nás tradicí, která zřejmě pochází už z Rakouska-Uherska. Na všechno chceme mít zákon, on Hašek asi dobře věděl, proč zakládá Stranu mírného pokroku v mezích zákona. Zkrátka bez zákona ani ránu, ale žádný zákon nemůže být dokonalý, žádný zákon nemůže vše do detailu vyřešit. Právě historie České televize je příkladem toho, že i s nedokonalým zákonem se dá žít, pokud jeho nedostatků nikdo nevyužívá či nezneužívá.
Ten zákon nevadil v začátcích, kdy politici se zajímali především o federální média, a kdy ČT v podstatě nikoho nezajímala. Tak tomu bylo i v letech 1993-1996, kdy vláda měla téměř bezvýhradnou podporu médií, a problémy a neúspěchy transformace nás ještě tolik nepálily. To vše se změnilo až po roce 1997.
Já doufám, že po zkušenostech televizní krize z přelomu roku se politické strany již nebudou snažit ani využít ani zneužít slabých míst a nedokonalosti novely zákona o ČT, kterou letos v lednu parlament přijal. A že ty nedokonalosti tam jsou, přestože nominace Rady ČT se zdokonalila, o tom snad není pochyb (mám na mysli např. stále jednokomorovou volbu Rady ČT, její snadnou odvolatelnost, pasáže o parlamentním schvalování Statutu ČT apod.).
Na druhé straně, volby jsou přede dveřmi, takže je zcela možné, že o nějaké překvapení nemusí být nouze.
Pozn.: Koreferát na toto téma přednesla Zuzana Chudomelová, která tak konciliantní k novele zákona o ČT nebyla. Z právnického hlediska rozebrala jeho formální chyby a nedostatky a zkritizovala je pod názvem: "Ještě jedno takové vítězství a nebude kdo by bojoval."