PŘÍLOHA Louče
Vzpomínka na 21. srpen - Eva Hahnová
Stanice Vltava, pořad Osudy
vyprávění Evy Hahnové 3/10
prehravac.rozhlas.cz/audio/3845282
poslech od 11:50 min.
Vzpomínky na historický den 21. srpna se mi pojí s pozoruhodnou zkušeností. Asi týden před tím jsem slíbila jednomu kamarádovi, že se budu podílet na přípravě článku pro tehdy populární týdeník Mladý svět. Měli jsme se sejít v pondělí 19. srpna se skupinou mladých lidí z různých zemí na předběžnou schůzku a den nato s nimi natočit diskusi o tom, jak si mladí Evropané představují budoucnost.
Když jsme se v ono pondělí sešli, tak se ukázalo, že se všichni zúčastnění, ať z východoevropských či západoevropských zemí velmi shodovali. Vesměs opěvovali Pražské jaro a socialismus s lidskou tváří, což prý povede ke sbratření národů, pádu železné opony a šťastné budoucnosti na celém kontinentu. Takové výklady jsme nečekali a proto jsme si myseli, že pro článek to nestačí, že by byl nudný. Takže jsem se ráno 20. srpna vydala do hotelů, kde bývali ubytováni skupiny z mé cestovní kanceláře mládeže CKM, abych získala nějaké ruské mládežníky pro náš projekt. Jenže jaké to překvapení, všude jsem se dozvěděla, že skupiny ze Sovětského svazu v posledních dnech své příjezdy stornovaly. Poté jsem začala chodit po všech možných dalších hotelích a všude dopadla stejně. V Praze 19.srpna 1968 prostě turisté ze Sovětského svazu nikde nebyli.
A víte, jak jsme na tuto zprávu ve své naivitě reagovali? Posměšně jsem se těšili z toho, že Rusové již zakázali svým občanům návštěvy Československa. Zdálo se to potvrzovat naši nabubřelou namyšlenost vůči Rusům a na nápad, že mohlo jít o zprávu výstražnou, jsme vůbec nepřišli. Debatu jsem tedy 20. srpna za pozdního odpoledne natočili bez Rusů a rozhodli se to poté oslavit. S několika přáteli jsem popíjeli, napřed v hostinci u Dvou koček a pak v mém maličkém bytečku ve Štěpánské, který mi dal k dispozici tehdejší manžel mé maminky, abych nemusela jezdit denně ze vzdálené Hvězdy. Jenže nějak kolem půlnoci se tam objevila moje vyděšená maminka se zprávou, že nás Rusové obsazují.
Naše rozveselení se proměnilo ve zděšení. Z okna jsem patřili nebe plné blikajících letadel a v rádiu jsme zaslechli začátek mimořádného prohlášení předsednictva ÚV KSČ lidu Československému, které znělo jako odsouzení vstupu cizích vojsk do země. Ale vysílání bylo náhle přerušeno, což naši paniku ještě prohloubilo.
Pár kroků od nás byl hotel Alcron, který k uklidnění našich nervů ale nepřispěl. Vše bylo osvětlené a panoval velký ruch. Jeden host vedle druhého odjížděli, pokud měli svá osobní auta, nebo ustrašeně posedávali vedle svých kufrů a pokoušeli se telefonovat na ambasády, nádraží, letiště a podobně.
V naší naivitě jsme přišli na nápad využít příležitosti a sepsat reportáž pro příští číslo Mladého světa. Najednou jsme si připadali jako štěstím či osudem vyvolení být v pravý okamžik na pravém místě.
Jistě nemusím dodávat, že ani z našeho prvního, ani z našeho druhého alcronského projektu nic nevzešlo. Noc však byla dlouhá a brzy jsme nevěděli, kam se vrtnout a pomalu jsme se začali rozcházet. Já zůstala se svou nejlepší přítelkyní, která bydlela v Dejvicích, což se v onom okamžiku zdálo být strašně daleko. Je to totiž na druhé straně řeky a proto jí její rodiče nakázali, aby zůstala se mnou, dokud se věci nevyjasní. Takže jsme spolu bloumali po Václaváku, kolem rozhlasu na Vinohradské a četky v Opletalově. Moc lidí na ulicích nebylo a panovala zvláštní atmosféra. Všichni jsme věděli, že jsme okupovanou zemí, ale zatím nikdo nevěděl nic víc. Pamatuji se, jak mne dojala náhlá solidarita mezi lidmi. Ba najednou byli i ti nenávidění komunističtí esenbáci jaksi lidští. Najednou ani oni nic víc nevěděli, než ostatní. Byli rozrušení a přátelští.
Zprávy o invazi naprosto proměnily mezilidské vztahy...
Teprve s rozedníváním přibývalo lidí na ulicích a nastaly ony legendární dny, o nichž pamětníci a historici často vyprávějí