Celkově shrnuto: veřejný vysílatel musí - kromě požadované univerzální dostupnosti svého vysílání - uspokojovat v mezích svých možností rozmanité zájmy publika, nemůže se omezit jen na masové publikum a jen na ekonomicky efektivní pořady (zábava, talk-show, soutěže). Navíc se od veřejných vysílatelů žádají investice do vlastní tvorby i v případech, kdy importované zboží by přišlo laciněji, což ve svém důsledku znamená podporu domácí národní audiovizuální tvorby a kultury.

Dilema veřejných televizí

Každá veřejná televize v duálním systému vysílání stojí před obtížným dilematem. Pokud se zaměří výslovně na menšiny, její sledovanost klesne natolik, že nastupuje otázka legitimity tzv. koncesionářského poplatku, který musí platit všichni diváci. Pokud se takový vysílatel pokusí s komerční nabídkou soutěžit, naskytne se rovněž otázka, zda existence poplatkem financovaného subjektu je nezbytná, když produkuje totéž, co jeho komerční konkurence.

Toto dilema má dvě východiska: Buď se poplatek zruší a veřejný vysílatel se stane státním rozpočtem dotovanou kulturní institucí pro "obsluhu menšin" s marginálním postavením v celkové sledovanosti. Nebo se veřejný vysílatel pokusí o jistý kompromis mezi masovou a menšinovou produkcí, aby mu sledovanost neklesla natolik, že by se mohl zpochybnit jeho význam poskytovatele veřejné služby pro většinové publikum.

Tato druhá strategie však musí veřejnost přesvědčit, že pořady pro masového diváka připravované z veřejných peněz jsou obohacením a nikoli pouhou kopií komerční produkce. V BBC si to zformulovali do pravidla: "činit dobré populárním a populární dobrým."

Televizní historie zná několik vysílacích systémů s počáteční vyváženou dualitou veřejného a komerčního sektoru, ve kterých komerční sektor postupem času jasně zvítězil, a kde dnes, po zrušení poplatků, dotuje veřejné vysílatele stát. Za všechny lze jmenovat Japonsko (NHK), Austrálii (ABC), Kanadu (CBC). Americká vysílací scéna měla poněkud jiný vývoj, začínala jako vysloveně komerční podnik, ve kterém až následně vzniklo neziskové a dnes částečně státem dotované vysílání PBS.

Také u nás se najde dost zastánců toho prvního východiska, které se začíná rýsovat i v Evropě (v Německu nedávno FDP navrhla nahradit poplatek z přijímače paušálním odvodem, ve Francii se ozývají hlasy volající po zrušení poplatku apod).

Velikost trhu – limit domácí plurality

Ano, teoreticky lze také u nás zrušit Český rozhlas a Českou televizi, případně z nich udělat dotované ministerské neziskové organizace typu Národního divadla či Národní galerie. Prakticky však takové řešení naráží na řadu problémů. Ponecháme-li stranou problém naší současné úrovně politické kultury, kdy přidělování prostředků pro televizní vysílání ze státního rozpočtu by se mohlo stát nástrojem účelových politických licitací a tlaků, a kdy by bylo první na ráně při úsporných „balíčkových“ opatřeních, je tu jedna mnohem závažnější překážka – velikost audiovizuálního trhu.

Málokdo si uvědomuje, že tak často citované příklady ze zahraničí někdy zapomínají na to, že osmdesátimilionový německý nebo šedesátimilionový francouzský trh - a to nemluvím o výhodě stamilionového anglosaského trhu - jsou schopny vygenerovat takové zdroje pro komerční vysílání, kterým se desetimilionový a navíc příjmově chudý český trh nemůže vyrovnat.

V podmínkách silného trhu mohou komerční televize věnovat více prostředků nejen na obsluhu specifických menšinových zájmů, ale také na investičně náročnou původní domácí tvorbu. V Evropě je v podstatě jen pět zemí, které jsou schopny financovat pluralitu televizní nabídky tak, že její větší část pochází z domácích zdrojů - jsou to Velká Británie, Německo, Francie, Itálie a Španělsko.

Všechny ostatní evropské státy musí počítat s tím, že pokud zruší svého veřejného vysílatele, budou si sice moci i nadále vybírat z velkého počtu televizních kanálů, jenomže ty kanály mu nebudou nabízet domácí, ale z větší části jen importovanou produkci s dabingem či titulky, a menšinovým zájmům zůstane jen naděje na to, že slibovaná digitální hojnost kanálů je někdy v budoucnu obslouží.

Kulturní a politický rozměr veřejné služby

A protože těch malých jednojazyčných trhů je v Evropě většina, není náhoda, že Evropská Unie se snaží existenci veřejných vysílatelů podporovat konstatujíc, že mají "přímou vazbu na demokratické, sociální a kulturní potřeby každé společnosti a že zachovávají mediální pluralitu" (citát z tzv. Amsterodamského protokolu k Dohodě o EU ze 17.6.1997).

Pokud se nechceme stát televizní banánovou republikou, jejíž obyvatelstvo bude zásobováno z domácích televizních zdrojů pouze zpravodajstvím, bulvární publicistikou, lacinou zábavou a soutěžemi, bylo by dobré, kdyby se Česká televize při řešení dilematu veřejných televizí v duálním systému pokusila o to druhé východisko, kombinující masovou přitažlivost s kvalitou a kulturní výlučností.

Tím spíše, když v českých podmínkách dnes není ve hře jenom česká audiovizuální kultura, domácí filmy a seriály, ale také kvalita veřejného politického diskursu, který je tak důležitý v parlamentní demokracii, v níž si občané ve svobodných volbách vybírají své zastupitele.

Jestliže dnes u nás dvě komerční televize TV NOVA a TV PRIMA s dopadem na dvě třetiny obyvatelstva jsou pod kontrolou dvou skupiny podnikatelů jednajících ve shodě, existence veřejného vysílatele, schopného čelit hrozícímu názorovému monopolu nezávislou alternativou, je dvojnásob důležitá. Na tom nic nemění pochybnosti o nezávislosti a profesionalitě publicistů ČT vzniklé v peripetiích zimní televizní krize. Už jenom existence alternativy a fakt, že nikdo nemá monopol na televizní informaci, může mít pozitivní vliv.