PŘÍLOHA Louče 44

Mediální politika v zemích Střední a Východní Evropy

© Milan Šmíd

Úvod referátu předneseného na konferenci Média '95,
Zkušenosti a očekávání pět let poté (Experience and Expectation - Five Years After) Praha 5.- 6.10.1995
anglická verze otištěna ve sborníku MEDIA '95, Karolinum Praha 1996, str.121-128, česká verze v knize Média, internet TV Nova a já, str.11-18

Úvodem pokus o definice

V úvodu referátu dovolte dva pokusy: pokus o jedno teoretické východisko a pokus o jednu definici:

Masová média jsou bodem, průsečíkem, jakousi křižovatkou, na níž se setkávají a protínají bezprostřední vlivy politiky, ekonomiky, techniky či technologie, jakož i zprostředkované vlivy kultury a historie dané společnosti. Každý tento prvek na systém médií nějakým způsobem působí, každý z nich různým způsobem vývoj mediálního systému ovlivňuje, přičemž se mohou vyskytnout situace, ve kterých některý z těchto prvků sehrává dominantní úlohu a zatlačuje ostatní do pozadí.

(Taková byla například doba před šesti lety, kdy jasně dominantní vliv na proměny mediálního systému měla politika, tj. politické změny spojené se zhroucením totalitních politických režimů, s "implozí komunismu".)

Tolik slíbené východisko a nyní pokus o definici:

Mediální politika je vědomá či záměrná činnost, kterou vykonávají politické subjekty (politické v tom smyslu, že jsou schopny formulovat a prosazovat v sociálním systému určité zájmy) se snahou ovlivnit fungování systému masových médií (mass media system performance) tak, aby to odpovídalo představám těchto subjektů o funkci masové komunikace ve společnosti.

(V rámci takto široké definice měly i komunistické strany jako vládnoucí subjekty ve střední a východní Evropě svoji mediální politiku, byť to byla politika, která média pokládala výhradně za nástroje vládnoucí moci, přisuzovala jim prioritně instrumentální úlohu, a která ve své konečné podobě byla mediální politikou represivní, bránící přirozené výměně informací ve společnosti.)

Vzniká otázka, zda je vůbec třeba provádět nějakou státní, záměrnou mediální politiku, zda i v demokratických společnostech nehrozí nebezpečí, že pod rouškou mediální politiky dojde k omezování jednoho ze základních lidských práv - práva na svobodu projevu.

Vzniká zde otázka, proč by měl stát, vláda nebo parlament v médiích něco řídit a ovlivňovat, cožpak není lepší, aby se masová média ponechala bez jakékoli regulace a pokud má něco jako "mediální politika" vzniknout, tak ať to vznikne samovolně z interakce účastnických subjektů a na ně působících vlivů.

Osobně se domnívám, že stát může existovat i bez oficiální či explicitně definované mediální politiky - nedávný vývoj v našich zemích k tomu může poskytnout bezpočet příkladů -, ovšem za cenu, že právě v onom průsečíku zájmů, na oné rušné křižovatce dochází občas ke karambolům, dopravním zácpám, k porážení slabých chodců silnými náklaďáky; zkrátka vzniká zde nebezpečí, že mohou být ohroženy některé základní životně důležité a prospěšné funkce komunikace v demokratické společnosti, tak jak je popsal ve své studii Denis McQuail, tedy že masová komunikace by měla sloužit veřejnému zájmu, jenž bude poměřován naplňováním základních hodnot moderních západních společností - svobody, spravedlnosti/rovnosti a řádu/solidarity (freedom, justice/equality, order/solidarity).

V takové situaci se pak může stát, že nakonec sami účastníci mediálního provozu si vyžádají dopravního strážníka, aby jim určil alespoň základní pravidla pohybu na oné složité a nepřehledné křižovatce, i když se jim zpočátku zdálo, že žádného nepotřebují. Tak také vznikla situace, že i v zemi, která v Prvním dodatku ke své Ústavě přímo zakazuje jakékoli omezení svobodu projevu a vyznání (USA), byl nakonec založen orgán, který někomu povolí a jinému zas nepovolí vysílat a který dokonce za špatné chování vysílatele může potrestat.

Tento poněkud dlouhý úvod jsem zvolil proto, abych objasnil svoji představu osvícené státní mediální politiky - politiky, která se zbytečně nevměšuje, politiky, která reguluje jenom tam, kde to prokazatelný a obecným konsensem posvěcený veřejný zájem vyžaduje, obrazně řečeno: rozhodčího, který nesekýruje hráče, neporoučí jim v každém okamžiku, co mají dělat, ale spíše se stará o to, aby si mohli zahrát v mezích možností všichni, kteří to umějí a mají zájem, aby tito hráči měli k dispozici dobrou výstroj, dobré hřiště, a aby se na něm hrálo fér.