PŘÍLOHA Louče
Konec experimentu aneb Historie jedné polemiky z roku 2011
Úvodem a vysvětlení 29.7.2020:
Louč a její přílohy se občas stávají citovaným zdrojem. Stalo se tak i v případě recenze na knihu Konec experimentu autora Michala Pullmanna vydanou v roce 2011 ve sborníku Securitas Imperii č.19. Recenzent Jan Mervart v poznámce pod čarou odkazuje na mediální diskusi k tématu, kterou "je možno nahlédnout na: http://louc.bloguje.cz/898794-konec-experimentu-anebhistorie-nejde-polemiky.php (načteno 10. 10. 2011)." Tato adresa je dnes mrtvá, protože provozovatel serveru bloguje.cz v roce 2012 jeho provoz ukončil.
Pro osvěžení paměti příspěvek umístěný na blogu 14. července 2011 nyní umisťuji do této přílohy.
Až dodatečně, přes komentář historika Tomáše Zahradníčka jsem se dozvěděl, co všechno vyvolal Chuchmův rozhovor s historikem Michalem Pullmannem v příloze MF Dnes Kavárna. Začal to prý Jan Rejžek (LN), odpovídali historici Jan Dobeš a Vítězslav Sommer (LN), pokračovali Jaroslav Koller (LN), Ondřej Slačálek (A2), debatu podle Zahradníčka završil Michal Hauser (Deník Referendum).
V Zahradníčkově komentáři mne zaujaly některé věty.
Například: „Musím podtrhnout, že jsem tu vybral největší šílenosti, ale když to člověk čte najednou, tak nejvíc bije do očí právě počet nečistých úderů…. Nejvíc mě udivuje, kde se schovával hostinský: editoři. Proč do tisku pouštějí hnusné osobní útoky? Nejde se schovat za to, že články vycházely v názorových rubrikách. Tisk není samoobsluha grafomanů, ale redigovaná debata, v níž takové věci nemají mít místo. Může se psát i ostře, ale k věci…. Dohromady to však ukazuje tradiční obrázek intelektuální společnosti: malé skupinky kolegů kamarádů ve vypěstované shodě, vzájemně se nestýkají, nečtou, nemluví spolu. Přesvědčovat druhé nechtějí, vůbec nestojí o to, aby s nimi v něčem souhlasili, druhým mohou leda vynadat.”
Dal jsem si práci a pro zájemce shromáždil výše uvedené texty, z nichž některé jsou dostupné jen pro subskribenty. Je to sice na delší, ale svým způsobem poučné čtení, které vypovídá nejen o osobnostech, ale – v případě Lidových novin – také cosi o názorové rozplizlosti jejich redakční politiky – jakoby cílem byla polemika za každou cenu, na kvalitě nezáleží.
Startovací rozhovor s názvem „Normalizace tu ještě neskončila, tvrdí historik Michal Pullmann“, který se točí kolem Pullmannovy knížky Konec experimentu, analyzující „přestavbu a pád komunismu v Československu“ (podtitul), je dostupný na internetové adrese: http://zpravy.idnes.cz/normalizace-tu-jeste-neskoncila-tvrdi-historik-michal-pullmann-pw7-/kavarna.aspx?c=A110601_183550_kavarna_chu.
Ještě před Rejžkovým Posledním slovem 9. 6. se k Pullmannově knize vyjádřil Ondřej Štindl v kulturní rubrice LN. Protože články v Lidovkách jsou pouze pro subskribenty, pro zájemce je uvádím v plném znění:
Ondřej Štindl, Lidové noviny, 7. 6. 2011 Normalizace, která přežila do dneška?
Zaslouženou pozornost vyvolala kniha historika Michala Pullmanna Konec experimentu, ve které píše o době pozdní normalizace nebo, jak se tehdy říkalo, přestavby. Podobnost mezi tehdejší dobou a dneškem vnímá jako hlubší, než je obvyklé. Podobně jako tehdy existuje podle něj „autoritativní diskurz“ – v 80. letech marxistický, dnes neoliberalistický, v obou případech podobně vyprázdněný; existují mantry, které člověk opakuje na veřejnosti, aby se jim pak doma vysmál.
Soudobé Česko je v Pullmannových očích společnost podobně individualistická, sdílenou ambicí většiny je „pohodlný život“. K té pohodě patří i naplnění touhy nebýt obtěžován, naplňované pomocí vnějškové konformity. Normalizační režim tohle umožňoval, rozložil se až tehdy, když byly vzneseny otázky po smyslu režimních floskulí, stejný osud by mohl potkat i uspořádání dnešní. „Neoliberální individualismus se tomu normalizačnímu výrazně podobá. Vágně věříme tomu, že tržně-kapitalistické prostředky vytvoří něco jako pohodlný život, ale nikdo se neptá na obsahy. Například na to, co to ten pohodlný život vlastně je.“ (MF DNES, 5. 6.)
Jedna věc je kontinuita jaksi většinových životních postojů mezi normalizací a dneškem, jež je často velice zjevná. Taky já pamatuji 80. léta jako dobu jistým způsobem ne snad individualistickou, ale egoistickou, atomizovanou, vzorce tehdejšího chování pak bylo možné celkem snadno přenést do popřevratového režimu, který poskytl i floskule, o něž by bylo možné je opřít (v tom možná spočívá tajemství úspěchu Václava Klause). Nemůžu si ale pomoct – při všech těch skutečných a někdy i domnělých podobnostech mezi „autoritativními diskurzy“ dnes a před dvaceti lety. Je ten „neoliberální“ skutečně tak dominantní? Třeba i v prostředí, kde pan Pullmann působí? A uplatňuje tu autoritu s podobnou silou? Jak v tom případě mohla vyjít páně Pullmannova kniha?
Krátce nato se ozval Jan Rejžek v rubrice Poslední slovo Ještě o normalizaci, Lidové noviny, 9. 6. 2011
O knize Michala Pullmanna Konec experimentu, která se snaží analyzovat tzv. přestavbu v Československu a předpoklady pozdějšího zhroucení diktatury, mi původně nestálo za to se ani zmiňovat. Jednak se jeho kožený aparátčický slovník ztuha čte a potom údajné „bourání zažitých představ“ a „zbavení se předpojatosti a démonizování vůči normalizaci“ ho vedlo k nejapné bagatelizaci disentu, ale také role Státní bezpečnosti nebo Lidových milicí, jako by to byli strejdové, co si chodili zastřílet ze vzduchovky. Jedna z perel: „Mnoho lidí přijalo nový přestavbový slovník nikoli proto, aby se bezmyšlenkovitě přizpůsobili linii komunistické strany, nýbrž aby naopak mohli... poslouchat pop-music nebo heavy metal.“ A pokud sadomasochisticky a vážně rozebírá tehdejší projevy Lubomíra Štrougala, mohu mu jen kondolovat.
Autor se však neuchýlil do ticha studovny, aby se tiše styděl, ale minulou sobotu poskytl příloze Kavárna MF DNES neskutečný rozhovor, který by rád provokoval už názvem Normalizace neskončila. Jako z Haló novin. Stejně tak se mohl jmenovat dle textu písně skupiny Lucie Středověk neskončil, středověk trvá.
Pullmann si hodně nabíhá na dýku, když tvrdí, že motivací ke knize „rozhodně nebyla láska, ale ani odpor k tomu období, ale prostě zájem“. S životopisem, jaký má on, bych byl opatrnější. Jeho otec totiž sloužil v letech 1980-1986 v Moskvě v Radě vzájemné hospodářské pomoci (bylo by možná zajímavé zjistit, jak na tom byl se zpravodajskými službami) a hošík studoval dva ročníky základní školy tamtéž. Ale možná i potomci kata Jana Mydláře vedli kampaň za zrušení trestu smrti, když dospěli.
V čem spočívá pokračující normalizace? Dle Pullmanna „v roce 1990 došlo určitě k výraznému překódování, ale podstata postojů se až tak nezměnila“. Vybájí si dogma, že prý „vágně věříme tomu, že tržně-kapitalistické prostředky vytvoří něco jako pohodlný život“, a pak si ho sám vyvrací, což přimělo předevčírem Ondřeje Štindla ke glose v tomto listu. Další drzé tvrzení, byť avizované jako schválně přehnané: „Kdyby režim, který v Česku vládne, praskl, tak zástupy lidí budou říkat, jak udatně nenáviděly kapitalismus a že ho vlastně nikdy nechtěly.“ Jak si tento myslitel představuje, že režim praskne? Chystá se nás okupovat Severní Korea? Především zapomíná, že zde po listopadu 1989 už vyrostla celá jedna mladá svobodná generace, o níž si dovoluji silně zapochybovat, že by kapitalismus „udatně nenáviděla“.
Musím se znovu zeptat na tu neskončenou normalizaci. Vyhazují dnes vládnoucí koaliční strany někoho z práce (ne že by k tomu neměli blízko komunističtí pohrobci ze sociální demokracie, viz bývalá hejtmanka a nyní opět poslankyně Milada Emmerová, která se loni zbavila šéfa Galerie Klatovy/Klenová Marcela Fišera), znemožňují dětem studovat? Trvá cenzura? Sestavuje někdo seznamy nepřátelských osob? Leda Adam B. Bartoš, oblíbenec pana prezidenta Klause. Michal Pullmann se svými názory posílil klub Bratři v utrpení Petra Hájka a Ladislava Bátory.
Vítězslav Sommer, historik (1981) Lidové noviny, 16. 6. 2011 Nehněvej se na zrcadlo...
Fejeton Jana Rejžka Ještě o normalizaci (LN 9. 6.) týkající se knihy Michala Pullmanna Konec experimentu pozoruhodně souvisí s Pullmannovými tezemi o fungování tzv. normalizace a přežívání některých jejích znaků do současnosti. Zmíněný historik ve své knize líčí společenský konsenzus 70. a 80. let, jenž se opíral o zvláštní „jazyk normalizace“. Osvojení tohoto jazyka a jeho používání umožňovalo jedinci vyjadřovat a následně také uspokojovat své potřeby a zájmy, byť se mohlo jednat o záležitosti na první pohled podvratné, jako například poslech či provozování rockové hudby. Sdílení této specifické řeči podle Pullmanna umožňovalo podivuhodnou stabilitu „normalizačního“ režimu. Jakmile se „jazyk normalizace“ pod náporem otázek vyvolaných přestavbou zhroutil, počala se drolit také společenská stabilita.
Možná že autor článku na tyto Pullmannovy myšlenky reaguje nervózně, protože je jeho žurnalistická a literární činnost v éře „normalizace“ takřka dokonale potvrzuje. Nepoužíval oficiální novinář Rejžek formalizovaný normalizační jazyk, aby dosáhl svých cílům, a neznamenal pro něj konec 80. let definitivní rozchod s touto praxí a počátek hledání alternativních cest?
Na Rejžkově textu je však znepokojivá jiná věc. Pullmann tvrdí, že dodnes úspěšně fungují jisté myšlenkové stereotypy, na nichž stála „normalizační stabilita“. Jedním z nich je snaha vykázat nonkonformní názory ze „slušné společnosti“ pomocí různých způsobů diskreditace.
Jan Rejžek ukázal jak skvělým dědicem „normalizačního“ myšlení a novinářské praxe je, když Pullmannovy myšlenky napadl také na základě původu jejich autora, respektive zaměstnání jeho otce na počátku 80. let. A neopomněl poznamenat, že by stálo za to, Pullmanna staršího náležitě prolustrovat.
Možná je Rejžkovo demagogické zavržení jedné vědecké knihy pouze hysterickou reakcí vyplývající ze zjištění, že pomalu končí zlatá léta „kádrováckého“ přístupu ke komunistické minulosti. Pullmannova práce, k níž mám jako historik nejednu kritickou připomínku, je totiž důkazem toho, že do české veřejné debaty o komunismu začíná vstupovat generace, která namísto moralizujících soudů a dehonestačních praktik nabízí odstup a kritickou analýzu.
Jan Dobeš, historik, Lidové noviny 17. 6. 2011 Polemika, nebo kádrový posudek?
Svým obvykle razantním způsobem se Jan Rejžek vypořádal s knihou Michala Pullmanna Konec experimentu pojednávající o období tzv. přestavby ve druhé polovině osmdesátých let v Československu. Ve svém Posledním slovu z 9. června (Ještě o normalizaci) podrobil tuto knihu zdrcující kritice, která by mohla neinformovaného čtenáře svést k dojmu, že autor musí být zastydlý komunistický fanatik. Nechci na tomto místě dokazovat, že ve skutečnosti je špičkový, i v zahraničí respektovaný historik. Jeho nedávno vydaná práce určitě vyvolá diskusi, neboť naši nedávnou minulost zkoumá objevným způsobem. Přirozeně se setkává i s kritickými připomínkami.
Kniha se Janu Rejžkovi nelíbí, což sotva někoho překvapí. Svým východiskem nabourává pohled na komunistický režim, který on dlouhodobě zastává. Podle Pullmanna se komunistická diktatura před rokem 1989 neopírala jen o represi a zastrašování, ale i o společenský konsenzus spočívající v možnosti používat v různých prostředích různé způsoby mluvení a jednání, případně přijmout režimní hesla a v rámci režimních struktur se pokoušet o relativně nezávislé aktivity. Neměnný monolitický mocenský systém nestál jednoduše a černobíle proti obyvatelstvu jako své bezbranné oběti. V obou těchto sférách docházelo k četným pohybům a hranice mezi nimi nebyla tak výrazná, jak ji líčí vládnoucí „totalitaristický“ diskurz. I analýzy projevů sovětských a československých komunistických představitelů ve světle tohoto přístupu nabývají na významu, což ale Rejžek zjevně nechápe, a proto se jim posmívá.
Pro Pullmanna nepředstavuje komunistický režim jednoduše identifikovatelný a vymezitelný exces, který zde kdysi nebyl, pak se náhle zjevil a po svržení (či odeznění?) jej lze snadno opustit a odvrhnout. Rok 1948 se dnes již nejeví jako zásadní převrat. Ukazuje se, že mnohé prvky, které byly dlouho vnímány jako charakteristické pro komunistický režim, mají svůj původ dříve. Podobně Pullmann relativizuje význam přelomu, který se odehrál v listopadu 1989. Nevšímá si tolik vnějších rozdílů (svobodné volby, občanská a politická práva) mezi končící diktaturou a vznikající parlamentní demokracií, ale spíše kontinuálně působících tendencí. Jejich jádro tkvělo v potřebě stability, která v obou případech byla naplněna pomocí různých hesel a manipulací s jazykem.
Jan Rejžek poukazuje na to, že Pullmann podceňuje roli StB, nepřiměřeně porovnává dobu před rokem 1989 a po něm, čímž oslabuje důležitá morální měřítka. Takové námitky, ač nejsou zcela neoprávněné, se s podstatou knihy sice míjejí, ale stále jde o zcela legitimní diskusi. Část Rejžkovy polemiky však hranice legitimní diskuse i obyčejné slušnosti překračuje a stává se kádrovým posudkem. Mylně jsem se domníval, že doby, kdy byl syn posuzován podle toho, co dělal otec, máme již dávno za sebou. I dnes lze tuto metodu k diskvalifikaci názorového oponenta použít. Jelikož věcné argumenty se Janu Rejžkovi nezdály dost pádné, vyhledal si informace o působení otce Michala Pullmanna v moskevských strukturách RVHP a provedl závažné odhalení. Jablko nepadlo daleko od stromu: Otec se kompromitoval ve službách starého režimu, syn šíří podvratné názory vůči režimu novému.
Je překvapivé, nebo naopak příznačné, že jeden z největších současných veřejných bojovníků proti všem pozůstatkům a stopám komunistického režimu používá sám jeho mimořádně odpudivé metody? Ačkoliv svoji tezi o kontinuitě normalizace myslel Pullmann poněkud jinak, Rejžek ji se svým zaslepeným fanatismem bezděky potvrdil.
Jaroslav Koller, publicista, Lidové noviny 24. 6.2011 Kdo je tady normalizátor?
S velikým zaujetím sleduji debatu, která se nedávno rozpoutala kolem knihy historika Michala Pullmanna Konec experimentu, v níž se snaží obhajovat normalizační režim. Z duše mi promluvil Jan Rejžek textem (LN 9. 6.), který posléze napadl „mladý historik“ Vítězslav Sommer (Nehněvej se na zrcadlo..., LN 16. 6.). Tento text zase pro změnu pobouřil mě.
Sommer vytýká Rejžkovi údajné kádrování, ve skutečnosti si Rejžek pouze dovolil upozornit na fakt, že vzpomínky potomka vysoké stranické elity na osmdesátá léta budou asi jiné nežli vzpomínky jeho vrstevníka z perzekvované rodiny. Rejžek si od Sommera vedle nálepky kádrováka vysloužil i poučení, že nyní přichází ke slovu mladá „nezatížená“ generace, jež nabízí v pohledu na onu dobu „odstup“ a „kritickou analýzu“. Při těchto slovech jsem se dosti pobavil.
Přečetl jsem si pečlivě obsáhlý rozhovor, jenž o své knize Michal Pullmann poskytl nedávno MF DNES, a ani „odstup“, ani „kritickou analýzu“ jsem zde při nejlepší vůli nenašel. Naopak, našel jsem zde faktické popírání násilné podstaty normalizačního režimu (takřka všichni s ním prý souhlasili), rehabilitaci „stranických odborníků“ (rozuměj Pullmannových rodičů) a bagatelizaci spolupráce s tímto režimem (dle Pullmanna existovaly pouze „povinné rituály“; co se dělo s lidmi, kteří se na nich odmítli podílet, jej evidentně nezajímá, neboť to leží mimo jeho „diskurz“).
Rádobyvědecká argumentace – Nemám za zlé panu Pullmannovi, že má rád své rodiče a odmítá si připustit, že byli aktivními podporovateli zločinného režimu, který brutálně porušoval nejen vlastní zákony, ale i lidská práva. Mám mu však za zlé, že své rodiče obhajuje pomocí rádobyvědecké argumentace a snaží se prokázat, že jejich postoj (vedený patrně ekonomickými zájmy) byl vlastně v pořádku, neboť se stejně chovala drtivá většina společnosti. V argumentaci pana Pullmanna jsem nenašel žádné odvolání na fakta, žádná jeho kvantifikovaná zjištění (například sondu do konkrétní stranické organizace, nakolik na svých schůzích projednávala myšlenky přestavby atd.). Místo toho jsem si přečetl konglomerát domněnek jednoho nesporně inteligentního člověka, který vyrůstal v prominentním prostředí stranické elity a na ony časy evidentně nevzpomíná ve zlém.
Nejmarkantněji se to projevilo v jeho tvrzení, že v případě pádu současného režimu by většina lidí na něj zpětně hleděla kriticky, údajně stejně jako tomu bylo po listopadu 1989. Z čeho pan Pullmann při formulování tohoto tvrzení vycházel? Vzhledem k tomu, že se neodvolává na žádné sociologické výzkumy, se zdá, že hlavním pramenem zde byly jeho vlastní názory a názory jeho blízkých či přátel. Nelze se Janu Rejžkovi divit, že toto tvrzení ironizoval s tím, že k této situaci by asi došlo jen v případě, kdyby nás okupovala Severní Korea.
Ve stopách předchůdců - Mladý historik Sommer dále Janu Rejžkovi předhazuje normalizační myšlení. Znám několik lidí, kteří se pohybují v tzv. historické obci, a mám dojem, že málokteré prostředí dnes vykazuje tolik znaků normalizačního období jako právě česká historiografie. Klientelismus, servilita a odstraňování lidí s nonkonformními názory je zde velice běžné. Už asi tři roky marně čekám na slovník funkcionářů KSČ, jehož vydání slibuje Ústav pro studium totalitních režimů každý rok. Projekt zde má na starosti nikdo jiný než Vítězslav Sommer. Jediné, co za ona léta práce pan Sommer pro veřejnost vyprodukoval, je několik stručných medailonů nejznámějších funkcionářů typu Gottwalda či Zápotockého, zveřejněných na internetu. Já sám, ač neprofesionální historik, bych toto zvládl napsat asi za týden. Místo práce, za kterou je pan Sommer placen, vystupuje na různých debatách, kde kritizuje současnou vládní politiku a též svého zaměstnavatele. V jednom rozhlasovém pořadu jsem jej slyšel prohlásit, že z Milady Horákové se stává druhý Julius Fučík.
Pan Sommer mi silně připomíná normalizační historiky, kteří jen tlachali na stranických schůzích, místo aby bádali v archivech. Lze se tomu divit, když dnes v čele tzv. historické obce stojí řada lidí, kteří svoji kariéru zahajovali právě na sklonku 80. let? Lze se divit, že v historickém bádání mizí ročně stamiliony korun, zatímco výsledky se nedostavují? Z veřejných zdrojů lze dnes velice pohodlně zjistit, že někteří vysocí funkcionáři výzkumu českých soudobých dějin získali za poslední léta grantové prostředky v celkové výši několika desítek milionů, zatímco titíž lidé vyprodukovali pouhou jednu třísetstránkovou publikaci. Pan Sommer jde evidentně ve stopách těchto lidí. Předpokládám, že jej brzy nějaký ten tučný grant nemine. Kdo je zde tedy skutečným dědicem normalizace?
Jan Mervart, historik, Lidové noviny 28. 6. 2011 V čem je zakopán pes?
Diskuse o historické knize pojednávající o pozdní fázi československé normalizační éry s názvem Konec experimentu dosahuje nových obrátek. Po morálním arbitru české polistopadové společnosti Janu Rejžkovi si na autora knihy Michala Pullmanna vyšlápl Jaroslav Koller (Kdo je tady normalizátor?, LN 24. 6.). Jeho vstup do polemiky připomíná inkviziční tažení. Vedle M. Pullmanna v něm byl na skřipec natahován Vítězslav Sommer, historik, který se autora diskutované knihy před několika dny zastal (Nehněvej se na zrcadlo..., LN 16. 6.). Svoje současně dostala i celá historická obec, která je podle Kollera hluboko ponořena do stojatých normalizačních vod „klientelismu“, „servility“ a „konformismu“. Historici vůbec prý nemají nic jiného na práci než planě tlachat a zpronevěřovat mnohamilionové granty přidělované z peněz státního rozpočtu. Navíc mají ještě tolik drzosti, že si tu a tam dovolují kacířsky mluvit o minulosti a kritizovat současný stav společnosti.
Pullmannův výkladový klíč je založen na tvrzení, podle něhož nebyla normalizační politika založena na důsledné a všeobjímající represivní politice, ale na celospolečenském konsenzu, který byl udržován a reprodukován ideologickou frazeologií v duchu Poučení z krizového vývoje. Ve chvíli, kdy do socialistického Československa začaly v druhé polovině osmdesátých let přicházet podněty gorbačovovské perestrojky, nebyly strnulé stranické elity schopny zareagovat na vyvolané diskuse. Konsenzus se začal nezadržitelně hroutit a celý proces nakonec eskaloval do listopadových událostí a následného pádu režimu.
Pullmannovi v knize nešlo o nic jiného než o nastolení seriózní odborné diskuse o povaze poslední etapy komunistické diktatury a o příčinách jejího zániku. Podle všeho se však dopustil výrazného prohřešku proti všeobecně přijímanému úzu. Upozadil akta Státní bezpečnosti i disidentské aktivity a normalizační režim odmítl označit za zrůdný a a priori zločinný. Místo kritické polemiky se tak nutně dočkal náležitého školení. Jaroslav Koller ho v poslední replice bez jakéhokoliv respektu vůči odborné práci onálepkoval jako „pseudovědce“ s osobním sentimentem k minulé éře. Podobně si to ostatně vyřídil i s V. Sommerem. Ten v jeho očích představuje typický produkt soudobé historické vědy, která bez patřičných výsledků ročně spolyká stamiliony.
Čtěte znovu Konec experimentu – Rozpoutaná polemika o Konec experimentu je zarážející hned v několika ohledech. Nejedná se jen o bohorovnost oponentů (J. Rejžka a J. Kollera), kteří si při posuzování normalizační minulosti nárokují monopol na pravdu. Jejich do očí bijící neochota naslouchat jiným názorům (byť by byly sebevíc podloženy odbornými argumenty) je zároveň maskována ostrými kádrovými výpady vůči protivníkům. Četba podobných textů tak vlastně potvrzuje zdánlivě paradoxní názor M. Pullmanna, podle něhož česká normalizace ještě neskončila. Osobně pánům Rejžkovi a Kollerovi doporučuji, aby se ke Konci experimentu ještě vrátili. Při troše pozornějšího čtení se v něm totiž mohou dozvědět i leccos o sobě. Zbude-li jim čas, rád jim poskytnu některou z posledních studií „příživníka“ Sommera.
Markéta Devátá, historička, Lidové noviny 29. 6. 2011 Horáková, Charta a mládež Gottwaldova
Zdá se, že v diskusi, jež se rozvinula kolem prezentace knihy Konec experimentu, se postoje jejích aktérů jaksi nepotkávají. Pan Jan Rejžek (Ještě o normalizaci, LN 9. 6.) a pan Jaroslav Koller (Kdo je tady normalizátor?, LN 24. 6.) nemohou přijmout Pullmannovo hodnocení normalizace, neboť je patrně v příkrém rozporu s jejich prožíváním oné doby. Historici zase nemohou přijmout společenskou zakázku, aby období 1948–1989 bylo vykládalo jako dějiny celospolečenského odboje či odporu proti komunistického režimu (které ze zatím nejasného důvodu trvalo tak dlouho).
Manipulace s historickou skutečností – Paralela Vítězslava Sommera o poválečném budování Fučíkova kultu, resp. polistopadovém v případě Milady Horákové (Nehněvej se na zrcadlo, LN 16. 6.), poukazuje na manipulaci s historickou skutečností, se kterou se ostatně setkáváme od počátku novodobého formulování „smyslu českých dějin“.
Ondřej Slačálek, A2, 7. 7. 2011 Vláda formy
Pokud jde o utopie, vždy se kladl důraz na obsah – často dosti upadlým způsobem –, který je redukoval na katalog bizarností. Neméně důležitá je ale forma utopií, právě ta často říká něco podstatného o době a společnosti jejich vzniku. Co ovšem vypovídá o společnosti, která samu sebe až obsedantně přesvědčuje, že žádnou utopii již nemá?
U klasických utopií bylo klíčové rozlišení mezi pojetím časovým a prostorovým. Samotné slovo utopie vzniklo spolu s klasickou knihou žánru právě v době přechodu od časových utopií k prostorovým – v době, kdy se pohled přesunul od ráje na počátku či konci času k možnostem objevů na otevřeném moři. S tím, jak mizela bílá místa na mapách, přesouvala se s koncem osmnáctého století sociální představivost opět převážně k času. Utopie se stala kondenzátem očekávání od budoucnosti. Zároveň na sebe vzala trojí podobu. Na prvním místě se utopií myslí dokonale zpracovaný společenský projekt, který v důsledku toho může mít spíš podobu a funkci exempla, zatímco jeho realizace by představovala znevolnění svých obyvatel v systému, v němž není možná žádná změna či pohyb. Na druhém místě se utopie stala obecným označením pro nereálná společenská očekávání. A konečně za třetí se někdy tvrdilo, že utopii v podobě jakési základní představy o společenském ideálu má v sobě každá ideologie, i ta seberealističtější či ta, která se představě sebe samé jakožto ideologie co nejvehementněji brání.
Před několika měsíci vyšla pozoruhodná kniha Michala Pullmanna Konec experimentu. Že se jedná o mimořádný text, muselo být i neznalým jasné nejpozději od chvíle, kdy Jan Rejžek, ideologická nula z povolání, věnoval této knize jedno ze svých Posledních slov v Lidových novinách a vedle svého obvyklého arzenálu sprostot si neodpustil ani útok na autorovy rodiče. Kromě kádrováckých nechutností našeho čelného antikomunisty opravdu pobaví formulace typu: „Autor se však ne -uchýlil do ticha studovny, aby se tiše styděl, ale minulou sobotu poskytl příloze Kavárna MF DNES neskutečný rozhovor“, jež poukazují k úzkosti lidí, kteří se považují za vlastníky mediálního prostoru, z toho, že do něj vstoupil i někdo jiný. Ve studovně by Pullmanna Rejžek toleroval a jeho údajně složitě napsaná kniha by mu nestála za přečtení. Vstoupil -li ale coby angažovaný intelektuál do médií, je třeba jej vnímat jako ohrožení a použít proti němu jakékoli diskursivní prostředky.
Čím Pullmann tolik provokuje? Teze o kontinuitě celé řady přístupů mezi normalizací a posledními dvaceti lety přece není zas tak vzácná. Autor k ní ale nepřistupuje s obvyklým sebemrskačským moralismem („nepodařilo se nám ještě dosáhnout nového ideálu, země zaslíbené liberální demokracie, neboť masy jsou ještě zkaženy dlouhým pobytem v egyptském zajetí normalizace“). Nestaví přízemní realitu (post)normalizace a postnormalizačních přístupů proti velkému liberálně-demokratickému snu, ale naopak (ač je to spíše okrajová linie jeho knihy) ukazuje na jejich podobnost. Jeho vlastní formulací: „Ještě v padesátých a šedesátých letech dominovaly v české společnosti utopie obsahové (budování komunismu, socialismus s lidskou tváří), pro období po roce 1968 i 1989 jsou ovšem charakteristické utopie procedurální (normalizace, volný trh, liberální demokracie).“ Jakožto citlivý diagnostik ukazuje, že cestou mezi dvěma procedurálními utopiemi byla na sklonku osmdesátých let ideologie nenásilí, která dala rámec celospolečenskému rozšíření disidentské morální kritiky režimu a zároveň vytvořila omezení i akceptovatelnou formu pro režimní změnu.
Můžeme navázat. Obsahové a procedurální utopie jsou patrně spojeny se zcela odlišnými společenskými očekáváními. Na počátku padesátých let zela jistě značná názorová propast mezi bratry Mašíny a členy KSČ, kteří je pronásledovali. Jednu věc měli ale společnou: všichni se domnívali, že jejich boj má smysl, že před nimi je bezprostřední možnost zásadního zvratu. Zatímco bratři Mašínové doufali, že za dveřmi je třetí světová válka, díky níž se socialistická diktatura v Československu stane několikaletou epizodou, jejich pronásledovatelé si mysleli, že do roku 1980 může být dosaženo komunistické společnosti. Snad posledním momentem, kdy bylo přesvědčení o možnosti zásadní změny tak silně přítomné, byl rok 1968. Od té doby vládnou procedurální utopie, které nevyvolávají velká očekávání. Většina Čechoslováků patrně nečekala na konci osmdesátých let zásadní změnu společnosti – i když byla, na rozdíl od doby Mašínů a jejich pronásledovatelů, přímo před nimi.
Potřebujeme k mobilizaci jednání, které změní společnost, nějakou novou silnou obsahovou utopii? A může dnes důvěryhodně existovat? A může existovat procedurální utopie, která bude transformativní a emancipační, která bude odlišná od procedurálních utopií, jaké jsme dosud znali? Jinými slovy, může existovat procedurální utopie, vždy nutně spojená s normami (a potažmo s určováním normálního), která nebude mít zároveň normalizační rozměr? A ještě jinak: Můžeme mít procedurální utopii, která nedá zbytečně velkou moc kádrovákům typu Rejžka oproti kritickým intelektuálům typu Pullmanna?
Článek Michaela Hausera „Mor antikomunismu“, který podle Zahradníčka završil celou debatu 8. 7., je na webu dostupný na adrese http://denikreferendum.cz/clanek/11059-mor-antikomunismu. Cituji z něho jen závěr:
Antikomunismus má však jeden opravdu kuriózní rys, který by Adorno nazval jako nápodobu předmětu nenávisti. Ve svém boji s komunismem a jeho výhonky často postupuje tak, že se chová jako „komunismus“.
To se nedávno ukázalo v některých reakcích na knihu Michala Pullmanna Konec experimentu. Autor tu na základě archivního materiálu zkoumá charakter moci na konci minulého režimu. Je to především odborná historická práce, která však podkopává antikomunistický příběh o minulém režimu, v němž zlí komunisté zotročili společnost svobodných a racionálních jedinců.
Ale když si čteme reakci takového Jana Rejžka (Lidové noviny, 9. 6. 2011) nebo Jaroslava Kollera (tamtéž, 24. 6. 2011) připadáme si právě jako v „komunismu“, v němž se odborná nebo vůbec profesní způsobilost posuzovala vesměs podle toho, jaký má kdo původ. Člověka napadne, že Rejžek má tajnou zálibu v Rudém právu z dob honů na chartisty, když o Pullmannovi píše: „S životopisem, jaký má on, bych byl opatrnější. Jeho otec totiž sloužil v letech 1980-1986 v Moskvě v Radě vzájemné hospodářské pomoci (bylo by možná zajímavé zjistit, jak na tom byl se zpravodajskými službami) a hošík studoval dva ročníky základní školy tamtéž.“
Podobný tajný obdiv k postupům minulého režimu můžeme najít snad u všech antikomunistů. Rubem jejich horlení proti zločinům „komunismu“ je přehlížení nebo schvalování zločinů, jichž se dopouští současný řád. Tedy heslo, že jménem zachování daného řádu lze omluvit cokoli, které tak vadilo chartistům. O tomto „komunistickém“ jádru antikomunismu svědčí i to, že až na výjimky se z bývalých chartistů nestali antikomunisté.
V tom je nebezpečí antikomunismu. Svým bojem s komunismem jako „zločinným systémem“ a jeho výhonky pomáhá nastolit realitu, proti níž bojuje.
Jenomže debata zřejmě nekončí. K Pullmannově rozhovoru se vyjádřil 12. 7. ve svém Politickém deníku na reflex.cz Bohumil Doležal. Dostupné na adrese http://www.reflex.cz/clanek/politika/42449/top09-nebude-nikdy-skutecne-silnym-oponentem-cssd.html.
Dnes se o Pullmanovi zmínil Salon deníku Právo ve sloupku Zbyňka Vlasáka, který rád čte třeba „historika Michala Pullmanna, který tvrdí, že dnešek i normalizace jsou založeny na podobném druhu společenského konsensu, jenž je jen doprovázen jinými pojmy a kódy. A Listopad že tedy byl především jakýmsi překódováním.“
Aby byl obraz veřejné debaty v médiích úplný, dodávám, že už 10. 6. 2011 si pozval Michala Pullmanna do pořadu Před půlnocí redaktor ČT 24 Petr Fischer. Zkrácený přepis jejich rozhovoru je dostupný na http://www.ceskatelevize.cz/ct24//exkluzivne-na-ct24/textove-prepisy-na-ct24/126935-dejiny-komunismu-se-tykaji-nas-vsech-rika-michal-pullmann/.
Závěrem tohoto přehledu uvádím ještě citaci čtenářského dopisu Emílie Pullmannové v Lidových novinách 11. 7. 2011 Ad LN 9. 6. a 24. 6.: Ještě o normalizaci; Kdo je tady...
Nikdy jsem nebyla v komunistické (ani jiné politické) straně a ani v práci jsem nezastávala žádnou vedoucí funkci. Proto mě kádrovali jen tak, že jsem se mohla vyjádřit ke svému komplexnímu hodnocení, tj. přijmout ho, anebo zdůvodněně odmítnout. Dnes mě a mého muže znova kádrují. Kdo? Publicisté, kteří v rámci péče o demokracii filtrují informace, vnucují svůj názor, obviňují, soudí a veřejně popravují. Pan Rejžek snesl pod černou zem výsledek bádání našeho syna – knihu Konec experimentu. Stejně jako sama tato kniha mu ale vadí i životopis autora, „jehož otec sloužil v letech 1980–1986 v Moskvě v Radě vzájemné hospodářské pomoci… a bylo by zajímavé zjistit, jak na tom byl tenkrát se zpravodajskými službami“. Pan Koller v téže souvislosti napsal, že náš syn „vyrůstal v prominentním prostředí vysoké stranické elity“a „aktivních podporovatelů zločinného režimu“. Rozhodli jsme se, že se dalšímu stupňování lží o naší rodině postavíme.
Jak to tedy bylo? Můj muž byl řadovým členem komunistické strany. Nejednou tam měl i průšvihy, protože si nedržel jazyk na uzdě a kritizoval (což byl ostatně i jeden z důvodů jeho vstupu do strany). Je chemik, spolu jsme studovali na střední i na vysoké škole, naše manželství trvá 47 let, znám ho, vážím si ho. Do RVHP byl vyslán v situaci, kdy bylo nutné ze dne na den vyměnit československého experta na otázky vědeckotechnického rozvoje. Byl v té době po odborné i jazykové stránce nejlépe disponovaným člověkem. Ostatně skvělých, inteligentních a pracovitých lidí, vynikajících odborníků bylo mezi pracovníky RVHP hodně. Nezaslouží si obviňování z nekalého či dokonce zločinného spolčení, jakkoliv to může být panu Rejžkovi a Kollerovi nepochopitelné.
Emília Pullmannová, emilia.pullmannova@seznam.cz
A zcela poslední poznámka na okraj: knihu Konec experimentu jsem sehnal dřív, než se vyprodala, dotisk bude v srpnu. Je to dosti náročné, protože odborné čtení. Pochybuji, že ji pánové Rejžek či Koller četli.
poslal louc, 14.07.2011, 22:05:00
x x x