PŘÍLOHA Louče 45

Mýty a historická fakta aféry Watergate

© Milan Šmíd

Následující text, který byl otištěn ve zkrácené podobě v Lidových novinách 25.9.1993, je určen všem mladým adeptům novinářství, kteří tak často přidávají koncovku -gate do titulků svých článků, aniž znají základní fakta o aféře, která inspirovala pojmenování všech dalších politických skandálů, ať už se jmenovaly Irangate, Macekgate nebo Wallisgate, či zcela poslední Clintonova Zippergate.

Mýty a historická fakta aféry Watergate

Zeptáte-li se dnes lidí na aféru Watergate, pak ti poučenější znají alespoň její začátek: vloupání do kanceláří Demokratické strany ve Washingtonu a potom její konec: odstoupení prezidenta Nixona, první v americké historii na základě procedury tzv. impeachment - obžalování prezidenta Kongresem. Málokdo dnes ale ví, co se odehrávalo mezi těmito dvěma událostmi, vzdálenými od sebe více než dva roky.

Aféra Watergate se často interpretuje jako příběh dvou novinářů - byli to Bob Woodward a Carl Bernstein z listu Washington Post -, kteří jako dva stateční rytíři se vydali do boje s vládou a srazili prezidenta na kolena. K vytvoření mýtu o dvou odvážných osamělých střelcích přispěl jak bestseller Všichni prezidentovi muži napsaný oběma reportéry, tak později natočený film stejného jména, kde oba reportéry ztělesnili Robert Redford a Dustin Hoffman. Zatímco tato kniha do češtiny přeložena nebyla, film se u nás kdysi promítal. I to však stačilo, aby se rozšířil mýtus o všemocnosti amerického svobodného tisku, který je schopen svrhnout i prezidenta.

Watergate a novináři

Oné osudné noci z pátku na sobotu washingtonská policie zadržela v kancelářích budovy Watergate celkem pět mužů. První zpráva o vloupání v nedělním vydání Washington Post 18. června je podepsaná Alfredem E. Lewisem s tím, že na článku se podílelo osm reportérů, mezi nimi Woodward a Bernstein. Vloupání do kanceláře politické strany v roce prezidentských voleb zavánělo již od začátku politickým skandálem. Zvláště, když některé okolnosti případu vyvolávaly přinejmenším údiv, ne-li podezření.

Byla tu fakta, která byla přístupná všem reportérům, nejen Woodwardovi a Bernsteinovi:

- Čtyři z pěti mužů zadržených v kanceláři předsedy Demokratické strany Lawrence O'Briena sem přijeli z Miami. Jejich přesun do Washingtonu musel být nákladnou akcí, přičemž v kancelářích se nedalo uloupit nic, co mělo větší materiální hodnotu.

- Při zatčení se všichni představili falešnými jmény, na policejní stanici však přiznali svou totožnost a vešlo ve známost, že jeden z nich, James McCord, kdysi pracoval pro CIA. V neděli 18. června agentura Associated Press zjistila, že McCord je zaměstnán ve Výboru pro znovuzvolení prezidenta (CREP - Committee for the Reelection of the President) jako "bezpečnostní poradce".

- Síť výborů CREP byla sice organizována jako na vládě nezávislá instituce, nicméně v jejím čele stál bývalý Nixonův ministr spravedlnosti John N. Mitchell. Ten se pochopitelně okamžitě od případu distancoval a po čtrnácti dnech, 1. července, z této funkce odstoupil.

- Lupiči pracovali v chirurgických rukavicích, našly se u nich dva fotoaparáty, 40 kusů neexponovaných filmů, odposlouchávací zařízení. Další podezřelou skutečností bylo, že měli u sebe více než 5000 dolarů v hotovosti - část se našla při zadržení, část při prohlídce hotelového pokoje - v nových stodolarových bankovkách, jejichž čísla šla za sebou a byla k dispozici.

To vše bylo publikováno a sloužilo novinářům jako východisko k jejich další práci.

Mýty a realita

Předseda Demokratické strany Lawrence O'Brien a jeho právník J. Califano okamžitě CREP zažalovali a požadovali náhradu škody ve výši jednoho miliónu dolarů. Tím se dalo do pohybu soudní vyšetřování, paralelně sledované a doplňované pátráním reportérů.

Proti tomu Bílý dům zmobilizoval veškeré své síly a vliv, aby aféru udržel v nevýbušném stavu alespoň do listopadu, kdy se konaly prezidentské volby. Nakonec se jim to perfektně podařilo - Richard Nixon byl v listopadu 1972 zvolen prezidentem USA i pro druhé volební období, když pro něj hlasovala naprostá většina Američanů.

Právě znovuzvolení Nixona je nejlepším argumentem proti mýtu o všemohoucnosti svobodného tisku. Nixon byl znovu zvolen, ačkoliv novináři aféru na veřejnosti propírali celé dlouhé týdny. Postupně vycházela na povrch nová a nová kompromitující fakta, která se sice Nixonovi vyhýbala, ale týkala se jeho blízkých spolupracovníků.

Rovněž mýtus o dvou statečných a osamělých novinářích při bližším zkoumání neobstojí. Předně - aférou se nezabýval jenom Washington Post, ale i další listy a jejich reportéři. Někteří z nich byli za svoji práci - podobně jako Bernstein a Woodward - oceněni novinářskými cenami. Patřili mezi ně Frank G. Wright z Minneapolis Tribune, Jean Heller a D. Brooks Jackson z agentury Associated Press, Jerry Landauer z Wall Street Journal a James R. Polk z Washington Star-News.

Lidé si také často neuvědomují, že průběh událostí byl rozložený do delšího časového období, v němž existovaly i "prostoje" a "hluchá místa" a rozhodně nebyl ovlivňován výhradně tiskem nebo publicitou celého případu. Vše, co bylo pro Nixona nebezpečné, začalo vlastně až po jeho znovuzvolení - soud s lupiči z Watergate a vyšetřování senátní komise pod vedením Sama Erwina.

Náhody přejí připraveným

Investigativní žurnalistika Bernsteina a Woodwarda a jejich kolegů by nikdy nevedla k odstoupení prezidenta, kdyby nefungovaly i ostatní články celého politického systému. Samotný Bernstein o tom píše: "To, co jsme dělali, nebylo totiž nic exotického. Naše skutečná práce při vyšetřování aféry Watergate se rovnala běžné rutině policejního zpravodajství. Člověk prostě šoupal podrážky, spoléhal na zdravý rozum a na úctu k pravdě..."

Svým způsobem to byla šťastná shoda náhod a okolností, že se oba dostali do středu dění, které později vešlo do historie USA. "S Bobem Woodwardem jsme o ní (aféře Watergate) začali psát v létě 1972. Spolu s námi se jí tehdy ve Washingtonu věnovalo zhruba 2000 reportérů. Po šesti měsících jich zůstalo jen čtrnáct. A pouze šest z těchto čtrnácti mělo od redakcí pokyn jít hlouběji do problému..."

Ovšem na druhé straně - jak známo - náhoda a štěstí přeje připraveným. Bylo by nespravedlivé tvrdit, že Bernstein a Woodward se stali jenom nástrojem či pasívním vykonavatelem nějaké cizí vůle. Řada údajů a faktů byla k dispozici nejen Bernsteinovi a Woodwardovi, ale i ostatním novinářům. Ovšem důslednost, s jakou oba sledovali jednotlivé stopy a nové odhalovali, jim vynesla konečný úspěch a slávu.

Ta největší senzace se odehrála vlastně už týden po zadržení. Policejní reportér Washington Post Eugene Backinski získal informace, že v adresářích dvou zadržených se nachází jméno E. Howard Hunt s telefonním číslem a poznámkou W.H. nebo W. House. Backinski je klasickým případem toho, jak reportér, pokud udržuje dobré styky se svými zdroji, se může dostat i k důvěrnějším, jinak neveřejným informacím.

Backinski předal zprávu Woodwardovi a Bernsteinovi, kteří na uvedené číslo zatelefonovali a skutečně se jim ozvala ústředna Bílého domu a Hunta spojila. Howard Hunt byl bývalým pracovníkem CIA, který nyní pracoval jako "konzultant" speciálního Nixonova poradce Charlese W. Colsona. Dlouhou dobu byl tento fakt jediným důkazem o spojení pachatelů z Watergate s Bílým domem.

Novináři v roli detektivů

Mezitím deník Newsday identifikoval právníka finančního výboru CREP G. Gordona Liddyho, který odmítl spolupracovat s FBI a podal demisi, jako bývalého agenta FBI a někdejšího zaměstnance ministerstva financí a Bílého domu. Washington Star-News pak přinesl rozsáhlý materiál o demisi Hugh W.Sloana z místa pokladníka CREP "z ryze osobních důvodů".

Velice zajímavým se pak ukázalo stopování původu zabavených peněz. Zde prováděly šetření současně Senátní výbor, FBI a samozřejmě v jejich stopách i reportéři. Přišlo se na to, že na floridském kontě jednoho ze zadržených Bernarda L. Barkera se ukládaly větší částky peněz. Jeden deponovaný šek na 25 000 $ vystavil jistý Kenneth H. Dahlberg, dále sem přišly z Mexika čtyři šeky v celkové hodnotě 89 000 $.

Místní prokurátor, který věc šetřil a byl zklamán laxním přístupem ze strany FBI, nechal prostřednictvím svého asistenta nahlédnout Bernsteinovi do záznamů Barkerova konta. Tomu se podařilo Dahlberga identifikovat.

Na počátku tedy byla opět - jak už to u investigativního žurnalismu bývá - důvěrná informace, ne-li dokonce indiskrece. Za zmínku však stojí, jak brilantně ji Bernstein využil. Okamžitě se obrátil na redakční archiv výstřižků. Dahlbergovo jméno v něm nebylo. Kupodivu se objevilo v archivu obrazovém, kde jistý Kenneth H. Dahlberg byl vyfotografován vedle senátora Huberta Humphreye na návštěvě v Minneapolis. Bernstein se obrátil na informační službu v Minneapolis, kde zjistil Dahlbergovo telefonní číslo a okamžitě mu zatelefonoval.

Dahlberg byl natolik překvapen, že potvrdil nejen to, že má své zimní sídlo na Floridě, ale také skutečnost, že zmíněný šek skutečně vystavil a předal ho jako podporu Nixonovy předvolební kampaně někomu z CREP. Téměř současně reportér New York Times Walter Rugaber přinesl informace o "mexické prádelně peněz", když sledoval cestu šeků deponovaných na Barkerově floridském kontě z Mexika.

Takové zprávy pomáhaly vytvářet tlak na FBI, ministerstvo spravedlnosti i na politiky v Kongresu. Na druhé straně však republikánští kongresmani byli schopni až do listopadových voleb blokovat jakékoli veřejné šetření. Zároveň vedení FBI i ministerstva spravedlnosti vycházelo prezidentovým poradcům zpočátku vstříc.

Soud a Senát zasahují

Již 15. září 1972, dva měsíce před volbami, velká federální porota obvinila sedm osob: pět pachatelů vloupání a dva "obětované" funkcionáře - Howarda Hunta a Gordona Liddyho. 8. ledna 1973, dvanáct dnů před tím, než prezident Nixon oficiálně nastoupil svůj druhý termín, zahájil soudce Sirica s obžalovanými soud. Zpočátku šlo všechno jako po drátku. Všichni obžalovaní, až na Liddyho, se přiznali, nemuselo se tudíž před soudem znovu šetřit a 30. ledna porota vynesla výrok o vině. Co se však zadrhlo, byl soudce Sirica. Vyjádřil své podezření, podle něhož byly do případu zapleteny i další osobnosti a odložil vynesení rozsudku. Po několika týdnech pak všechny obžalované odsoudil k "předběžným" trestům ve výši 15 až 25 let.

A to bylo zřejmě moc i pro obžalované. Nechali si totiž od Bílého domu zaplatit za mlčení a počítali s několika málo roky vězení. Situace však byla vážnější, než předpokládali. První, kdo promluvil, byl James McCord. Nejdříve v březnu napsal soudci Siricovi dopis, v němž uvedl, že se přiznal, aby se nemuselo šetřit, pod nátlakem. 5. dubna potom před velkou porotou oznámil, že vloupání do Watergate se plánovalo v Mitchellově kanceláři už v únoru 1972.

V únoru 1973 zřídil Senát svým jednomyslným rozhodnutím sedmičlennou vyšetřovací komisi pro případ Watergate v čele se senátorem Samem Erwinem. Komise měla do dvanácti měsíců podat podrobnou zprávu o případu a dostala na to půl miliónu dolarů. Vyšetřování bylo veřejné a přenášela je i televize.

Finále s magnetofonovými pásky

Po zjištěných odhaleních podávají 30. dubna demisi ministr spravedlnosti Kleindienst, šéf kanceláře Bílého domu Bob Haldeman a Nixonův poradce John Ehrlichman.

18. května 1973 byl jmenován nezávislý státní žalobce k vyšetření případu, profesor Harvardské univerzity Archibald Cox. Den předtím začala veřejná slyšení Ervinovy senátního výboru, která trvala s přestávkami až do února 1974. 16. července 1973 přichází senzace: bývalý Haldemanův asistent A.P.Butterfield před tímto výborem vypověděl, že už od roku 1970 je v prezidentově kanceláři instalováno odposlouchávací zařízení, které permanentně zaznamenává veškerou konverzaci v místnosti.

Tak začala tzv. "bitva o pásky", které by mohly dokázat pravdivost či nepravdivost některých tvrzení a především to, zda prezident Nixon mluvil pravdu či lhal, když prohlašoval, že s aférou a s pokusy o její ututlání neměl nic společného.

Po dalších peripetiích, při kterých je Nixonem odvolán Archibald Cox, podávají demisi další ministři spravedlnosti. Kongres začíná předběžně šetřit možnost obvinění prezidenta a prezidentovi poradci se ocitají před soudem. Když Nejvyšší soud přikazuje prezidentovi, aby odevzdal pásky novému zvláštnímu žalobci, kterým byl Leon Jaworski, 5. srpna 1974 prezident Nixon konečně přiznává, že lhal, že o aféře Watergate věděl od samého počátku, a 8. srpna 1974 odstupuje ze své funkce. Nový prezident Ford bývalého prezidenta Nixona poté amnestuje.

Watergate a historie

Tím vlastně končí aféra, která se zapsala jak do historie politiky, tak do historie žurnalistiky. Veterán investigativních reportérů Clark R. Mollenhoff ji komentuje takto: "Bližší analýzy ukazují, že to nebyly jen jedny jediné noviny a jen malá skupina reportérů, které odhalily kamuflování aféry Watergate, což donutilo prezidenta Nixona k odstoupení. Byl to výsledek kombinovaného úsilí více než čtyřiceti reportérů, kteří pracovali v souladu a spolupráci s čestnými vládními vyšetřovateli a v opozici proti nečestnému zatajování pravého stavu věcí."

Dále Mollenhoff uvádí: "Důležitost úlohy tisku zde nespočívala v tom, jak tisk přinášel nové důkazy, ale v tom, jak vytvářel klima, ve kterém čestní vládní vyšetřovatelé mohli vykonávat svoji práci navzdory masívnímu úsilí o kladení překážek do cesty spravedlnosti."

Z hlediska žurnalistické profese je třeba se zmínit o zdroji informací Boba Woodwarda a Carl Bernsteina, popisovaném v knize i ve filmu jako "Hluboké hrdlo" (Deep Throat). Jakkoli jsou důvěrné informace od pramene nezbytnou součástí každé žurnalistiky, nejen investigativní, případ Watergate nevznikl a směr jeho vývoje nebyl ovládán pouze tímto zdrojem. Spoléhat se na pramen, jakkoli zasvěcený a informovaný, bez výhrad a bez jakéhokoli prověření, sebou vždy přináší nebezpečí, že novinář přestane být suverénním subjektem komunikace, že se stane pouhým nástrojem cizí vůle s možností zneužití. Vše je třeba hodnotit a prověřovat. Jak Bob Woodward a Carl Bernstein ve své knize uvádějí, informace "Hlubokého hrdla" - přestože byly cenným pomocníkem pro průběžnou orientaci v případu - neposkytovaly vždy a v každém případě spolehlivé a prověřené svědectví.

Co potřebuje investigativní žurnalista

Právě na Watergate lze ilustrovat tři základní podmínky nezbytné pro úspěšnou práci investigativního žurnalisty jako jednotlivce a pro úspěch investigativního žurnalismu jako prostředku nápravy věcí veřejných:

1. Investigativní žurnalista musí mít podporu svého vydavatele. Jde jak o podporu materiální (vydavatel musí počítat s tím, že šetření bude zdlouhavé a bude ho stát hodně peněz), tak o podporu morální. Zcela zákonitě se při práci investigativního reportéra objevují vlivy směřující proti zveřejňování zjištěných informací. Postižené osoby a instituce, vláda i úřady často vykonávají nátlak na vydavatele. Tento nátlak může být někdy úspěšný, vydavatel se zalekne, chce být s úřady zadobře nebo se podvolí ekonomickým hrozbám odnětí inzerce. Reportér pak dostává pokyn dále se věcí nezabývat.

V případě Watergate majitelka a vydavatelka listu Washington Post paní Katherine Grahamová v klíčových bodech rozhodování oba reportéry podpořila. Zda tu sehrála rozhodující roli dlouholetá vzájemná animozita liberálního tisku k politikovi Richardu Nixonovi nebo zda šlo o srozumění vydavatele s politickými a obchodními kruhy mimo vládu, není pro nás tolik důležité. Důležité je, že u informací choulostivých pro vládu vydavatel rozhodl: publikovat i za cenu nepříjemných následků.

2. Případ šetřený investigativním žurnalistou musí získat podporu ve společnosti a v jejím politickém systému. Také v tomto ohledu byla u případu Watergate podmínka splněna. Živnou půdou tu vytvářela už samotná existence a tradice amerického politického systému, jehož zastupitelská moc, tj. Kongres, má k dispozici nástroje pro kontrolu vlády jako moci výkonné.

Senátor Sam J. Erwin, který řídil vyšetřování zvláštního senátního výboru zřízeného pro objasnění případu, se nenechal ovlivňovat státnickými či stranickopolitickými ohledy na vládu a prezidenta a nedopustil, aby průběh šetření se utopil v projednávání nepodstatných záležitostí nebo aby byl směrován "do ztracena".

3. Případ šetřený investigativním žurnalistou musí mít podporu i moci výkonné a soudní, která je případu příslušná podle jeho charakteru. Zde případ Watergate našel oporu ve federálním soudci Johnu J. Siricovi, který projednával civilní žalobu Demokratické strany proti mužům, již vloupání provedli. Také on se nezalekl velkých jmen a tlaků, jež vycházely až ze špiček ministerstva spravedlnosti a FBI. Donutil hrozbou vysokých trestů obžalované promluvit a nechával předvolávat nové a nové svědky, aby případ zcela a beze zbytku objasnil. Přičemž také on mohl přijmout zpočátku nabízená doznání, "malé ryby" odsoudit, mít svůj klid a nezajímat se o pozadí sahající do vysokých vládních kruhů.

Z tohoto pohledu je třeba si uvědomit, že příběh dvou osamělých střelců-reportérů bojujících proti vládě ve spravedlivé věci je skutečně jen mýtem. Kolik už bylo ve světě zveřejněno odhalení, skandálních informací, indicií o korupci ve vládním aparátu, aniž by se následně cokoli změnilo. Žurnalista může pouze publikovat, jeho síla spočívá v tom, že na problém upozorní, že ho zveřejní. Pokud na problém společnost ve svých strukturách nereaguje, může to mít různé důvody: buď pro ni není v dané chvíli důležitý, nebo o něm ví a odmítá či obává se mu věnovat.

Milan ŠMÍD, smid@mbox.fsv.cuni.cz

Citovány byly tyto prameny:

BERNSTEIN, Carl: Kultura idiotů, Respekt č. 35/1992
MOLLENHOFF, Clark R.: Investigative Reporting, Macmillan Publishing Co, New York 1981.

Louč