PŘÍLOHA Louče
Kauza Karel Hoffmann versus historikové
Antonín Benčík>
Soudobé dějiny XI/4, str. 127-136
Dvacátého května 1968 byl Hoffmann jmenován do funkce Ústřední správy spojů (...) Několik svědků uvádí, že záhy po jeho uvedení do úřadu za ním začala po pracovní době docházet řada jeho přátel: pracovník aparátu ÚV KSČ Pavel Auersperg, náměstek ředitele Československé televize Jan Beneš, bývalý náměstek ministra kultury a informací Bohuslav Chňoupek, bývalý šéfredaktor časopisu Tvorba Antonín Hes, bývalý ředitel Československého rozhlasu Miloš Marko, ředitel československé tiskové kanceláře Miroslav Sulek, podplukovník Štefan Hubina z Hlavní správy Státní bezpečnosti a další. O obsahu rozhovorů na jejich schůzkách se můžeme jen dohadovat. Ledacos však napovídá skutečnost, že prakticky všichni ti, kteří se v odpoledních a nočních hodinách 20. a 21. srpna sešli v sekretariátě Karla Hoffmanna, se po porážce „pražského jara" a nástupu Gustáva Husáka k moci objevili ve vysokých stranických a státních funkcích. Pozoruhodný je fakt, že počátkem července 1968 požádal Hoffmann svého prvního náměstka inženýra Františka Vomastka o věcné řízení Ústřední správy spojů, a to až do 1S. září, kdy měl začít čtrnáctý sjezd KSČ. V té době velmocenský nátlak Moskvy a celé „varšavské pětky' na Dubčekovo reformní vedení gradoval a přípravy ozbrojené intervence proti Československu spěly do závěrečné etapy. A součástí strategie zahraničních i domácích konzervativců byla snaha vytvořit masovou základnu takzvaných zdravých sil proti Dubčekově politice.
Hvězdné hodiny Karla Hoffmanna
Několik dnů před srpnovou intervencí začíná Hoffmann náhle projevovat mimořádnou aktivitu. Ředitel Československé televize Jiří Pelikán po roce 1990 před komisí historiků tlumočil svědectví svého náměstka Jana Beneše, který byl krátce před 20. srpnem povolán ke Karlu Hoffmannovi. V jeho kanceláři zahlédl asi dvacet lidí včetně Pavla Auersperga, Aloise Indry a Bohuslava Chňoupka. Bylo mu řečeno, že tam mají vypracovat jakési alternativní plány, že však o tom nesmí informovat svého nadřízeného Pelikána. Jelikož se mu tato záležitost zdála podezřelá, pod jakousi záminkou z Hoffmannovy kanceláře odešel a dalšího jednání se nezúčastnil. Devatenáctého srpna Hoffmann pospíchá, jak již řečeno, do Bratislavy za Vasilem Biĺakem. Téhož dne ukládá vedoucímu svého sekretariátu Zbudilovi, aby vypracoval přehledný seznam všech vedoucích pracovníků Ústřední správy spojů a organizací přímo podřízených ÚSS a zajistil jejich dosažitelnost po telefonu na pracovištích i v bytech. Splnění úkolu netrpělivě urguje. O den později, ráno 20. srpna, dává Zbudilovi příkaz zajistit na večer větší množství potravin na občerstveni. Je zřejmé, že očekává početnější návštěvu na delší dobu.
Nabízí se více než pravděpodobné vysvětlení. V odpoledních hodinách toho dne se konalo plánované zasedání předsednictva ÚV KSČ k projednání příprav čtrnáctého sjezdu. Podle jiného plánu, na němž se dohodli „zvatelé" s Moskvou, měla tato skupina prosadit diskusi o politické situaci v Československu a po předpokládaném získání většiny předsednictva pro její negativistické hodnocení měly následovat kroky k legitimizaci intervence. Ovšem pokus Drahomíra Koldera prosadit jako první bod jednání diskusi o politické situaci nevyšel a předsednictvo jednalo o přípravě čtrnáctého sjezdu až do večerních hodin. Debata o politické situaci byla odložena až na pozdější večerní hodiny.
Mezitím se v sekretariátě Ústřední správy spojů začíná scházet známá skupina Hoffmannových přátel. Jako první přicházejí Pavel Auersperg a Antonín Hes, později se dostaví Bohuslav Chňoupek, Miloš Marko, Miroslav Sulek a tajemník Ústředního výboru Národní fronty Miloš Vacík. Když se na správě spojů v půl sedmé večer objevuje Hoffmannův osobní řidič Vlastimil Machálek, zastihuje zde již Auersperga s Hesem, kteří cosi píší. Machálek odjíždí k budově ministerstva zahraničního obchodu do Třídy politických vězňů, odkud přiváží Hoffmanna před budovu ÚSS. Zde již před vchodem čekají Auersperg s Hesem a tlumočí Hoffmannovi vzkaz: „Okamžitě se seber a jeď na ÚV." Hoffmann se tam zdrží asi jen pět minut a vrací se zpět do svého úřadu. O čem jednal s tajemníkem Indrou či Kolderem, se můžeme jen dohadovat (zřejmě o tom, že rozhodnutí ještě nepadlo a že o politické situaci se teprve začne diskutovat). Vynucená, rušná a velmi kritická diskuse k materiálu, který po dvacáté hodině předložili Kolder s Indrou, je pak přerušena až zprávou o zahájené vojenské intervenci.
Ministr národní obrany Martin Dzúr je o intervenci informován v bytě stálého zástupce velení vojsk Varšavské smlouvy v Československu generála A. M. Jamščikova, v přítomnosti velvyslance Červoněnka a dalších sovětských vojenských představitelů. Přitom je Červoněnkem mystifikován, že intervenční vojska přicházejí na žádost stranického a státního vedení, se souhlasem Alexandra Dubčeka. A po telefonickém rozhovoru s maršálem Andrejem Grečkem a Leonidem Brežněvem Dzúr slibuje, že zajistí, aby československá armáda nekladla odpor. Když podává Oldřichu Černíkovi zprávu o intervenci, je generál Dzúr ve faktické internaci u sovětských vojenských představitelů a nemá možnost volně mluvit. Pod vlivem uvedené mystifikace a po poradě s Vojenskou radou MNO vydává ministr obrany čtyřicet pět minut po půlnoci 21. srpna (tedy v době, kdy se v předsednictvu ÚV KSČ teprve začíná diskutovat o protiintervenční rezoluci) rozkaz, v němž nařizuje „v žádném případě nepoužít zbrani, sovětským vojskům ... poskytovat všestrannou pomoc". Tento rozkaz je vydán bez konzultace s prezidentem Ludvíkem Svobodou jako vrchním velitelem československé armády.
Mezitím, půl hodiny před půlnocí 20. srpna, se Červoněnko telefonicky ohlašuje z bytu generála Jamščikova u prezidenta Ludvíka Svobody. Ještě než se prezident stačí po probuzení ustrojit, Červoněnko v doprovodu plukovníka KGB Kambulova přichází na Hrad. A v přítomnosti prezidentova zetě Milana Klusáka ho informuje - podle pokynu sovětského ministra zahraničních věcí Andreje Gromyka - o pozvání vojsk většinou členů předsednictva ÚV KSČ a mnohými členy vlády, přesné v duchu intervenčních plánů, a žádá ho, aby vystoupil s provoláním k občanům republiky i k armádě, v němž by je vyzval neklást odpor vojákům „bratrských zemí" a vítat je jako přátele (koncept takové výzvy měl u sebe). Prezident Svoboda však nedává najevo očekávaný souhlas ani nadšení pro intervenci, a tak Červoněnkovi nezbývá než od tohoto záměru upustit. O této aktivitě a pokusu sovětského velvyslance získat prezidentův souhlas s intervencí byli Biĺak a Indra s největší pravděpodobností informováni, jak je zřejmé z pokynů Gromyka Červoněnkovi. Lze ovšem vážně pochybovat o tom, že by je Červoněnko mohl zpravit o nezdaru tohoto pokusu před druhou hodinou ranní 21. srpna, neboť rozhovor s prezidentem byl přerušen jeho povoláním na zasedání předsednictva ÚV KSČ.
Tou dobou se na Ústřední správu spojů na pozvání Hoffmanna dostavuje náměstek ředitele československého rozhlasu Rostislav Běhal. Ve svědecké zprávě z 29. prosince 1989 vypověděl, že Hoffmann mu v přítomnosti dalšího náměstka Karla Hrabala sdělil, že „dnes v noci zasedalo politbyro (správně předsednictvo ÚV KSČ - pozn. A.B.) a rozhodlo se pozvat do Československa na obranu proti kontrarevoluci sovětské vojenské jednotky, které právě v tuto chvíli přistávají na ruzyňském letišti"; to přesně odpovídalo plánům kolaborantské pětky, které jim však zatím nevyšly, a tvrzení Hoffmanna tak vycházelo zřejmé jen z vlastního očekávání v tomto duchu. Běhal dále po letech uvedl, že Hoffmann jeho i Hrabala „pozval proto, abychom v rozhlase zabezpečili odvysílání zprávy o tomto rozhodnutí, jejíž text nám dá". Přes opakované Hoffmannovo naléhání však jeho požadavek za svou osobu odmítá splnit.
Hoffmann nechává rovněž dopravit do budovy ÚSS náměstka ředitele Správy radiokomunikací Praha Františka Miškovského, jemuž patnáct minut po půlnoci 21. srpna dává „příkaz k zajištění takových opatření na všech vysílačích, aby nebyla vysílána protisovětská propaganda a bylo tak zabráněno zbytečnému krveprolití v souvislosti s obsazováním území ČSSR sovětskou armádou. Zároveň sdělil, že zasedá ÚV KSČ, kde je vytvořeno dvojí vedení (dvě skupiny), a tudíž je potřeba držet vysílače v pohotovosti, neboť bude vysíláno prohlášení (ÚV KSČ a projev prezidenta republiky). Následující vývoj dosti přesvědčivě dokazuje, že Hoffmann měl na mysli „zvací" prohlášení, respektive očekávané prohlášení prezidenta, o němž byli Indra a Biľak Červoněnkem předem informováni.
Když prezident kolem půlnoci přichází na předsednictvo ÚV KSČ, potvrzuje, že ani on intervenční vojska nepozval a jejich příchod nevítá. Poté je rozhodnuto vypracovat stanovisko předsednictva ÚV KSČ k intervenci. Ludvík Svoboda setrvává po celou dobu zdlouhavé diskuse k prohlášení předsednictva i při hlasování o jeho schválení. Je tedy svědkem, že protiintervenční prohlášení je přijato většinou předsednictva sedm ku čtyřem hlasům. Z budovy ústředního výboru odchází před druhou hodinou 21. srpna bez nejmenšího náznaku ochoty k jednání s kýmkoli o jakémkoli rozhlasovém vystoupení. I pro něj jako prezidenta a člena KSČ je usnesení předsednictva strany závazné. Stejně tak bylo - či mělo být - závazné i pro Koldera, Švestku, Biĺaka, Indru, Hoffmanna a další, i když Kolder, Švestka a Biľak hlasují proti.
Hoffmannovo tvrzení při výslechu z ledna 2004, že příkaz k přerušení vysílání před druhou hodinou ranní 21. srpna vydal na pokyn prezidenta Svobody (tlumočeného údajně tajemníkem ÚV KSČ Kolderem), který si tak chtěl zajistit možnost, aby promluvil k občanům jako první, je účelový výmysl. Prezident se o intervenci dověděl těsně před půlnoci 20. srpna. Bezprostředně poté byl povolán na zasedání předsednictva ÚV KSČ, kde byl svědkem jednání o protiintervenčním prohlášení, jeho odhlasování i rozhodnutí o jeho odvysílání. Do druhé hodiny 21. srpna neměl tudíž nejmenší důvod blokovat pro sebe rozhlas. Ani v pamětech vedoucího kanceláře prezidenta republiky Ladislava Nováka o událostech roku 1968, ani v pamětech prezidentovy dcery Zoe a jejího manžela Milana Klusáka, ani ve vzpomínkových článcích Koldera, Švestky, Indry, Pillera či Biĺaka ze srpna a září 1969 k těmto událostem z 20. na 21. srpna 1968 nenalezneme nejmenší zmínku o jednání Koldera, Indry či Biĺaka, a tím měně Hoffmanna, s prezidentem o jeho vystoupení v rozhlase či v televizi.
Zatím vývoj situace v předsednictvu ÚV KSČ - selhání pokusu kolaborantské skupiny o získání většiny a diskuse o protiintervenčním prohlášení - vyvolává na sovětském velvyslanectví, v Hlavní správě StB u plukovníka Viliama Šalgoviče a jeho mužů, ale také v Ústřední správě spojů, značnou nervozitu. V jednu hodinu v noci vydává Hoffmann řediteli Městské telefonní ústředny v Praze Flieglovi příkaz nespojovat žádné mezinárodní hovory a o něco později rozšiřuje tento zákaz i na meziměstský telefonní styk s tím, že hovory mohou být spojovány jen s jeho souhlasem.
Poté co Rostislav Běhal odmítá vyhovět Hoffmannově žádosti, aby umožnil odvysílat „zvací" prohlášení, posílá Hoffmann s tímto úkolem do budovy Československého rozhlasu na Vinohradské třídě Miloše Marka v doprovodu několika pracovníků Státní bezpečnosti. Podle svědectví majora Točíka, který byl vyslán v čele skupiny pracovníků druhé správy HS StB obsadit rozhlas, v půl druhé přijíždí do rozhlasu i Marko a vykazuje se údajným pověřením předsednictva ÚV KSČ k zajištěni chodu rozhlasu. Odvolává se přitom také na plukovníka Šalgoviče a Točíka žádá o ochranu. V té době je však v budově Československého rozhlasu přítomno již několik desítek rozhlasových pracovníků z řad reformistů, kteří jsou informováni o jednání předsednictva strany a očekávají ohlášenou rezoluci. A Marko, který se usazuje v kanceláři programového náměstka, se ocitá pod jejich trvalou kontrolou.
Když mezi jednou a druhou hodinou žádají pracovníci dispečinku Správy radiokomunikací Československý rozhlas o prodloužení vysílání stanic Mělník a Dobrochov v očekávání rezoluce předsednictva ÚV KSČ, dostávají k tomu nejdříve souhlas. Sotva však hlasatel Fišer přečetl první větu protiintervenčního prohlášení, rozhlas umlká, protože Hoffmann dal příkaz vysílače vypnout. Rozhlas po drátě ovšem vysílá celé prohlášení předsednictva, načež Hoffmann naléhá na jeho okamžité vypnutí.
Mezitím, po diskusi s nerozhodným Markem, dostává major Točík příkaz podplukovníka Ripla, zástupce náčelníka druhé správy HS StB, že "jde o nesprávnou zprávu, abychom přerušili vysílání". Marko k tomu poznamenává, že „vysílání do éteru nešlo, protože bylo přerušeno pracovníky spojů". V té chvíli totiž zřejmě netuší, že prohlášení předsednictva právě vysílal rozhlas po drátě. V následující diskusi s vedoucím politické redakce Československého rozhlasu Jiřím Kmochem Marko zjišťuje, že byla odvysílána autentická rezoluce předsednictva ÚV KSČ, kterou do rozhlasu zaslal tajemník ústředního výboru Zdeněk Mlynář. Je tudíž nanejvýš pravděpodobné, že od Marka se tuto zprávu dovídá i Hoffmann.
Nesmírné zajímavé svědectví o situaci a postojích Karla Hoffmanna v těchto chvílích podává zmíněný František Miškovský: "V této době taktéž jsme si přehráli (z rozhlasu po drátě - pozn. A.B.) nahrané prohlášení a bylo zjištěno, že jde o prohlášení ÚV KSČ ke vzniklé situaci. S touto skutečností byl seznámen s. Hoffmann a bylo mu sděleno, že dle našeho názoru nejde o žádné provokace vůči sovětské armádě a že tudíž toto hlášení mělo být vysíláno. S. Hoffmann sdělil, že jde o provokační hlášení, a abychom připravili vysílače na pravidelné vyjetí od 04.30 hod., že bude mluvit prezident republiky."
Z dalšího vývoje situace na Ústřední správě spojů lze jednoznačně vyvodit závěr, že Hoffmann očekává zcela jiné prohlášení. To mu také je doručeno. Avšak jeho parta spolupracovníků musí na něm upravit původní autorství „vedení strany a státu" na formulaci „členové ÚV KSČ, vlády a Národního shromáždění, kteří požádali o pomoc vlády a komunistické strany bratrských zemí". A s takto upraveným prohlášením posílá Hoffmann zástupce vedoucího odboru rozšiřování tisku v ÚSS a politického vedoucího zdejší jednotky Lidových milicí Františka Sajnera v doprovodu pracovníka StB do Československého rozhlasu za Milošem Markem s tím, aby zařídil jeho odvysílání. Když hlasatelé Věra Šťovíčková a Karel Jezdinský, zablokovaní v hlasatelně Markovu žádost natočit a odvysílat "zvací" prohlášení odmítají, Sajner se s nepořízenou vrací. Úkolem je pak pověřen Miloš Vacík, který má prohlášení nahrát na magnetofonový pásek a zajistit jeho opakované vysílání, ani on však není úspěšnější. V citované zprávě majora Točíka se k tomu uvádí: „Asi v 5.30 hod. přišli do budovy rozhlasu dva soudruzi ze správy spojů s tím, že přinesli 'pravé prohlášení' (sic), a dožadovali se u s. Marka jeho zařazení do vysílání. Jednali se s. Markem bez naší účasti."
Do třetice selhává i ředitel Československé tiskové kanceláře Miroslav Sulek. Když se netrpělivě telefonicky dotazuje Hoffmanna, zda má prohlášení předat redakcím prostřednictvím ČTK, Hoffmann mu údajně odpovídá: „Počkej, rozhlasem to již musí jít ven." Ale stále nervóznější Hoffmann se i v tomto případě mýlí, stejné jako se mýlil Sulek, který byl přesvědčen, že se mu prohlášení přece jen podařilo vyslat do éteru. Zajímavé a přesvědčivé svědectví o tom vládní komisi historiků poskytl 16. března 1990 tehdejší šéfredaktor mezinárodní redakce ČTK Milan Bretyš. Uvedl, že když pozdě v noci z 20. na 21. srpna, po zprávách o intervenci, přišel do budovy ČTK, našel tam již Sulka, několik dalších pracovníků ČTK a šest příslušníků StB. Jakmile netrpělivě vyhlížející Sulek obdržel od jakéhosi posla očekávané prohlášení, požádal Bretyše, aby zajistil jeho odvysílání, bez ohledu na námitky. Nakonec však - jednak z technických důvodů (redakce v noci nevysílala), jednak kvůli nesouhlasu Bretyše a dalších zaměstnanců - se prohlášení do éteru nedostalo. Bretyš ale Sulka naopak ujistil, že dokument byl právě odvysílán. V citovaném svědectví Bretyš objasňuje: „Ten text zůstal dole, v té zahraniční redakci ... a pak mi ho kolegové dali ... asi za 6 nebo 7 dnů. V každém případě po tom návratu (do ČTK, poté co ji přestaly blokovat sovětské jednotky - pozn. A.B.) jsem ten text dostal do ruky a odnesl jsem jej na ÚV, kde jsem jej dal tehdejšímu tajemníkovi Mlynářovi: Byl to skutečné ten zvací dopis, který se potom objevil v Bílé knize (správné Černé knize-pozn. A.B.) a který jsme potom ještě dodatečné překládali z Pravdy (moskevské - pozn. A.B.) a ze všech možných jiných listů těch ostatních socialistických zemí."
V časných ranních hodinách přichází na sekretariát Ústřední správy spojů Hoffmannův první náměstek František Vomastek a zastihne zde asi pětatřicet pracovníků kontrarozvědky, mezi nimiž nechybí podplukovník Hubina. Vyslovuje údiv nad příkazy k zastavení vysílání, načež mu Hoffmann vysvětluje, že se tak stalo kvůli složité situaci. Když totiž ráno 21. srpna ve tři čtvrtě na pět bylo zahájeno vysílání, Hoffmann neuslyšel „zvací" prohlášení, ale protiintervenční rezoluci předsednictva ÚV KSČ. Dal proto okamžité příkaz, aby bylo vysílání přerušeno. Odmlka však netrvá déle než pár minut. O páté hodině ranní mu dispečink Správy radiokomunikací oznamuje, že vysílače nelze řídit a že tuto možnost má jen rozhlasové studio. A tak se znovu začíná vysílat. Podrobnosti se dovídáme díky záznamu telefonického rozhovoru pracovníka rozhlasu s předsedou Národního shromáždění Josefem Smrkovským. Poté co nechal Hoffmann vypnout signál do vysílačů, jeden ze zaměstnanců strahovského pracoviště zavolal telefonem Smrkovskému na ÚV KSČ a otázal se ho: „Pane Smrkovský, nám dali příkaz z vyšších míst, že máme vypnout modulaci do vysílačů, souhlasí s tím předsednictvo?" A Smrkovský mu na to odpověděl: „To se všechno děje za našimi zády, proti vůli předsednictva. Neposlouchejte toho Hoffmanna, ten to udělal na vlastní pěst, neposlouchejte ho, to je protistátní." Po opakovaném ujištění Smrkovského, že příkaz k vypnutí vysílačů vydal Hoffmann proti vůli ÚV KSČ, ho pracovník rozhlasu ujistil: „Pane Smrkovský, kdyby něco, chcete nás zavolat? My Vám dáme číslo 325043, můžete kdykoli volat, my to zatím zapínáme, 325043, napište si to. Je to Strahov. Hodné zdaru."
Hoffmann pak znovu několikrát mezi pátou a sedmou hodinou opakuje příkaz zastavit vysílání řediteli Správy radiokomunikací Praha Ivanu Benešovi, splnění příkazu vymáhá i pracovník StB jménem Šašek. V té době se už chystá poprvé promluvit na vlnách rozhlasu prezident Ludvík Svoboda. V krátkém vystoupení ve čtvrt na devět 21. srpna se snaží uklidnit občany a vyzývá je, aby vyčkali dalších kroků legálních ústavních orgánů republiky.
Pozoruhodné svědectví o roli Karla Hoffmanna v těchto hodinách a dnech nalezneme i ve zprávě náčelníka sedmé správy ministerstva vnitra plukovníka Oldřicha Šebora ministru Josefu Pavlovi z 29. srpna 1968. Pisatel zprávy uvedl, že na poradě 21. srpna před šestou hodinou ranní jeho nadřízený plukovník Viliam Šalgovič přítomné žádal provést taková technická opatření, aby bylo zastaveno veškeré rozhlasové vysílání až do doby, než bude dán souhlas k vysílání „nějakého" prohlášení. Šebor naproti tomu zdůvodňoval, proč technicky není možné okamžitě získat kontrolu nad vysílači, a navíc namítal, že do vysílání mohou zasahovat jen politické orgány, nikoli bezpečnost. Momentální situaci ve zprávě rezumoval takto: „Z jednání za přítomnosti sovětských poradců vyplývalo, že konkrétní zásahy do rozhlasu řídí s. Hubina, na ÚV KSČ se na organizaci opatření podílí Indra, že ředitel ÚSS Hoffmann byl předem informován a že pokyny 20 příslušníků StB přítomných v rozhlase nejsou respektovány."
Když je budova Ústřední správy spojů v sedm hodin dvacet minut obsazena sovětskými jednotkami a členové základní organizace KSČ na ÚSS žádají od Hoffmanna vysvětlení, ten se vymlouvá, že „pracuje podle pokynů příslušného tajemníka ÚV KSČ pro spoje". Ale v té chvíli již musí vědět (pokud to doopravdy nevěděl po celou dobu), že pokyny Aloise Indry či Drahomíra Koldera jsou v rozporu se stanoviskem předsednictva ÚV KSČ, a nejen s ním...
Z posrpnového opovržení na „normalizační" výsluní
Následující hodiny a dny jednoznačně prokázaly, že Karel Hoffmann stále jednal přesně v duchu plánů organizátorů intervence a jejich domácích spojenců, přestože bylo už během středy 21. srpna nad slunce jasné, že cizí vojska do země vpadla bez souhlasu všech československých ústavních orgánů a proti vůli drtivé většiny lidu, Kolem desáté hodiny 21. srpna odjel spolu s Chňoupkem a v doprovodu okupačních tanků na sovětské velvyslanectví a podnikal různé jízdy podle jeho pokynů. V pozdních odpoledních hodinách nařídil opět svému náměstku Vomastkovi zastavit všechny vysílače, „protože jinak nelze odporovat okupační moci". Splnění tohoto příkazu pak měl důsledně kontrolovat a vyžadovat podplukovník Štefan Hubina. Podle svědectví inženýra Vladimíra Sedláčka Hubina a další pracovník kontrarozvědky Šašek skutečně nutili náměstky ředitele, aby nechali zastavit vysílání. Na námitky, že podobné příkazy mohou respektovat pouze tehdy, pokud je vydá legální vláda, Hubina prohlásil, že "je zmocněncem nového ministerského předsedy Indry a že by ho rád ujistil, že vedení ÚSS je ochotné plnit pokyny této nové vlády". Náměstek Vomastek mu však sdělil, že osádky vysílačů budou dále pracovat pro vedení KSČ, Národního shromáždění a vlády.
Když se 22. srpna ráno Hoffmann dostavil do svého úřadu, oznámil sice Františku Vomastkovi, výboru závodní organizace KSČ a dalším zaměstnancům, že se odmítl stát členem Indrovy takzvané dělnicko-rolnické vlády, i když se měl stát ministrem. Avšak prohlášení vedení Ústřední správy spojů a její stranické i odborové organizace na podporu legální vlády, Národního shromáždění a prezidenta (přes ústní souhlas vyslovený před náměstkem Vomastkem) podepsat odmítl. Poté odjel na ministerstvo spotřebního průmyslu k ministryni Boženě Machačové-Dostálové, kde zasedala legální vláda. Zdržel se zde asi tři čtvrtě hodiny, řidič jej odvezl domů a od té doby se ve svém úřadě už neukázal. Údajně pobýval na chatě jednoho ze svých známých, jistého pana Hacafírka, který v roce 1974 byl pak jmenován novým ředitelem Ústřední správy spojů.
Při soudním přelíčení v červnu 2003 Karel Hoffmann popíral, že by byl sdělil podřízeným svou nominaci do „dělnicko-rolnické vlády" Aloise Indry, ba dokonce že by o tom vůbec byl věděl. Opačná svědectví zaměstnanců Ústřední správy spojů i branně-bezpečnostního výboru Národního shromáždění označoval přitom za výplody štvanice lidí kolem Josefa Smrkovského. Avšak informace o Hoffmannově podivné činnosti se staly předmětem jednání poslanců Národního shromáždění již v prvních dnech intervence, tedy v době, kdy byl Smrkovský ještě v internaci. Dvaadvacátého srpna dopoledne, po návratu ze sovětského velvyslanectví na Hlavní správu StB, sdělil podplukovník Hubina, že mluvil s novým předsedou „dělnicko-rolnické vlády" Aloisem Indrou a dostal od něj příkaz „likvidovat ilegální rozhlas a televizi". Současně přítomné informoval o složení „Indrovy vlády: Bohuslav Chňoupek prý bude ministrem vnitra, Otakar Rytíř ministrem obrany, Antonín Kapek ministrem průmyslu - a vedle Drahomíra Koldera, Oldřicha Pavlovského a dalších v této sestavě jmenoval i Karla Hoffmanna (Vasil Biĺak se podle jeho slov měl stát prvním tajemníkem ÚV KSČ).