PŘÍLOHA Louče 47
Berlínská zeď a mediální mýty
© Milan Šmíd
Ve dnech, kdy se hroutila berlínská zeď, tedy kolem 9.listopadu 1989, jsem byl na služební cestě v Berlíně. Zatímco na konferenci Looking East jsme my z Východu diskutovali s reprezentanty západního šoubyznysu o výměně kulturních produktů, kolem nás se na ulicích občas přehnala nějaká demonstrace a televize byla nabita událostmi.
Na vlastní oči jsem tak viděl tiskovou konferenci, na které ve čtvrtek 9.listopadu večer člen nového politbyra (to předešlé rezignovalo den před tím) Günther Schabowski oznámil, že se bude moci volně cestovat do západního Německa (zde). Podle svědků se tak stalo v 18.53, tedy sedm minut před sedmou. Když se ho jeden novinář v televizním přímém přenosu zeptal, od kdy to ustanovení bude platit ("Wann tritt das in Kraft?") odpověděl Schabowski: Podle toho, co vím, tak hned teď ("Nach meiner Kenntnis ist das sofort, unverzüglich."), což si občané východního Berlína vyložili po svém a tentýž večer oblehli přechody do západního Berlína v takovém množství, že to hrozilo katastrofou. Byli to prý dva podplukovníci hraniční policie NDR, žádní ministři či generálové, kteří ten večer 9.listopadu pod tlakem davů hromadících se před závorami vydali pokyn: "Pusťte je", čímž se berlínská zeď začala hroutit.
To hroucení začalo už 11.září v Maďarsku, kde zdejší vláda v rámci otevírání hranic na Západ odstoupila od smlouvy s NDR, a pokračovalo 30.září v Praze, odkud se vydaly první vlaky s uprchlíky z NDR do SRN (tehdy ještě NSR). Připomínám to hlavně z toho důvodu, že mediální obrazy zjednodušují a deformují nejen realitu, ale i historii.
Dnes je pád berlínské zdi spojen s mediálním obrazem vylamováním betonových panelů za nadšeného jásotu přihlížejících davů, které se na zeď vrhly s kladívky a krumpáči. Ale podobně jako seržanti Jegorov a Kantarija vztyčovali v květnu 1945 na říšský sněm sovětskou vlajku pro kameramana Romana Karmena ještě jednou, když už bylo po všem, stejně tak lidové veselice na troskách zdi, jak je známe ze záběrů CNN, pocházejí až z víkendu 11.-12.listopadu a dalších dnů.
Málokdo si dnes vzpomene na to, že těmi, kdo v prvních chvílích bránili zeď, byli západoberlínští policisté. Zatímco z východní strany existovala distanc zátarasů, ze západní strany se chodilo na zeď malovat, na některých místech k ní mohl každý. A tak když nadšení účastníci happeningu sbratřování začali zlézat zeď, strhávali je dolů západoberlínští policisté. Vedla je k tomu jednak odpovědnost za pořádek a zákon a také bezpečnostní ohledy, neboť z druhé strany se také klidně mohlo začít střílet. Jenomže z druhé strany se už nestřílelo a východoněmečtí pohraničníci to nejdříve v noci zkoušeli vodními stříkačkami a pak to vzdali úplně a jenom přihlíželi, jak ze Západu zeď děraví
Ten devátý listopad proběhl ještě bez kamer CNN a mnohem střízlivěji. Když se pozdě večer otevřely závory přechodů a ta událost se bleskově roznesla do obou částí města, začaly proudit davy lidí a řady trabantů z východního Berlína do západního Berlína, kde je čekali nadšení krajané ochotni zaplatit každému pivo či kořalku a oslavit to šťastné setkání. Slavilo a veselilo se až do časného rána, kdy se kolem čtvrté páté hodiny od Checkpoint Charlie po Friedrichstrasse trousily do svých domovů zástupy východoberlíňanů, aby mohly nastoupit na svoji poslední páteční směnu tohoto týdne. Ženy si nesly domů květiny, kterými je obdarovali západoberlínští spoluobčané.
Pamatuji si na tu zvláštní atmosféru pátečního rána. Hotelový personál byl spíše rezervovaný, zamlklý, ve vzduchu se vznášelo napětí a dráždivý odér očekávání věcí příštích. Když nás auto ten den odváželo na letiště, ulice byly téměř liduprázdné. Nic nenasvědčovalo tomu, že se v Berlíně dějí velké věci, to jenom u policejních stanic se tvořily tiché fronty lidí čekajících na povolenku k vycestování na Západ.
Teprve když dorazila do Berlína CNN se svými satelitními anténami (za deset dnů se tato technika měla přesunout do Prahy), vytvořil se mediální obraz pádu berlínské zdi jako scény, při níž nadšený dav atakuje a bourá nenáviděný objekt. Navíc z některých očitých svědectví vyplývá, že rozebírání zdi, například na Potsdammer Platz, bylo součástí organizovaného otevírání většího množství přechodů. Nicméně tak vznikaly mediální obrazy-stereotypy, které jsou od té chvíle zakotveny do historické paměti naší televizní civilizace. Přitom z pozice pěšáka pohybujícího se na místě události, šlo o obrazy spíše výjimečné, než typické, což se dá doložit fotografiemi zde a tady a tady, které pořídil amatérský fotograf o víkendu 11.-12.listopadu 1989.
Mediální obrazy-stereotypy jsou mýtem, který je podle Marshalla McLuhana "okamžitou, instantní vizí komplexního procesu probíhajícího obvykle v delším časovém období."
(Marshall McLuhan: Jak rozumět médiím, Odeon 91, str.36. Pojem "instant" má v angličtině více významů: okamžitý, naléhavý, připravený k okamžitému použití, ale také příliš rychlý, uspěchaný).
Člověk mýty ve svém každodenním životě potřebuje. Pokud mýtus neztratí kontakt s realitou, tedy pokud je mýtus sice zjednodušeným, ale v základních obrysech stále ještě pravdivým obrazem skutečnosti, může být lidem užitečnou pomůckou, která jim pomáhá v orientaci a chápání takových věcí, na jejichž podrobnější zkoumání nemají čas, prostor nebo intelektuální kapacitu.
Člověk by však neměl mýtům příliš podléhat, měl by si ve vztahu k nim zachovat zdravou skepsi a emocionální odstup. Měl by si být vědom toho, že pravda bývá složitější a cesta k ní namáhavější a zdlouhavější. Přílišná důvěra v mýtus může zavést na scestí, zvláště u takových mýtů, které ztrácejí kontakt s realitou, což se stává většinou tehdy, když mýtus rezignuje na konfrontaci s konkrétními a reálnými fakty, a svoji existenci zakládá na jiných mýtech, tedy na již předžvýkané zjednodušené McLuhanovské "instantní realitě".
To všechno mě napadá, když se dnes setkám s názorem mladého člověka: "A proč se lidé k té berlínské zdi nevypravili už dřív, aby ji zbourali? Proč jste snášeli tak dlouho život ve lži a v nesvobodě? Proč jste se nepostavili proti tomu už dřív? Vždyť stačilo dát se dohromady, vyjít do ulic, přijít ke zdi a zbourat ji..."
Ano, takhle mohou uvažovat lidé, kteří příliš věří mediálním obrazům a mýtům, o nichž se domnívají, že reflektují nejen základní obrysy pravdy, ale celou pravdu ve všech jejích souvislostech.
Proto netuší, že než došlo k okamžiku, kdy se otevřely závory hraničních přechodů a kdy se na berlínské zdi už nestřílelo, ale jenom stříkalo, předcházel tomu celý řetěz událostí, bez nichž by se ta veselice s rozebíráním panelů před kamerami CNN nemohla uskutečnit.
Ale říkejte tohle někomu, komu je dnes dvacet let...
