Lobbyisté si prý za svou špatnou pověst mohou sami a prorůstání médií a politiky je prý na postupu. Novináři si tykají s politiky, dokonce se svými těsnými vztahy k politikům chlubí. Marek svoji úvahu uzavřel varováním, že takové "kamarádšofty se nemusejí vyplácet."

Ladislav Doležal jako staronový zástupce šéfredaktora veřejnoprávního zpravodajství ČT označil politiky za chytré horákyně, které se snaží média permanentě oblafnout. Obranou proti lobbystickým praktikám je podle něho - nezapomínat na jejich triky. Poté se Doležal rozhovořil na téma nezávislost, jejíž nejlepší pojistkou je respektovaná organizační struktura. Když popisoval bývalý stav v televizním zpravodajství za bývalého ředitele Mathého, který se do zpravodajství nikdy nepletl, a pokud ano - tak prý jedině po předchozí diskusi a ve formě doporučení, jež nemuselo být uposlechnuto, cítil jsem v jeho vystoupení určitou nostalgii.

Ubránit se lobbujícím skupinám v televizním zpravodajství prý beze zbytku nelze, ale lze si lobby udržet od těla veřejnou dramaturgií. Tedy tím, že na poradách se otevřeně řekne - hele, volal mne tenaten a upozornil mne na toato, jestli to prý natočíme - a pak se vše kolektivně posuzuje. Ve věci korupce prý nelze spoléhat na to, že by se novináři nějak pronikavě odlišovali od ostatních lidí, často jde o míru vzájemných protislužeb, či jakéhosi barteru informací. Ovšem co říci tomu, když velká PR agentura nabídne redaktorovi 100 000 CZK za to, že kritický materiál připravený do vysílání bude příslušně upraven? Takové nabídky prý byly již vůči redaktorům ČT učiněny a pochopitelně odmítnuty.

Jan Hartl z agentury STEM se věnoval tomu, co více působí na veřejnost - zda věcný rozměr nebo politické symboly. Věcný rozměr politiky se prý vytrácí, politika se stává spíše věcí formy a stylu. Kampaň roku 1996 neměla věcnou dominantu, bezradnost byla vidět i při posledních komunálních volbách, kdy strany měly obtíže s tím, jak se odlišit jedna od druhé. Závěr Jana Hartla nebyl příliš optimistický - alespoň tak jsem si to vyložil já: Složité věcné problémy (např. ve věci daní, organizace zdravotní péče, sociální politiky apod.) se údajně špatně komunikují, některé téměř komunikovat nelze a proto se věcný problém "chca nechca" musí převést do symbolu.

Potom se do diskuse přihlásil jako první Tomáš Kosta, který svoji práci ve vydavatelství Zemských novin bere dnes jako koníčka, protože si své v životě už odpracoval, z toho přes dvacet let v německém exilu, kde byl zaměstnancem velkého nakladatelství a - pokud vím - také literárním agentem Ludvíka Vaculíka. Tedy tento Tomáš Kosta rouhačsky prohlásil, že Mlynářových 30 procent informací o vládě je docela slušný úspěch, a že je to v podstatě normální, neboť lidé mají v životě ještě jiné starosti. Poté si vzpomenul na své učinkování v Rundfunkrat celostátního německého rozhlasu, zvláště na to, jak vždy před volbami se železnou pravidelností navštěvovaly Rundfunkrat opoziční strany vybavené tabulkami údajů svědčícími o tom, že opozice dostává v éteru menší prostor nežli strany, které jsou u vlády. Stávalo se to prý výhradně před volbami.

Když přišla řeč na to, že public relations neboli práce s veřejností je u nás chápána především jako podplácení, ozval se poslanec Dostál s názorem, že jednou ze zhůvěřilostí našeho mediálního systému je ta skutečnost, že členy nejrůznějších mediálních rad volí politické strany, tím se politické vlivy přenášejí do médií.

Na to se ozval Petr Štěpánek, místopředseda Rady ČR pro rozhlasové a televizní vysílání, který tvrdil - a obracel se při tom na "radního" Jiráka, aby ho podpořil - že stranictví v radách se neprojevuje, že tudíž není problémem, když mediální rady volí výhradně parlament. Štěpánek přišel s teorií, že lidé vědí jen málo o existujících mediálních problémech. Proč? Protože média zde nefungují a nereflektují život a problémy tak, jako v jiných oblastech. Média nereflektují samy sebe a bojí se kousnout do svého vlastního ocasu. Závěrem se Petr Štěpánek zeptal na smysl tohoto setkání.

Odpověděl mu organizátor z Eklektiku PR Pavel Kučera, jenž smysl semináře viděl v úsilí o vyvolání dialogu o existujícím problému. Veis k tomu podotkl, že by ze semináře měl být nějaký výstup, nejlépe prý ve čtvrtletníku KMIT, a při té příležitosti si povzdechl, že na české scéně chybí systematická mediální kritika.

Šéfsyndik českých novinářů Rudolf Zeman se kromě jiného zmínil o obrovském nemravu českých médií - spíše týdeníků než deníků, v nichž běžně vycházejí propagační a reklamní materiály neoznačené jako inzerce, často dokonce redakcí zpracovávané. Novináří tolik píší o etice jiných profesí, ale na svoji vlastní etiku zapomínají, což má souvislost se stále nízkou profesionalitou novinářské práce.

Pak se chopil mikrofonu a slova vousatý muž, jenž se představil jako odborářský boss Jan Uhlíř. Ten viděl problém v tom, že naši lidé - jako pozůstatek dob minulých - stále vnímají tištěné slovo jako oficiální názor a berou ho tudíž vážně. Pak vyslovil názor, že naše média - na rozdíl od zahraničních - fandí vždy silnějšímu. A nakonec si postěžoval, že novináři házejí všechny odboráře na jednu hromadu, i když jde prý o široké spektrum stovek odborářských struktur, spektrum sahající od politické levice až k politické pravici.

Moderátor Jaroslav Veis se neustále snažil diskusi nasměrovat k tématu voleb a proto se zeptal přítomných na jejich názor, zda a v jaké míře se firmy public relations zapojí do nadcházející předvolební kampaně.

Poslanec Dostál informoval o tom, že stále není jasno, jak se kampaň bude organizovat v televizi, zda a jak se použije metoda kulatých stolů, poslanci se prý ještě o tom budou radit. Vladimír Mlynář dodal, že se těch porad rovněž účastní a že PR agentury zřejmě v kampani najdou své místo, protože strany nebudou mít na organizování vlastní a klasické kampaně čas. Vyslovil při tom své obavy, že tato kampaň bude dosti špinavá.

Televizní Doležal poznamenal, že jeho názor není teď relevantní a vše závisí na tom, co rozhodne pan generální ředitel s mediální komisí (nepostřehl jsem, o kterou komisi by mělo jít, předpokládám, že jde o Stálou komisi pro sdělovací prostředky sněmovny, ve které se mají strany o kampani dohodnout).

Tomáš Marek z MF DNES se připojil k obavám Vladimíra Mlynáře. Do redakce prý už teď chodí od anonymních "dárců" nejrůznější špinavosti. Tlak na média prý bude "jako sviňa", je tu snaha média před volbami zkorumpovat. V této souvislosti vyslovil názor, že média pracují na principu domina. Když někdo nějakou aféru otevře, začne se šířit lavina, která se stává neovladatelnou a vydavatelé se jí neubrání, neboť každý má zájem na tom, aby jeho náklad neklesal. Třeba mít na paměti, že média jsou také oborem podnikání.

Vadim Petrov se vrátil k vysvětlování principů práce PR agentur, skutečná PR agentura má co nejprůhlednější a nejpřehlednější metody, což je pak obranou proti tomu, aby zákazníci nevyžadovali od PR agentur nějaké špinavosti.

Hartl ze STEM si přál, aby PR agentury se do kampaně zapojily, neboť by svými profesionálními přístupy mohly přispět k tomu, že se kampaň bude ubírat racionálnějším směrem.

Když už diskuse v předsálí, kde se podávaly nápoje zdarma a kam se lidé uchylovali k setkávání s kolegy a kamarády, začala přehlušovat diskusi v sále, a když se celá akce chýlila k závěru, náhle vyskočila na povrch otázka, do jaké míry jsou sociologické průzkumy a agentury zkoumající veřejné mínění využívány, ne-li zneužívány v předvolební kampani.

S obranou svých kolegů se ozval pan Herzman ze SOFRES- Factum a uvedl příklad. Již v průzkumu volebních preferencí z října 1997 se objevilo u strany Důchodců pro životní jistoty (DŽJ) číslo 4,5 %. Nikdo v médiích si toho nevšiml, pes po tom neštěkl. V březnu 1998 se toto číslo zvýšilo jen o desetinu, na 4,6 %, a z politické strany DŽJ a její možné účasti v parlamentu se stala mediální událost. Tj. ne agentury zkoumající veřejné mínění, ale média mají rozhodující vliv.

K tomu se přidal pan Hartl ze STEMu se svoji vlastní zkušeností. Zatímco SOFRES-Factum při výzkumu volebních preferencí předkládá dotazovaným seznam všech politických stran, aby si mohli vybrat, u výzkumů STEM si musí dotazovaný na tu "svoji" stranu vzpomenout sám. V takovém výzkumu se až do letošního roku strana DŽJ pohybovala kolem hranice 1 procenta volebních preferencí. Poté, co média v březnu DŽJ připomněla, volební preference DŽJ stouply na 4 procenta. Zkrátka - výzkumy za ovlivňování nemohou.

Tomuto názoru začal oponovat Tomáš Marek z MF DNES, který tvrdil, že počátek je přece jenom ve výzkumech. Média prý pouze reagují na informaci. Ano, dost záleží na tom, jak dobře, jak kvalifikovaně, ale není prý pravda, že novináři vytvořili image DŽJ, ten počátek byl již ve výzkumech a média se prý nemohou zajímat o pozadí a podrobnosti metodiky výzkumů.

Tady se ozval Jaroslav Veis, který kritizoval právě ten fakt, že média se právě o tyto věci nezajímají, ačkoliv by to měla dělat, ale tento spor již zanikl v závěrečném šramotu vstávání ze židlí odcházejících.

Já jsem si tu větu, kterou Tomáš Marek reagoval na sociology Herzmana a Hartla, snažil zapsat doslova. I když tam některé slovo může chybět, věřím, že smysl jsem nezkreslil, neboť ta věta zněla přibližně takto: "To je tak, že se objeví nějaká informace, a média ji začnou nějakým způsobem zpracovávat a to je docela normální, ale počátek je v té informaci."

Tím se mi dostalo poučení jakým způsobem média a žurnalisté v České republice v současné době pracují a jenom jsem zalitoval toho, že nepracuji v nějaké agentuře PR či jiné instituci, která se stará o to, aby se "nějaká informace někde objevila." Vždyť ovlivňovat média je potom tak snadné.

P.S. Níže podepsaný prohlašuje, že se snažil diskusi tlumočit co nejvěrněji a pokud se dopustil zkreslení, pak toto nebylo vedeno zlou vůlí. Magnetofonový záznamu je k dispozici a doufejme, že z něj organizátoři nějaký výtah udělají.

Milan Šmíd, smid@mbox.fsv.cuni.cz