PŘÍLOHA Louče 46


Televizní generace hovoří jiným jazykem
(zkrácený překlad článku We're Talking the Wrong Language to "TV Babies" - viz Svět televize 1-2/1990, ČST 1990, str.154- 156)

překlad © Milan Šmíd


Televizní generace hovoří jiným jazykem
Robert W. Pittman
The New York Times, January 24, 1990

Americké generace, které vyrostly již s televizí, komunikují odlišně ve srovnání s předcházejícími generacemi. Mnozí lidé tento jev ještě nezaregistrovali a kvůli tomu také ztrácíme mladší generace, jež podléhají sociálním zlům. Snažíme se získat naši mládež, ale hovoříme s ní špatným jazykem.

Jaký je ten nový způsob komunikace? Zde jsou některé příklady: V roce 1984 shrnul Ronald Reagan svoji prezidentskou kampaň jedním osmnáctiminutovým hudebním videoklipem. V roce 1988 George Bush sděloval své postoje - nikoli podstatu problému - svým vnukům v působivém obrazovém ztvárnění.

V novinách, od deníku USA Today až po New York Times, se informuje o velkých událostech s pomocí grafů, diagramů a fotografií větších než kdy předtím, aby vše bylo zřetelné na první pohled.

Scénáře dnešních amerických filmů jsou o čtvrtinu kratší než scénáře stejně dlouhých filmů ze čtyřicátých let.

Všimněme si také televizních programů jako jsou MTV nebo CNN Headline News. Tyto programy odrážejí nový způsob komunikování, který je nejjefektivnější ve vztahu k těm, kteří s televizí vyrůstali již od útlého dětství, ať už se jim říká generace "baby-boomu", "televizní děti" nebo "postwatergateská generace".

Mají jednu věc společnou, která je odlišuje od jejich rodičů: způsob jakým přijímají a zpracovávají informace, jakým vytvářejí své názory. Dnes už tito lidé dělají časopisy, noviny, knihy, filmy, módu a umění, nemluvě už o jejich podílu na vytváření nové televize.

V roce 1981, když jsem zakládali program MTV, rozpoznali jsme tento hluboký rozdíl. Dospělá, tzv. "předtelevizní", generace, je generací, která se v daném okamžiku zaměřuje především na jednu jedinou věc. Tito lidé čtou články v časopisech vždy od začátku do konce, potom telefonují nebo se jdou dívat na televizi.

Naproti tomu televizní děti jako by byly šťastné, že mohou zpracovávat informace z různých zdrojů téměř simultánně, v jednom okamžiku. Dovedou skutečně v jedné chvíli dělat domácí úkol, sledovat televizi, mluvit do telefonu a poslouchat rozhlas. Jako by informace z každého zdroje dokázala pronikat a nalézat cestu k různým , odlišným oblastem vědomí. A nakonec se všechno z té změti spojí do nějakého smyslu.

Pravděpodobně právě díky televizi tyto děti vnímají lépe vizuální poselství. Na první pohled dokážou "číst" obraz či porozumět "body language", tj. sdělení, která jsou mimoděk vyjadřována pohyby a gesty lidí.

Část generační propasti v šedesátých letech byla vlastně propastí komunikační. Jsem příslušníkem první vlny této televizní generace a vzpomínám si, jak jsem z téhož televizního zpravodajství získával zcela odlišná sdělení o vietnamské válce, rozdílná od těch, jež přijímali mí rodiče.

Já jsem se díval především na obraz. Mí rodič, kteří vyrůstali s rozhlasem, poslouchali doprovodný komentář. Vizuální sdělení bylo v rozporu s auditivním sdělením. A tak když došlo k výměně názorů na tuto válku, dostal jsem se do konfliktu se svými rodiči.

Tvůrci médií a reklamy se stále lépe učí hovořit jazykem této televizní generace. Kritičtější situace je však v americké společnosti, kde kampaně státních a veřejných úřadů se teprve snaží zachytit tento nový způsob komunikace.

Veřejnému sektoru a vládním organizacím se příliš nedaří zasáhnout televizní děti - dnes už vlastně děti televizních dětí - varovnými či kritickými sděleními. Když Nancy Reaganová řekla svým staromódním způsobem "A nyní řekněte NE drogám!", mnohé televizní děti slyšely ta slova, ale kromě toho viděly obraz vrcholného establishmentu, proti kterému užíváním drog vlastně rebelují.

Možná, že by Amerika mohla dosáhnout alespoň částečného pokroku tím, že by včlenila tyto nové komunikační techniky do tradičního školometského přístupu. Musíme bojovat s rasovou diskriminací, se zločinem, s AIDS, s problémy životního prostředí. Hovořit o řešení těchto problémů novým jazykem by mohlo věci jenom prospět.

Ať už se nám tento mnohodimenzionální jazyk líbí nebo ne, je tady, existuje. Jenom tím, že se naučíme vést dialog s používáním jeho gramatiky, můžeme zlepšit svoji šanci na úspěch při vyvolávání změn postojů v těch, se kterými tak naléhavě potřebujeme komunikovat.

Louč

NAVRCHOLU.cz