V té první skupině bývají obvykle poskytované služby levnější. Prosazuje se zde economy of scale, kdy kabeloví operátoři již zčásti amortizovali své investice a překročili kritické množství zákazníků, jež umožňuje rentabilitu i při nižších cenách. V té druhé skupině bývají ceny vyšší, neboť část nákladů operátora je konstantní a rozděluje se ne na statisíce, ale jen na desetitisíce uživatelů.
Tyto rozdíly vznikaly nejen geograficky (vzhledem k hustotě obyvatelstva), ale i industriálně politicky. Tam, kde se budování kabelových komunikací přenechalo tržním mechanismům, kabel se prosadil pouze v hustě zabydlených místech a do nákladných investic v malých a vzdálených lokalitách se nepouštěl. Ono kritické množství rentability se snáze podařilo dosáhnout tam, kde budování kabelových komunikací získalo netržní podporu buď komunálních úřadů (Belgie, Nizozemsko) nebo cílené státní telekomunikační politiky (Německo, skandinávské státy).
V České republice se začínalo v roce 1990 ze stavu nula, kabelové komunikace nemohly navázat - jako např. v Maďarsku - na základ vybudovaný ještě v netržní ekonomice. Byly tu jen společné antény s paralelními - tedy individuálně neadresovatelnými - rozvody a malou kapacitou. A protože stát přenechal budování širokopásmové kabelové komunikace plně v rukou tržních mechanismů, Česká republika se dnes nachází v oné druhé skupině zemí. Kabelová komunikace - s výjimkou několika málo komunálních iniciativ - nepřekročila hranice velkých měst a její další rozvoj se dostává do začarovaného kruhu.
Protože jsou placené služby na kabelu drahé, kupuje si je jen málo lidí a protože má kabelový operátor relativně málo zákazníků, jeho služby jsou drahé. Existují z této situace východiska? Ano, ale jsou nákladná a dlouhodobá.
Viceprezident České asociace kabelových komunikací Zdeněk Vaníček na webové stránce www.cacc.cz uvádí: "Jedno je společné jak pro země EU tak pro oblast střední a východní Evropy - návrat vložených investic je pomalý a zisky velmi chudé."
Je globální investor řešením?
Jméno UPC se u nás poprvé objevilo v roce 1993, když společnost KabelNet získala licenci pro tzv. bezdrátový kabel, systém MMDS, který dopravuje kabelovou televizi k zákaznickým domům z vysílačů mikrovlnnými spoji.
UPC je téměř čítankovým příkladem globalizace. Většinovým vlastníkem UPC je UnitedGlobalCom, společnost, která je konglomerátem zájmů amerického kabelového byznysu. Ten si na domácí půdě navzájem konkuruje, ale pro expanzi do zahraničí své síly spojuje. UnitedGlobalCom, v níž má podíl také Microsoft, spravuje tři divize - latinoamerickou, asijskou a evropskou (UPC).
Na začátku loňského roku UPC shromáždila na kapitálovém trhu miliardové prostředky a začala masově rozšiřovat své investice v Evropě. Ty nejvýznamnější jsou v Nizozemsku, Francii a Německu; v Nizozemsku je UPC dokonce nejsilnějším hráčem na trhu. Objemově menší, nicméně z hlediska postavení na místním trhu významnější investice učinila UPC ve střední Evropě, kde dnes zaujímá dominantní postavení v kabelové komunikaci Maďarska, Polska a České republiky.
U nás se tak stalo vloni v říjnu, kdy UPC ke svému KabelNetu (53 384 zásuvek) zakoupila od americké MediaOne největší českou kabelovku Kabel Plus (302 422 zásuvek) a letos v srpnu k ní přikoupila Dattelkabel (55 770 zásuvek). Údaje o počtu zásuvek jsou z letošního září.
Již při slučování Kabelu Plus z někdejšího holdingové struktury do jediné firmy a převodu jejího vlastnictví na UPC řešil celou záležitost Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS), který svým rozhodnutím čj. S 79/99-230 převod schválil s tím, že k omezení hospodářské soutěže sice dochází, leč "újma, která omezením může vzniknout, bude převážena výhodami, jež spojení podniků přinese, pokud budou dodržovány úřadem stanovené závazky."
Mezi výhodami, které UPC v žádosti uváděla, byly mj.:
Zahraniční investor se chová tak, jak mu to místní poměry umožní
UPC ve své žádosti pro ÚOHS nijak nezastírá, že bude nutný "pravděpodobný nárůst cen". Nicméně nové tarify oznámené od 1.ledna 2001 byly pro některé spotřebitele natolik rasantní, že se obrátili na ÚOHS a ten koncem listopadu zahájil se společností UPC Česká republika správní řízení.
Jak informoval ČTK předseda ÚOHS Josef Bednář, UPC zatím nepředložila podklady, které by ÚOHS přesvědčily o nezbytnosti těchto kroků.
Stížnosti na UPC přicházejí hlavně od uživatelů v domech, které nemají společné antény a jsou tak odkázány na služby kabelové televize, která ještě před dvěma roky rozváděla programy základní (mini) nabídky za 45-69 Kč a dnes za ně žádá 116-148 Kč. Z jejich pohledu se tudíž služba nemění, ale cena se zvyšuje.
Pohled investora je odlišný. Koupil zásuvku nejméně za 10 000 Kč (u Dattelkabelu za 15 000), navíc si na ni půjčil od banky. Když mu bude platit zákazník 50 Kč měsíčně, 600 Kč ročně, zamortizuje se mu investice za 17-20 let. Kdyby se stejná zásuvka využila pro multikanálovou nabídku za 300 Kč měsíčně, 3600 Kč ročně, bilance by byla příznivější, ale zajištění té multikanálové nabídky na druhé straně zase něco stojí.
Přičemž ten hlavní problém spočívá v tom, že ze 410 000 zásuvek, kterými se UPC chlubí, si podle odhadu (neboť přesná čísla se tají) tu multikanálovou nabídku předplácí jen menší část domácností. Homo panelacus, který patří mezi hlavní abonenty UPC, není příliš movitým zákazníkem, když je finančně v úzkých, dává dnes přednost mobilu před kabelem.
A tak UPC sáhla k variantě, kdy se na nákladech za zlepšování služeb (lokalizace zahraničních programů českou verzí, budování internetu) má podílet také ten, kdo ty zlepšené služby na svou kůži vůbec nepocítí, tj. abonent tzv. MINI nabídky se základními českými programy, k nimž UPC přihazuje ještě něco, co získává ze zahraničí zdarma.
Je otázkou, zda to je ten nejlepší způsob, jak prorazit začarovaný kruh kauzalit. Je zcela legitimní zvýšit sazbu, která byla dříve - jako u Dattelkabelu - v podstatě dumpingovou nabídkou určenou k ulovení zákazníka. Daly by se zamhouřit oči i nad průběžným inflačním zvyšováním ceny za nabídku MINI. Ale to všechno by mělo být součástí širšího komplexu opatření směřujících k dosažení stavu rovnováhy nabídky a poptávky a ke spokojenosti jak operátora kabelové komunikace, tak jeho zákazníka.
V tom komplexu zatím postrádám dvě opatření:
a) investice, jež by posunuly naši kabelovou komunikaci směrem k economy of scale a
b) kritické zhodnocení vlastních provozních nákladů a účinnosti vynakládaných investic.
To b) pokládám za klíčové, neboť bez jeho realizace by se mohlo znehodnotit i to a), kdyby se zahraniční investor nakonec odhodlal k činu.
Jestliže ředitel marketingu a prodeje UPC ČR Jaromír Glisník oznámí: "Investice do rozvodů kabelové televize přepočtené na jednu televizní zásuvku dosahovaly před lety 5 až 10 tisíc Kč, dnes se buduje až za 20 tisíc Kč," pak já se jako zákazník táži: "Je tento nárůst nákladů dán pouze růstem cen technologie nebo také nárůstem ceny služeb nejrůznějších českých firem, pro které je zahraniční investor se slabým vedením vítanou dojnou krávou, od níž žádají kapitalistické mzdy za socialistické výkony?" A k tomu dodávám: "Kdo tady vlastně určuje výši nákladů u monopolu?"
Věřím, že alespoň na některé otázky dostanu odpověď od současného šetření Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.
Milan Šmíd, FSV UK