PŘÍLOHA Louče 39
Deset let pražského Radia 1
© Milan Šmíd
Vzpomínka na piráty rozhlasového a televizního vysílání
První pirátské a také nejstarší rockové Radio 1 oslavilo v pátek 8.6. velkým koncertem na pražském Výstavišti svoje desáté (oficiální) narozeniny.
K tomu výročí se minulý týden v českých médiích ozvali pamětníci Ondřej Štindl (Byl jsem rozhlasovým pirátem - Týden 4.6. - bohužel archiv je přístupný až po registraci) a Petr Třešňák (Pustím ti, co mám rád - Respekt 4.6.). Podrobně popisují, jak se do Čech dostalo z Francie vysílací zařízení a to zcela zdarma a jak se začalo v říjnu 1990 pirátsky vysílat pod Stalinovým pomníkem v rámci festivalu Totalitní zóna.
Tehdy o tom napsal deník MF Dnes: Poradce stavěl, prezident hovořil (25.10.1990) a o den později, 26.10.1990, Lidové noviny situaci komentovaly článkem Ilegální vysílač. Bylo velice zajímavé sledovat, jak se zachovají úřady, když anténu ilegálnímu vysílači pomáhal stavět prezidentův poradce Jiří Křižan a v rozhlase promluvil i prezident Václav Havel.
Úřadům Prahy 7 bylo nahlášeno neregistrované vysílání od 19. do 22.října, podle některých zdrojů však šlo o s úřady dohodnuté vysílání v rámci festivalu. Pak se program, údajně po dohodě, odmlčel (Pavel Hronek však v tisku tvrdil, že vysílání přerušil až pod pohrůžkou), aby od 24.října vysílání pokračovalo, což vedlo k tomu, že 25.října úřady vysílač zabavily. Reakce veřejnosti a médií byla natolik prudká, že vysílačka se musela agentuře TRS po Novém roce vrátit.
Později, na nějakém semináři, jsem se zeptal Vladimíra Vintera, zdalipak ví, že tu vysílačku nedostali asi jen tak náhodou. Vladimír Vinter mi odporoval a tvrdil, že ji dostali bez jakýchkoli podmínek, prostě jako dar od jiných nezávislých rádií a dělali si s ní, co chtěli, nikdo jim do věci nemluvil.
Já se však domnívám, že "jen tak" to všechno nebylo. Fandové FM rádií existovali i v Itálii, v Nizozemsku a v jiných zemích, ta vysílačka však přišla z Francie, ze země, která se v rozhlasovém vysílání bývalého Československa zachytila už drápkem. Na frekvencích českého rozhlasu se od 21. března 1990 retransloval program Evropy 2 a na Slovensku od léta 1990 vysílalo Radio Fun s francouzským kapitálem.
Ve Francii měli s pirátským vysíláním své zkušenosti. V 80.letech to byly právě pirátské aktivity soukromých FM rádií, které našly ohlas a podporu u veřejnosti, a které nakonec donutily francouzské úřady povolovat rozhlasové vysílání i malým stanicím mimo rámec obrů veřejnoprávního rozhlasu a soukromo-státních podniků Europe 1, Europe 2 nebo RMC.
K tomu, aby se pohnuly ledy v Praze, stačil nakonec pirát jediný. Když agentura TRS (tvůrčí a reprodukční skupina) přestěhovala vrácené zařízení rádia Stalin do rockového klubu Bunkr a s anténou na střeše obchodního domu Bílá labuť začala 15. února 1991 znovu vysílat pod názvem Radio Ultra - o něco později Radio 1 (byli jsme první), vznikl ve vládních kruzích poplach. Inspektorát radiokomunikací opět hlásil porušení zákona, ale silové řešení nepřicházelo v úvahu.
A tak 21.února rozesílá místopředseda federální vlády Jozef Mikloško, takto ve funkci předsedy Meziresortní komise vlády ČSFR pro výběr uchazečů o nestátní vysílání, dopis všem žadatelům o nezávislé rozhlasové vysílání, aby se přihlásili, "pokud mají zájem získat oprávnění ke zkušebnímu vysílání... na dobu určitou, do konce roku 1992."
Za měsíc nato, v pátek 22.března 1991 zasedla Meziresortní komise a udělila první tzv. experimentální licence pro Prahu a okolí. Mezi sedmi úspěšnými žadateli (žádalo 12 společností) bylo jak Radio 1, tak Evropa 2. Pro Evropu 2 už byl nejvyšší čas, protože federální vláda tu dohodu ČSRo-Evropa 2 nikdy neposvětila a říkalo se, že měla platnost jen jeden rok.
Po úspěchu Rádia Stalin/Ultra/Jedna to zkusili i zájemci o soukromé televizní vysílání. Šlo o subjekty, které se na památné schůzi v Obecním domě 20.12.1990 sdružily v Unii pro nezávislé televizní a rozhlasové vysílání (UNTRV). Jedním z vůdčích činitelů tehdy byla společnost NTV (Nezávislá televize) vedená Richardem Krausem. Jako bývalý disident a kameraman Videožurnálu se honosil tím, že ke své žádosti o licenci měl připojený papír s podpisy Václava Havla a Jiřího Dienstbiera, kteří se mu kdysi podepsali pod rezoluci podporující svobodné a nezávislé vysílání.
O Velikonocích 1991 se v Praze objevily plakáty oznamující, že brzy začne vysílat Nezávislá televize NTV. 3.dubna obchodní ředitel NTV Ondřej Marek v rozhovoru s Mirkou Spáčilovou v Lidových novinách oznamuje, že večer to začne. Vysílat se mělo na třech kanálech (29, 21, 53) a to "ze žižkovské věže v Praze 3 a studia v Praze 4, díky pochopení starostů obou městských obvodů," jak pravil Marek.
Nakonec všechno dopadlo trochu jinak. Připomeňme si, že se psal rok 1991, nová žižkovská telekomunikační věž byla dokončená a čekala na kolaudaci. Ta se však protahovala, protože se objevily nejrůznější občanské iniciativy napadající toto "komunistické monstrum" a upozorňující na nebezpečí elektromagnetického záření uprostřed husté civilní zástavby.
Pracovníci radiokomunikací možná doufali, že spojení s lidmi z NTV jim pomůže urychlit uvedení věže do oficiálního provozu, proto ten příslib a nabídka vysílače. Na poslední chvíli však spojaři ucukli, protože co naplat - NTV se chystala vysílat bez licence a bez povolení.
A tak vysílání začalo sice v termínu, ale pouze vlastním vysílačem z Jižního Města se slabým výkonem, který pokryl sotva jižní část Prahy. Velká část vysílání se odehrávala ve studiu, kde se sedělo, kouřilo a diskutovalo (někdy to připomínalo dnešní Katovnu). Jan Knoflíček z Krátkého filmu jako kolega NTV v Unii dodal z archivu KF dokumenty a animované filmy, večerní blok se zaznamenával a pak se opakoval v noci a ráno.
Ohlas byl však minimální. Žádný oslavné články, žádné petice, jen krátká zpráva 6.dubna v Lidových novinách: Nezávislá obrazovka trvá - Přinejmenším reklama. Richard Kraus v ní oznamuje, že NTV hrozí přestupková pokuta, ale že "i kdybychom byli donuceni dočasně ustoupit, přinejmenším budeme mít za sebou užitečnou propagační akci."
Vysílání skončilo 14.dubna, když došly peníze. Proslýchalo se, že to byl jeden milion korun. Na otázky, kde ty peníze NTV vzala, Richard Kraus vždy odpovídal: Vysílání bylo financováno z úvěru, který poskytla Československá obchodní banka. Kdo ten úvěr garantoval, nikdy veřejně neprozradil.
Já však tuším, kdo to mohl být. V Balbínově ulici měl tehdy kancelář ředitel společnosti Fininvest pro Československo Emmanuel Gout. A pokud ty peníze nedal on, pak to byl zcela určitě nějaký jiný zájemce o to, aby se zopakoval scénář s Rádiem Stalin, aby se vláda dostala pod tlak veřejnosti a nějakou tu prozatímní televizní licenci vydala ještě před schválením nového zákona.
To se však nestalo, ale na druhé straně je zcela možné a pravděpodobné, že tahle akce pobídla vládu a parlament, aby si pospíšily s novým vysílacím zákonem. Ten přijalo Federální shromáždění o šest měsíců později 30.října 1991 (468/91). Na vydávání televizních licencí se čekalo až do podzimu roku 1992. V té době to Berlusconiho Fininvest v Praze - a také na celém východě Evropy - "zabalil", neboť začal mít doma problémy s investicemi a politikou.
Kolem Richarda Krause a jeho NTV se ještě nějakou dobu točili západní investoři, ale jen do té doby, než seznali, že Kraus asi nebude tím správným frontmanem, který pro ně v Československu televizní licenci získá. Postupem doby se rozpadla i Unie pro nezávislé R a TV vysílání a Richard Kraus se pak stáhl do bezpečí Rádia Classic a smíchovského zámečku Portheimka. Naposledy jsem o něm četl v tomhle stávkovém materiálu při krizi ČT.