Vážené kolegyně a vážení kolegové porotci,

podobně jako v loňském roce jsem se snažil respektovat rámcová kritéria soutěže, která tentokráte zněla: palčivý sociální problém, řešení tohoto problému, novátorský přístup, dopad na veřejnou debatu. Kromě toho jsem si vzal na pomoc – také jako v loňském roce - také tři kritéria investigativní žurnalistiky, které jsem pochytil v USA u organizace Investigative Reporters and Editors http://www.ire.org/about/, tj.

            1.Výsledky pátrání musí být prací reportéra, nikoli dodaného kompro materiálu. (Pentagon Papers z tohoto hlediska nebyla investigativní žurnalistika, Watergate ano.)

            2. Reportér pátrá po něčem, co je veřejnosti skryto, co by veřejnost měla znát a co se kdosi před veřejností snaží ukrýt. Při svém pátrání musí obvykle překonávat nějaké překážky.

            3. Téma pátrání musí být ve veřejném zájmu (soukromé aféry, nevěry, bulvární kauzy se nepočítají).

Na základě těchto kritérií jsem vyřadil řadu příspěvků, byť svým tématem zaujaly a mohly být pro čtenáře atraktivní. Mám na mysli například 410 (Ondřej Neumann cituje výzkum Jiřího Linharta – je to výzkum, ne žurnalistika) nebo 158 (Kedroň Mazancová finance exsenátora Palase, neboť vše citováno z „jednačtyřicetistránkového protokolu“ k dispozici v lidovkách) nebo 281 (Hrubeš korupce jednoduše citovaná ze zápisníku podezřelého). Pokud jsem nechal ve výběru podobné případy, kdy novinář vycházel z volných úředních dokumentů nebo dodaných kompro materiálů, pak to bylo tam, kde původní materiál byl rozšířen a tvůrčím způsobem rozvinut.

Vysvětlení by možná vyžadoval fakt, proč jsem některé materiály nezařadil do první desítky:

U nejrozsáhlejšího materiálu sedmnácti dodaných článků Petra Holuba (23) mě chyběla větší nestrannost při posuzování věci elektronické evidence tržeb. Na rozdíl od jiné kritiky systému (na příklad Michal Škop a jeho anabáze při získávání projektové dokumentace) se zde autor spolehne na nejmenovaného IT odborníka, při citování britské analýzy neobjasňuje zvláštnost českých živnostníků využívajících švarc systém k úniku placení sociálního pojištění a daní, nepravdivá tvrzení (registr vozidel dodnes nefunguje spolehlivě) nechává bez komentáře, citovaný průzkum Echo24 není specifikován co do metodiky a tedy je i neprůkazný. V tomto ohledu (EET) by si možná zasloužil bod příspěvek Simone Radačičové – Účtenkové Chorvatsko. (62) Nehledě na bulvární titulky Echa24 o udávání v Česku a krachu v Chorvatsku, které mají k nestrannosti a objektivitě daleko.

Z podobného důvodu jsem vynechal zajímavou autentickou reportáž dvojice Brolík/Čápová (330) z detenčního tábora v Bělé. Kromě tendenčních titulků („Oddělit a donaha“ – bohužel osobní prohlídka je předpisovaná zákonem, zda byla zcela do naha není nikde potvrzeno, nebo „Tajné vězení pod Bezdězem“, „Místo, kde se dá snadno zmizet“ apod.) mně vadila jednostrannost přístupu, v němž nedostala prostor také druhá strana.

U Janka Kroupy (80) mně vadilo, že se tady recyklují staré případy. Jeden policajt, který se stýkal s Babišem, není ničím pozoruhodným a odkazy na bývalé aféry (Kadlec/Čepro, Spyra/Setuza) dnes už nikoho nezajímají. Z podobného důvodu jsem vyřadil i Kmentu o Grossovi a Mrázkovi (71) – staré věci a příliš mnoho spekulací.

U Michala Pavce (72) a jeho kauzy Viktoriagruppe platí totéž, co jsem napsal vloni. Lze ocenit systematičnost sledování kauzy, ale novinářský přínos je dosti malý, vše je založeno na informacích z oficiálního zdroje Státní správy hmotných rezerv, informace převzatá z bavorského deníku Merkur je vedena jako původní zpravodajství s domicilem Krailing apod.

Podobně systematický přístup k tématu (arbitráže proti státu) má Adam Junek (223-5), ale také tady jsem postrádal nějakou žurnalistickou invenci.

Hra na pražskou kavárnu je dobrý a zajímavý příspěvek Zuzany Válkové (259), ale není to žánr investigativní žurnalistiky. Je to spíše esej.

Nevím, co si mám myslet o materiálech kompletně vyrešeršovaných z otevřených zdrojů, převážně na internetu, jako byla analýza islámu Marka Hudemy (401). Těch výhradně internetových rešerší (např. Hloušková) bylo tady více, naštěstí se nevešly o hodnoceného žánru. U Sabiny Slonkové mi vadí, že na jedné straně sice systematicky sleduje kauzu Kleslová, na straně ta kauza má původ v emailech dodaných Wagenknechtem. Kedroně (Lež kancléře Sněmovny) jsem zařadil do výběru za výdrž, kterou prokázal, když informace od kancléře lámal pět let a nakonec zvítězil.

Ve výčtu by se dalo pokračovat. Další zdůvodnění mohu dodat ústně.

Milan Šmíd 17.3.2016

Dodatek 4.5. Z důvodů důvěrnosti rozhodování jsem z tohoto dopisu odstranil short list deseti vybraných příspěvků a můj návrh na nominace, z něhož prošel pouze Kmenta: Haló tady Babiš