zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
07.09.2001 | RUBRIKA: Obecně politické úvahy |
Mediareport a jeho monology
Problém etických kodexů není v jejich tvorbě, ale v jejich respektování
Jako zeď nářků mně někdy připadají články a komentáře Mediareportu, které se každý týden v pondělí objevují na serveru provozovaném Peroutkovou nadací.
Na jedné z úvodních stran serveru se píše: "Fond také hodlá podpořit odbornou diskusi vydáváním internetových novin, které by měly především sloužit jako informační, názorové a diskusní forum pro novináře."
Ale mně se zdá, že namísto diskusí a dialogů Mediareport zatím produkuje spíše řadu monologů, u nichž nabídka komentáře k článku pravidelně zůstává prázdná. Možná, že to způsobily prázdniny, kdy řada zajímavých témat nenašla ohlas kvůli zaneprázdnění těch, kterých se témata týkala. Nebo se nechce polemizovat s blízkými kolegy? Nebo že by chyběl moderátor?
Proč je okruh přispěvatelů tak k uzoufání omezený a stejný? Možná je to objektivní danost, se kterou se nedá nic dělat. Třeba zde platí pravidlo tak často citované z Faulknera Josefem Škvoreckým: “Kdo může, ten to dělá, a kdo nemůže, ten o tom píše.”, což nemusí mít dehonestující příchuť a dá se vykládat také jako jednoduchá pravda, že při procesu žurnalistické práce nelze vystoupit ze své kůže a simultánně tuto práci z nějakého vnějšího inertního pohledu zkoumat. (Faulkner, "An Odor of Verbena": "Those who can, do. Those who cannot, and suffer long enough, because they cannot, write about it.").
Naposledy jsem si té monologičnosti všiml u diskuse na téma mediální etika. Je dobré, že téměř všichni diskutující se shodli v tom, že kodex ČT naoktrojovaný parlamentem není dobrou věcí, což jsem napsal už kdysi dávno v Louči č.19, která komentovala nový zákon o ČT.
Na jedné straně souhlasím s Janem Jirákem, když si stěžuje, že se o médiích, mediální výchově, mediální politice a mediální etice nediskutuje, ale na druhou stranu bych to nesváděl na nedostatek prostoru, který prý u nás chybí (nemáme odborné knihy, literaturu, časopisy apod.). Já si myslím, že ten prostor by tu byl, chybí spíše chuť a odvaha diskutovat. Při tom těch podnětů se dá nalézt již dnes u nás dostatečně velké množství, a to i v publikované podobě. Důkazem toho je samotný Mediareport, který na svém serveru v rubrice Etika & Média reprodukuje Zprávu Komise pro etiku při Syndikátu novinářů ČR, té komise, která pracuje a zaujímá stanoviska už více než dva roky a vybudovala si i jistou autoritu.
Já osobně vidím problém mediální etiky nikoli v absenci kodexů, ale v ochotě brát je vážně a respektovat jejich principy. Vždyť i ta krizí zmítaná Česká televize má stále od Mathého dob svůj Kodex, ale pokud vím, nikdo se k němu v průběhu zimní krize neodvolal, ačkoliv respektování jeho zásad by pomohlo vyvarovat se excesů na obou stranách sporu.
Pro osvěžení paměti – jsou to tyto dokumenty:
Na serveru ČT je k mání dokonce i Opatření ředitele zpravodajství č. 20 ze dne 18. 05. 2000 “Některé zásady pro přípravu zpravodajských a publicistických pořadů v rámci působnosti ŘZ”, které sestavil Jiří Hodač, a které podle všeho ještě nikdo nezrušil. (A já mohu nabídnout i vlastní překlad produkčních směrnic BBC z roku 1992, jejichž jednotlivé kapitoly jsou ve formátu RTF zde, zde a zde pro základní orientaci, v detailech se ty směrnice již změnily.)
Ve snaze věci zdokonalit a vylepšit se vymýšlejí nové a nové texty a nové kodexy namísto, abychom se zamysleli nad těmi staršími a zvážili, co se z nich osvědčilo a co by se v nich mělo buď upřesnit nebo vyřadit. Kdo například ví, že na univerzitě v Tampere existuje databáze etických kodexů Ethicnet, v níž i ten náš český, syndikátní je převeden do anglického jazyka?
Není problém vymyslet jakýkoli kodex. Je problém ho respektovat a nevzpomenout si na něj jenom tenkrát, když potřebuji nějakou formulaci, kterou bych v diskusi použil proti svému protivníkovi. Je problém ho respektovat i v tom případě, když jeho zásady se vysloví v můj vlastní neprospěch.
Ale to je možná trochu širší problém související s tím, jakou vážnost mají u nás v diskusi pronášená slova. O důvěryhodnosti slov Fredinand Peroutka ve svém Demokratickém manifestu napsal: (vydání z roku 1991, str.184)
"Sociální vztahy mezi lidmi jsou udržovány na základě důvěryhodných slov. Když propagandista po dlouhou dobu zacházel se slovy svým způsobem, důvěryhodnost slov zmizí, řeč přestává být spolehlivým komunikačním prostředkem, společnost se rozdrobuje. Pod povrchem připraven čeká chaos.
Úsilí demokracie, aby slovům byl vrácen počestný obsah, aby pojmy znovu byly jasně definovány, je víc než politický boj. To je zápas o to, aby zůstalo zachováno jedno z velkých dědictví po minulých generacích - spojení lidí se slovy, která odpovídají skutečnosti.”