John Lewis Gaddis o budoucnosti 21.století

Ve dvacátém prvním století by geopolitika mohla převzít metafory z geologie, protože státní systém mezinárodních vztahů se otřásá ve svých základech.

Obrazy, které utkvívají v našich myslích, prozrazují mnohé o tom, jak uvažujeme. Vzpomínka, kterou si zajisté z konce studené války uchovává většina z nás, je spojena se zhroucením berlínské zdi: boření této ohavnosti betonových bloků za jásotu exaltovaných bořitelů se zdálo být znamením nového a osvícenějšího věku. Nicméně téměř deset let poté se jen těžko shledáváme s osvíceností a jiné, mnohem rušivější obrazy zaplňují naši mysl.

Od chvíle, kdy skončila studená válka, jsme viděli oběti genocidy exhumované ve střední Evropě, africké řeky plné rozsekaných těl, ozbrojené teenagery ovládající města Třetího světa ze zadní korby dodávek, poražené diktátory odmítající přijmout svoji porážku, ženy donucené vrátit se do izolace ve jménu náboženství, emigranty hlasitě se zříkající starých kultur kvůli kulturám novým, které znají jenom z televize, teroristické údery se smrtonosnou účinnosti tam, kde bychom je nejméně očekávali - v zeměpisném srdci Ameriky. Je toho dost, aby to vyvolalo určitou nostalgii po starém světovém pořádku. V tom novém pořádku je totiž, jak poukázal francouzský autor Philippe Delmas, příliš mnoho lidí připravených "otočit se a vykuchat jeden druhého kvůli jednomu akru země, nějaké osadě nebo kvůli nějakému starobylému totemu."

Co se přihodilo? Jak je možné, že modely chování, které většina z nás pokládala za pochované v minulosti, se náhle stávají naší budoucností? Vysvětlit tato nepříjemná překvapení by možná pomohlo vyvolání jiného, odlišného obrazu z roku 1989.

Bylo to 17.října, 17.04 pacifického času, místo: stadion Candlestick Park v San Francisku. Mužstva Oakland Athletics a San Francisco Giants se právě chystala začít třetí zápas světové série, když tu náhle vzdálené dunění se přeměnilo v nepříjemné otřásání a velké Loma Prieta zemětřesení si začalo usurpovat nárok na všechno, co se to odpoledne a v dalších hodinách plánovalo. Televizní kamery, dříve než vypadly z vysílání, zachytily úžas ve tvářích hráčů, diváků i televizních komentátorů, jak je znenadání zasáhlo Shakespearovské vnuknutí: že existuje více věcí na nebi a na zemi, než ty, jaké si dokázali představit - nebo alespoň je přiměřeně vzít v úvahu - ve svém filosofickém náhledu na svět.

Hry a prostředí, ve kterém se ty hry hrají, jsou dnes velice odlišné. Studená válka se kdysi zdála být otázkou života a smrti; ale jak léta běžela a apokalypsa nepřicházela, získala studená válka charakter "velké hry", připomínající dlouhý konflikt devatenáctého století mezi Brity a Rusy v Asii, který nikdy nevyústil v nějakou velkou válku. Dokonce i jazyk studené války se stal jazykem her: politikové vážně varovali před padáním dominových kostek, teoretici vytvářeli modely kulečníkových koulí ve světové politice, kritici politiky uvolňování napětí si stěžovali, že Sovětský svaz hrál šachy, zatímco většina Američanů byla schopna hrát tak akorát dámu. Nicméně - přes neschopnost Washingtonu hrát šachové hry - Západ nakonec jaksi "vyhrál".

Ve všech těchto metaforách byl obsažen jeden důležitý předpoklad: jakkoli intenzivní bylo soupeření, nikdo se nechystal smést šachové či dámové figurky pod stůl, utéci s dominovými kostkami, nebo protrhnout sukno přesně veprostřed biliáru. Ať už se hrála jakákoli hra, hrací pole mělo zůstat rovné. Nepředvídala se žádná zemětřesení. Dokonce i jaderná válka, jak někteří stratégové kdysi uvažovali, by mohla být vedena v rámci určitých "pravidel hry", a ze snahy o odhalení možných pravidel vznikla celá vědní disciplina - teorie her.

Dnes se však metafory posunuly; geopolitici se dnes vyjadřují spíše jako geologové, než jako nějací teoretici her. Politolog Samuel P.Huntington varuje před "konflikty zlomových linií" (fault line conflicts), ve kterých má docházet ke střetávaní civilizací. Ekonom Lester C. Thurow má vizi kolize "tektonických desek" s nepředvídatelnými důsledky. Žurnalista Robert D. Kaplan předpovídá seismické otřesy, které vzniknou z demografických ekologických tlaků: "Ačkoliv pohroma je nepředvídatelná, pnutí vznikající postupně v průběhu let způsobují, že sesuv usazených vrstev je náhlý."

Tato nová "tektonická" geopolitika naznačuje potřebu přehodnotit starý konflikt. Dnes se ukazuje, že sovětsko- americká "velká hra" se odehrávala výhradně v rámci nějakého mezinárodního systému - v podstatě arény - jehož stabilitu bychom neměli pokládat za zaručenou. Supermocnosti studené války připomínající mužstva v Candlestick Park spolu soutěžily ve chvílích, kdy historické procesy, jichž si byly jen nejasně vědomy, rozhodovaly o jejich budoucnosti. Bylo třeba převratů roku 1989 k jejich odhalení, k tomu, aby se ukázalo, že stará pravidla - a dokonce i staré hry - už se nedají používat.

Velice významná zpráva

Když geologové chtějí poznat budoucnost, dívají se do minulosti, do záznamů o silách působících pod zemskou kůrou, jež pohybují vším, od nepostřehnutelného unášení kontinentů až po sesuvy zlomových linií, které způsobují katastrofální zemětřesení. Tato metoda předpokládá - a jak se zdá, dost bezpečně předpokládá - že procesy, které jsou v pohybu po milióny let, nezmizí ze dne na den, ani se přes noc diametrálně nezmění. Geologové stále ještě nejsou schopni říci, kde nebo kdy přesně se geologický zlom dá do pohybu. Ale že dříve či později k tomu dojde, je tak jisté, jako existence této planety.

Konec studené války byl událostí podobnou zemětřesení, která odhalila hluboké a tím pádem i skryté zdroje geopolitického pnutí. Stejně jako v případě geologie, trvalo nějakou dobu, než se tyto zdroje napětí zmapovaly a než se našly zlomy jimi způsobené. Zpočátku se zdálo, že ten kritický zlom ležel mezi demokracií a kapitalismem na straně jedné a autoritářstvím na straně druhé. Podle tohoto názoru se Sovětský svaz zhroutil proto, že nebyl schopen nakrmit nebo osvobodit své lidi v době, kdy prosperita a svoboda se stala normální věcí pro většinu ze zbytku vyspělého rozvinutého světa. Kremelští vůdcové se nacházeli v klasické Hlavě-22, jejich země se mohla zachránit jedině tak, že přestala být tím, čím byla.

Ale tato geopolitická mapa předpokládala, že demokratizace a zavádění svobodného trhu postupují ve stejném směru, a že mezi nimi neexistuje žádný zlom. Kdyby tomu tak skutečně bylo, odstranění sovětského autoritářství by vedlo ke stabilní postsovětské krajině - takové, ve které by se Spojené státy, jež usilovaly o bezpečný svět pro demokracii a kapitalismus přinejmenším už od doby Woodrowa Wilsona, cítily poměrně pohodlně. To se však nestalo. Pokračují následné otřesy a jen málo Američanů - a když na to přijde, i ostatních lidí - se v nich cítí být v pohodě. Takže možná kdesi existují nějaké rozsáhlejší trhliny.

Někteří geopolitici jsou dnes přesvědčeni o tom, že otřesy vznikají podél nějakého hlubšího zlomu, jenž odděluje procesy ekonomické globalizace a politické fragmentace, procesy, které začaly už dávno před studenou válkou, a zcela jistě ji přežijí. Ian Clark z Waleské univerzity, Aberystwyth, vysvětluje "globalizaci" jako "integraci, vzájemnou závislost (interdependence), multilateralismus, otevřenost a vzájemné prostupování (interpenetration)". Naproti tomu "fragmentace" obsahuje "dezintegraci, soběstačnost (autarchy), unilateralismus, ... separatismus a nestejnorodost (heterogeneity)." Co je znepokujující na této geopolitické mapě, je ta skutečnost, že zlom, který je zde zakreslen, by mohl ohrozit stabilitu všech velmocí. Sovětský svaz, jako nejméně stabilní z nich, mohl být prostě tou první, která byla na řadě.

Státy ospravedlňují svoji existenci většinou zajišťováním občanova blahobytu, ať už tím, že vytvářejí a udržují pracovní místa, poskytují síť sociálních jistot, nebo tím, že ochraňují jejich životní prostředí. Režim, který musí ponechat své lidi na milost a nemilost tržním silám, svoje renomé v jejich očích rozhodně nezvýší. A přitom globalizace vyžaduje, aby národní ekonomiky byly umístěny do mezinárodního, svoji podstatou nepředvídatelného tržního prostředí. Jestliže velké korporace se mohou usadit kdekoli, jestliže kapitál překračuje hranice tak snadno jako tažní ptáci, a jestliže komunikace se děje rychlostí světla a prakticky téměř zadarmo, vlády nemají příliš na vybranou, než se naučit žít s neviditelnýma rukama trhu. Ekonomický systém laissez-faire se na úrovni globální objevuje jedno století po vynálezu regulovaného státu blahobytu, s omezenou laissez-faire ekonomikou, na úrovni národní. Sociální a politické kompromisy, které zachránily kapitalismus rozšířením pravomocí státu počátkem dvacátého století, ho již neomezují. A státy jsou nyní ve stejně špatném postavení jako byly kdysi města a vesnice, které musely odolávat otřesům trhů nebo zmírňovat následky nerovnováhy, jež tyto otřesy mohou způsobovat.

Mezitím politická fragmentace rozšiřováním suverenit suverenitu umenšuje. Bylo snadné jásat nad formováním nových států, když jejich výsledkem bylo rozbití starých evropských koloniálních říší nebo zhroucení bývalého Sovětského svazu. Ale ten proces se nezastavil. Také demokracie pociťují odstředivé síly separatismu, o čemž by mohli podat svědectví Kanaďané, Britové, Španělé, Belgičani nebo Italové. Se svým respektem k principu sebeurčení se demokracie mohou stát vůči takovým tlakům zranitelné. Kolik z nich by dnes následovalo amerického příkladu a vedly by krvavou občanskou válku jen proto, aby odepřely určité části svého obyvatelstva právo odtrhnout se? A můžeme ještě přepokládat, majíce na mysli případy jako je Čečensko a bývalá Jugoslávie, že odtržení povede k prosazení míru a spravedlnosti? Ve světě slabých států se politika může stát stejně nestálou a indiferentní jako ekonomika.

Státy jsou tudíž napadány z obou stran; ať už následkem globálních ekonomických trendů nebo partikularistními politickými tlaky, jejich autorita se zmenšuje. Vzhledem k tomu, že téměř po celé toto století převažoval názor, podle něhož moc a síla států je na vzestupu, je toto zjištění skutečně velice významnou zprávou. Je zhruba srovnatelné s odhalením, že geologický zlom San Andreas probíhá právě pod něčím domem. Člověk s takovou informací by se měl pokusit přinejmenším porozumět tektonice, měl by se pokusit předejít škodám, až se zlom konečně pohne, měl by přijmout všemožná bezpečnostní opatření, podepřít základy, vyztužit stěny a upevnit nádobí, které by se mohlo rozbít.

Zdroje původu států

Státy v podobě, jak je známe, nejsou starší než asi jenom pět století. Před touto dobou existovaly jiné způsoby, jak lidské záležitosti organizovat: monarchie, knížectví, města, kmenové a rodové klany. Žádný z nich však neměl atribut definující moderní stát, což jest nárok - byť ne vždy prosazený - na monopol užívání prostředků násilí. Získání takového nároku nemusí znít příliš pokrokově, ale je třeba vzít úvahu, jaká byla alternativa: svět, v němž se o donucovací nástroje dělili loupeživí rytíři, toulaví žoldnéři, hordy vetřelců, městské gangy, bandité a piráti. Tak často vypadala před-státní éra a poskytnutí jistého zdání bezpečnosti před převládajícím zmatkem bylo to, na základě čehož státy vznikaly.

Tyto státy zcela určitě nevytvořily mír. Ale organizované války osmnáctého století byly výrazným zlepšením ve srovnání s tím, co jim předcházelo - zejména třicetiletá válka 1618- 1648, popsaná historikem Davidem Kaiserem jako "anarchistický boj všech proti všem s násilně měnícími se majetky," snížila možná až o polovinu počet německého obyvatelstva. Proto když pruský stratég počátku devatenáctého století Carl von Clausewitz napsal, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, reagoval tak spíše na výstřelky války, než aby ji glorifikoval. Protože žil a bojoval v době napoleonských válek, měl všechny důvody k tomu, aby poznal, co sebou přináší nevázané používání síly.

Clausewitz trval na kontrole vojenského konfliktu, na to, aby se násilí omezilo na minimum nezbytné k dosažení cílů válčících stran. Jako málo jiných stratégů byl citlivý na válečně nepředvídatelnosti. Věděl, jak snadno mohou úzkost, hrůza, únava a vnitřní napětí zmařit i to nejpromyšlenější plánování. Ale tento strach před chaosem, před ztrátou kontroly, činí ještě naléhavějším Clausewitzovo trvání na tom, že zahájení a vedení války by mělo být racionálním činem v tom smyslu, že se zachovává co možná nejužší soulad mezi účelem násilí a jeho rozsahem.

Následující války, zvláště dvě světové války, ne vždy tomuto standardu odpovídaly, proto se jejich vedení z hlediska Clausewitzova pohledu často kritizovalo. Ale ti, kteří je začínali, se snažili propojit disponibilní sílu se zamýšlenými cíli. "Státníci byli občas překvapeni povahou války, kterou rozpoutali," upozornil Sir Michale Howard, jeden z nejbystřejších Clausewitzových žáků, "a lze důvodně předpokládat, že přinejmenším v padesáti procentech případů se dočkali výsledků, které neočekávali. To však netýká nějaké války, která začala omylem a pokračovala, aniž měla politický účel."

Naproti tomu studená válka byla clausewitziánská do morku kostí. S vývojem jaderných zbraní prostředky násilí nabobtnaly do nepředstavitelných rozměrů, ale velmoci si nad nimi uchovaly tak přísnou kontrolu, že žádná z nich tyto vynálezy nepoužila. Když byli konfrontováni s možností jejich použití, vůdcové tak různí, jakými byli Eisenhower, Chruščov, Macmillan, De Gaulle a Mao Ce-tung, vždy našli společný základ v naléhavosti života tak, že tu hru odložili na další den. Clausewitzovo trvání na tom, že nástroje násilí nesmí zničit účely, pro které jsou nasazovány, nám proto dobře posloužilo. Možná, že právě tomu děkujeme za své přežití.

Státníci studené války se chovali natolik racionálně, že i dnešní teoretici, když uvažují o budoucnosti, se na modely "racionální volby" silně spoléhají. "Realisté" a "neorealisté" vycházejí z předpokladu, že státy znají svoje zájmy a že je budou důsledně sledovat, někteří z nich dokonce vystoupili ve prospěch kontrolovaného rozšíření jaderných zbraní, zjevně na základě úvahy, že pokud tyto zbraně indukovaly racionalitu během studené války, budou stejným způsobem působit kdykoli a kdekoli. Političtí ekonomové, kteří vycházejí z předpokladu agregované, když už ne individuální racionality, jsou přesvědčeni o tom, že státy zvažující válku v globálně navzájem závislé ekonomice přijdou na to, že si ji nemohou dovolit. Rovněž demokratické mírové teorie pokládají racionalitu za hotový fakt s následujícím zdůvodněním: protože žádná demokracie zatím nešla do války s jinou demokracií, tyto státy budou nezbytně dávat přednost volbě mírových prostředků před násilnými prostředky při řešení vzájemných sporů. Počet demokracií stoupá, rostou tudíž i vyhlídky na mír.

Teoretici her dokonce navrhli matematický koncept pro simulování těchto vzorců jednání s charakteristickým názvem: očekávaná užitečnost (expected utility). Zcela jednoduše se v něm předpokládá, že lidé jednají pouze tehdy, když očekávají užitek ze svých akcí. A v daných existujících vojenských, ekonomických a politických realitách, lze jen těžko dohlédnout - přinejmenším z pohledu racionální volby - že by zahájení války mohlo přinést dnes a v této době někomu nějaký prospěch.

Zavilý sklon k zabíjení

Ale co když chování není vždycky racionální? Co když jsou tady hlubší síly - zakořeněné ve strukturách mezinárodní politiky, nebo v kulturách zabydlujících svět, nebo v samotné lidské povaze - které se staví do cesty úvahám o očekávané užitečnosti? Co když tím, jak předpokládáme racionalitu, pokračujeme ve hraní starých her, i když cítíme, že se nám začíná otřásat země pod nohama?

Za zmínku stojí, že scénáře racionální volby předpokládají pokračující životaschopnost států. Teoretici, kteří podporují rozšiřování jaderných zbraní, očekávají, že zůstanou pod státní kontrolou: nikdo by je nechtěl předat kultu Aum Šinrikjo, Montanské milici nebo nějakému geniálnímu samotáři typu Unabombera. Byznysmeni vyhledávají státy pro řád a pořádek, v jejichž rámci obchod může vzkvétat a plnění smluv se dá vynutit; nikdo se dnes nežene, aby investoval v místech jako je Somálsko nebo Sierra Leone, kde takové podmínky chybějí. Demokracie by mohly jenom těžko přežít, kdyby měly zmizet ústavní záruky poskytované státem. Jestliže rozšiřování počtu demokracií podporuje mír, pak tento předpoklad také vyžaduje, aby státy přežívaly a prosperovaly.

Pravděpodobně budou. Státy zřejmě v blízké budoucnosti nezmizí, a důvodně se dá předpokládat, že tady budou v nějaké podobě i na konci dvacátého prvního století. Dokonce i nadšení zastánci racionální volby souhlasí s tím, že státy nebudou tak mocné, jako bývaly, a že - v protikladu k Orweliánským nočním můrám pronásledujícím tohle století - široké oblasti lidských aktivit se v budoucnu ocitnou mimo rámec kontroly státu. Takové účinky budou svým způsobem osvobozující, protože státy jsou často zdrojem útlaku. Ale ony také přinášejí stabilitu a tato stabilita by mohla být předpokladem takových racionálních voleb, jaké lidstvo činilo při zvládání násilí po několik minulých století.

Jedním způsobem, jak tuto hypotézu vyzkoušet, by bylo prozkoumat geopolitickou tektoniku: podívat se na to, jak vznikaly války ve středověku, starověku a dokonce i v předhistorických dobách, než nějaké státy existovaly. Přesně tohle činí vojenští historici a to, co zjistili, vedlo některé z nich ke zpochybnění Clausewitzova významu pro svět po skončení studené války. John Keegan, jehož spisy způsobily zásadní myšlenkový převrat v tomto oboru, to říká zcela nepokrytě: "Válka není pokračováním politiky jinými prostředky... Válčení je téměř tak staré jako člověk a zasahuje do nejtajnějších míst lidského srdce, do míst, kde se ztrácí racionální účel, kde vládne hrdost, kde nade vším stojí emoce, a kde instinkt je králem." Izraelský historik Martin van Creveld říká, že clausewitziánský názor na válku "je... moderním vynálezem... Protože byl vymyšlen v určité době, neexistuje žádný důvod myslet si, že v sobě má nějakou vrozenou platnost (inherent validity), nebo že by měl mít nevyhnutelně nějakou velkou budoucnost."

Tito odborníci přicházejí s názorem, že pokud racionalita je skutečně tím, co je schopno přizpůsobovat rozsah násilí k daným účelům, potom není jasné, kdo nebo co tuto funkci bude vykonávat ve světě oslabených států. Historické odkazy nejsou příliš povzbudivé. Van Creveld poukazuje na to, že v období tisíce let následujících po pádu Římské říše "ozbrojené konflikty byly podnikány... barbarskými kmeny, církví, feudálními pány všech úrovní, svobodnými městy a dokonce soukromými jedinci." Vidět tyto války jako Clausewitziánské postrádá smysl, protože byly "jen zřídka... odlišitelné od obyčejné loupeže a vraždy." Primitivní společnost nebyla o nic lepší; jak antropolog Lawrence H. Keeley ukázal, pokud nějací "mírumilovní divoši" vůbec existovali, bylo jich málo.

Je příliš deterministické říkat, že lidé jsou naprogramovaní pro násilí jako některé agresivní druhy mravenců. Ale archeologické důkazy ukazují, že muži - a často i ženy - vedli války přinejmenším 5000 let. Organizované konflikty vznikaly nezávisle na kulturách, jež mezi sebou měly jen řídké nebo vůbec žádné kontakty. Jak se zdá, tyto konflikty byly stejně časté mezi obyvateli severní a jižní Ameriky před příchodem Evropanů, jako v Evropě, Asii a Africe. A kolektivní zabíjení sahá ještě před tuto dobu. Sociální kritička Barbara Ehrenreichová v knize Blood Rites (Krvavé rituály) tvrdí, že toto zabíjení se původně vyvinulo jako obrana proti tomu být požírán divokou zvěří v době, kdy naši předchůdci procházeli jako zoologický druh transformací, při níž se měnili z kořisti v dravce.

Pokud je to pravda, pokud násilí je skutečně hluboce zakotveno v lidské povaze, pak musí být přinejmenším tak staré jako je víra v nadpřirozeno. "Válka se zdá být mnohem robustnější než jednotlivá náboženství," všímá si Ehrenreichová, "možná robustnější než náboženství vůbec." Renesance náboženství v posledním čtvrtstoletí by klidně mohla být označena jako sociologický ekvivalent tektonického zdvihu: vždyť tento celosvětový jev není něčím, s čím se dalo počítat v našem údajně sekulárním věku.

Ale co když je tu možnost, že tím, jak bude ubývat státem podporované násilí, se může - podobně neočekávaně jako náboženství - vynořit kulturně nebo individuálně založené násilí, které ho nahradí? Jestliže lidský sklon k zabíjení je stejně vytrvalý a neústupný jako víra, a jestliže státy, které tento instinkt směrovaly do clausewitziánských forem racionality po několik předešlých století, začínají slábnout podobně jako sekularismus, pak to může znamenat jedno další tektonické překvapení. To, co se stalo v Bosně nebo v Rwandě, by mohlo být začátkem budoucnosti, která, jak se - podobně jako v geologii - ukáže, je reflexí velice vzdálené minulosti.

To je dosti neradostná vyhlídka a my bychom ji neměli nekriticky přijímat. Jak ukázal konec studené války, pochmurné scénáře nemají monopol na to, aby se staly budoucností. Mírový klidný skon jedné supervelmoci ukazuje, že se mohou stát neočekávané události, a že minulost není vždy spolehlivým vodítkem k tomu, co se dá očekávat. V žádném případě není jisté, zda post-státní éra, pokud do ní skutečně vstupujeme, bude pouhým opakováním svého před-státního protějšku; třeba zde mohou existovat nějaké způsoby, jak zachovat clausewitziánskou racionalitu "jinými prostředky" i v případě, že by státy postupně ztratily svoji schopnost tuto funkci vykonávat.

Jednou možností jsou mezinárodní organizace. Jak utichala studená válka, rostly naděje na to, že by Organizace spojených národů konečně mohla naplňovat své očekávané poslání řešit staré konflikty a odstrašovat před konflikty novými. Ať už to bylo kvůli neschopnému vedení, kvůli nedostatečné podpoře ze strany svých nejmocnějších členů (zvláště USA), nebo protože se od ní zpočátku očekávalo příliš mnoho, OSN teprve musí prokázat, zda má nějakou skutečně významnou schopnost kontrolovat rozsáhlé násilí v průběhu delšího časového období. Takové neúspěchy, jaké byly v Bosně, Somálsku a Kambodži, nás přiměly k tomu, abychom slevili ze svých očekávání. Čeká nás ještě daleká cesta, než bude OSN schopna přijatelným způsobem nahradit státy jako udržovatele clausewitziánského řádu.

Regionální organizace jsou pevnější a mocnější, ale jejich priority jsou úzké. Severoatlantická aliance NATO se i při svém rozšiřování zabývá více tím, koho nepřijme, než koho přijme (concern itself more with exclusion than inclusion). Udržovat Rusko mimo alianci je evidentně v rozporu s všeobecně velebeným příkladem, který poskytly bezpečnostní struktury vytvořené po Druhé světové válce, když do svých řad přijaly Německo a Japonsko. Priority Evropské unie EU se zdají být stejně pokřivené: je vytváření společné měny skutečně životně důležitější věcí než odstraňování ekonomických nerovností, které dnes rozdělují Evropu téměř tak dramaticky jako stará železná opona? V asijsko-pacifickém regionu, kde kooperativní akce nezabránila ekonomickému krachu, rostou tlaky požadující návrat k regulovaným trhům. Regulovaná politika tady vlastně nikdy nevymizela.

Mezitím větší část světové populace zůstává pevně spojena s ekonomickými systémy, které neuspěly, nebo vůbec neodstartovaly. Ale telekomunikační revoluce, která funguje ve všech společnostech, uvědomuje tyto nemajetné (have-nots) více než kdy před tím o tom, co druzí mají a oni nemají, přičemž demografické tlaky a ekologická rizika ohrožují i to málo, co ještě mají. Jestliže, jak varoval historik Paul Kennedy, "pokračující zneužívání životního prostředí rozvojového světa povede ke globálnímu oteplování, nebo pokud nastane obrovský příliv ekonomických uprchlíků z chudších do bohatších částí tohoto světa, trpět budou všichni." Zatím žádná nadnárodní vládní nebo nevládní instituce se tímto problémem nezačala zabývat, přes jeho potenciál stát se nejúrodnější živnou půdou násilí ve dvacátém prvním století.

Mezinárodní organizace, při všech svých dobrých úmyslech a často impozantních výkonech, mají jeden společný problém, a to, že kolektivní vedení disponuje jen omezenými zdroji. Jak by zdůraznil Clausewitz, omezení násilí - podobně jako jeho rozpoutání - vyžaduje jak způsobilost tak rozhodnost, a ty se jen těžko získávají, když rozhodují mnozí a když mají po ruce jen málo nástrojů. Transnacionální instituce pak čelí své vlastní Hlavě 22. Měly by být v takovém postavení, aby mohly působit proti úpadku států a proti nepořádkům, jež pravděpodobně budou následovat. Ale stejně jako někdejší Sovětský svaz, splní tento úkol jedině tak, že přestanou být tím, co jsou nyní.

Jestliže institucionální přístup není příliš slibný, co takhle podívat se na opačný pól spektra: na změnu v chování jednotlivců tak, že by tady bylo méně násilí, které by státy - nebo jejich nástupci - musely držet na uzdě? Tento nápad není tak přitažený za vlasy, jak by se mohlo zdát. Přese všechno, jsme přece jen výtvorem nějaké evoluce a naše přežití je známkou přinejmenším jistého úspěchu při tlumení našich sebezničujících tendencí. Násilí není jediným charakteristickým rysem naší povahy - a samotný charakter se také může měnit.

Politolog James Q. Wilson poukázal na to, že bez ohledu na kulturu, oblast nebo náboženské přesvědčení, většina lidí je zajedno v tom, jak vypadá zvěrstvo, a hrůza je téměř univerzálním pocitem. Tuto názorovou shodu musely způsobit nějaké posuny ve standardech chování, protože ta shoda zde vždycky neexistovala: například společnosti, které kdysi tolerovaly lidské oběti a otroctví, tak dnes již nečiní. S obrovským skokem dvacátého století co do rychlosti a všudypřítomnosti komunikace, tento sdílený morální pocit se zdá být na postupu.

Rovněž politické chování se může měnit. Politolog Francis Fukuyama zjišťuje postupný, ale nezvratný trend směřující k samosprávě (self-government) a vzdalující se staré tradici násilně vynucené autority. Rozšiřování demokracií, tvrdí Fukuyama, vychází z dlouhodobé změny lidského kolektivního vědomí. A politolog John Mueller dokazuje, že i samotný postoj k válce se vyvíjí: že ve světle pustošivých následků způsobených válkami dvacátého století myšlenka o vedení války ve dvacátém prvním století - přinejmenším mezi velmocemi - vyvolává spíše úsměšek než respekt.

Pokud tyto trendy vydrží, setkáme se se zajímavými možnostmi. Nové modely chování se mohou časem rozvinout s dostatečnou silou, která by nahradila oslabování států a předpokládanou neúčinnost mezinárodních organizací. Jedna tektonická síla může čelit jiné síle. Vědci zjistili, že za určitých podmínek i neživé předměty - molekuly, krystaly, prezentace náhodných procesů na monitoru počítače - mají schopnost sebeorganizace (capacity for self-organization). Jestliže podobné jevy by mohly působit i na svět geopolitiky, jestliže bychom byli schopni "sebeorganizovat" racionalitu, aniž bychom se museli spoléhat na její prosazovaní státy a mezinárodními organizacemi, pak by vyhlídka na příští století mohla být podstatně lepší, než se myslelo.

Návrat starých říší?

Ovšem existuje tady ještě další, temnější cesta vedoucí k řádu a pořádku v rozháraném světě, o které chce dnes diskutovat jenom málo lidí: "říše" ("empire") je formou vládnutí, o které se jen málokdo odváží mluvit. Zajisté, zdálo by se, že žijeme v postimperiální éře. Evropská koloniální impéria se rozpadla už před dávnou dobou, a i když sovětské a americké sféry vlivu na sebe braly ve studené válce imperiální znaky, tyto struktury jsou rovněž z větší části již minulostí. Jestliže ekonomická integrace a politické sebeurčování narušují autoritu států, pak tyto síly by měly být ještě více destabilizující pro říše, tak často založené na popírání právě těchto zásad.

A přece - každý geolog nás bude varovat, aby před tím, než budeme pokládat sopku za vyhaslou a geologický zlom za stabilní, abychom zkontrolovali základní tektonické pohyby. Vždyť státy existují zhruba pět století, ale říše - stejně jako války - sahají do desetkrát delší minulosti. Jaké máme záruky, že naše epocha, v níž říše evidentně aktivně neexistují, má také to unikátní privilegium býti svědkem zániku říší na věčné časy?

Pokud je vodítkem vědecko fantastická literatura, pak naprosto žádné. Možná, že sci-fi by tím vodítkem být měla, neboť spisovatelé a filmaři tráví přinejmenším stejně tolik času jako kdokoli jiný uváděním minulých a současných trendů do souvislostí s dalekou budoucností. Říše téměř nikdy nechybějí v jejich vymyšlených světech, naopak, objevují se v nich tak často - klasickou sérií Isaaca Asimova Nadace (Foundation) počínaje a populárními ságami George Lucase Hvězdné války (Star Wars) konče -, že si bez nich sci-fi žánr jen těžko umíme představit. Pohlížet na budoucnost očima Dartha Vadera se může zdát být poněkud pošetilé. Ale komukoli, kdo nepochopil daný účel, se může zdát stejně pošetilý pohled na horníky, kteří nesou kanárky do důlních šachet. Systémy včasného varování musejí být jak citlivé, tak výmluvné, a falešné poplachy z nich v žádném případě nedělají neužitečnou věc. Už jenom z těchto důvodů bychom neměli budoucnost říší příliš rychle vyřazovat z našich úvah.

Historické záznamy v tomto ohledu podporují vizionáře. Žádná z říší nevytrvala, ale cykly střídající imperiální konzolidaci s úpadkem, tyto vzestupy a pády říší, jsou jedním z nejtrvalejších modelových situací historie. Astronomové vědí, že hvězdy každou chvíli vzplanou a samy sebe spalují. To, že žádná z nich nakonec nepřežije, není důvodem k tomu, abychom pokládali proces, který vede k jejich vzniku, za zaniklý, nebo za nepodstatný pro budoucnost. Říše, přinejmenším na této planetě, se objevují a mizí velice podobným způsobem.

Jaké jsou vlastně příčiny takových procesů? Arogance ambiciózních vůdců, zajisté: Alexandr Veliký, Napoleon a Hitler vybudovali a také rychle ztratili své říše silou svých osobností. Ale takové příklady jsou poměrně vzácné. Mnohem častěji říše povstaly z rozhodnutí šířit náboženství nebo ideologii, nebo z naděje na ekonomický výdobytek, nebo jako odpověď na možný vznik anarchie podél něčích hranic. První dva podněty jsou dnes již možná zastaralé: k rozšiřování idejí a k zajišťování zisků ve světě globálních komunikací a trhů říše už nejsou zcela nezbytné. Ale říše jsou metodou pro zavádění řádu a pořádku, a to už je celkem jiná věc.

Přes všechny své nespravedlnosti říše často dosahovaly jistý druh Clausewitziánské racionality. Podobně jako státy usilovaly o monopolizaci prostředků násilí, a protože jejich účely byly souběžné, říše a státy koexistovaly spolu po několik století. Některé státy jako Anglie a Francie se samy přeměnily v říše, z jiných říší, jako byly Habsburská a Otomanská, se zrodily nové státy. Ale když se ve dvacátém století demokracie začaly rozšiřovat, priority říší a států se začaly rozcházet.

Demokratický stát musí předpokládat - dokonce i když to ve všech případech nezajistí - rovnost subjektů, kterým vládne. Naproti tomu říše vyžadují nerovnost: mocné centrum uplatňuje svoji autoritu nad slabšími periferiemi, někdy s jejich souhlasem, častěji však bez něj. To je také důvod, proč na sklonku tohoto "demokratického" století tady nezůstaly žádné tradiční říše. Nicméně některé z procesů, které jim daly vzniknout, zůstávají přítomny, což klade zajímavou otázku o příštím století: Bude rovnost či nerovnost jeho dominantním tématem?

Odpověď se již objevuje a není příliš uklidňující. Nová ekonomika laissez-faire distribuuje bohatství ve světovém měřítku nevídaně nerovným způsobem. Jak by řekl Karel Marx, to se dalo od kapitalismu očekávat; on sám očekával mezinárodní proletářskou revoluci jako důsledek. Státy ho usvědčily z omylu tím, jak zachytily a zmírnily výstřelky kapitalismu v průběhu dvacátého století; kdyby tak neučinily, demokratizace, která ovládá naší epochu, by se jen těžko mohla uchytit. Jak se však povede demokracii, jestliže dvacáté první století bude stoletím zvyšující se hospodářské nerovnosti a zmenšující se státní autority?

Předpokládejme, že by se ukázalo, že Marx měl přece jenom pravdu. Předpokládejme, že neregulovaný kapitalismus vyprovokuje nespokojenost v globálním měřítku podobnou té, ke které došlo v průmyslových státech před sto lety. Předpokládejme, že anarchie, kterou předjímá Robert D. Kaplan (v článku The Coming Anarchy, The Atlantic 2/1994) v chudších částech světa se rozšíří natolik, že to vyvolá poplach v bohatších částech světa. Ani státy v dnešní podobě, ani mezinárodní organizace, ani jakékoli pozvolné změny, ke kterým snad dochází v lidské povaze, nic z toho samo o sobě zřejmě nebude schopno takový chaos zvládnout. Říše jsou však časem prověřenou odpovědí na nerovnost a na nepokoje, které nerovnost vyvolává - a lidská schopnost nalévat stará vína do nových lahví (označených pochopitelně politicky korektními nálepkami) by se nikdy neměla podceňovat.

Neslučitelné ctnosti

Ať už bude balení jakékoli, reklama bude znít důvěrně známými tóny: že bez stability - bez nějakých metod, kterými by se čelilo lidskému tíhnutí k násilí - budou vyhlídky na pokračování civilizace ohroženy. Tenhle argument se používal tak často a na podporu tak pochybných případů, že máme sklon ho odmítat jako obhajobu a chabou omluvu agrese, vykořisťování nebo diskriminace. Vypadá jako přežitek dávných dob. Rádi si namlouváme, že jsme povzneseni nad potřebu hierarchie a všechno, co s ní souvisí.

Ale takový pohled může také odrážet naši neschopnost uvažovat tektonicky. Protože tady vůbec není jasné, zda dvě priority demokratického kapitalismu dvacátého století - ekonomická integrace a politické sebeurčení - samy o sobě vytvoří nějaký lepší svět. Jestliže, což se ukazuje být velice pravděpodobné, tyto dvě nepopiratelné ctnosti ne vždy doplňují jedna druhou, a jestliže souběžné usilování o obě z nich znamená rozevírání geologického zlomu, potom zcela určitě musí přijít seismický otřes. A bylo by nanejvýš arogantní domnívat se, že minulost, která byla svědkem tolika převratů, nám nemůže poskytnou žádný užitečný návod k tomu, abychom se na něj připravili.

Sir Isaiah Berlin, jeden z nejmoudřejších mužů tohoto století, často varoval, že hodnoty nemusí být nevyhnutelně navzájem kompatibilní, že primitivní sledování jediné hodnoty může rozvrátit hodnoty ostatní. Podstatou politiky je vyvažování priorit a to vyžaduje ekologickou perspektivu - smysl pro celek společně s citlivostí k tomu, jak věci mezi sebou souvisejí. To, co nám asi chybí, když přistupujeme k dvacátému prvnímu století, je ochota říci, že příliš dobrého může také škodit, že stanovit si sebeurčení nebo svobodný trh nebo cokoli jiného jako absolutní prioritu, znamená koledovat si o potíže. Je to něco podobného jako připravovat se na zemětřesení jenom tím, že si upevním porcelánové nádobí v policích, aniž bych se postaral o police, stěny, střechu nebo základy.

S poznáním krouživých pohybů zemské kůry před třiceti lety se geologie stala ekologickou disciplínou. Poprvé bylo možné představit si zemi jako celek a pochopit, jak některé procesy v některých částech mohou působit na její zbytek. Geopolitika vyžaduje podobně celkový pohled; musíme zaměřit svoji pozornost jak na arény, ve kterých se hry hrají, tak na hry samotné.

Nejsme schopni předpovědět přesné výsledky s větší pravděpodobností než geologové. Ale můžeme se alespoň připravit na překvapení typu Candlestick Park: můžeme zesílit bariéry, zálohovat komunikační spoje, označit východy a mít blízko v pohotovosti záchrannou četu. Můžeme dokonce nalézat určité uspokojení - všichni bez rozdílu: hráči, fandové, televizní komentátoři - v tom, že si rozšíříme náš filosofický pohled na svět a tím i naše sny, jež lépe přizpůsobíme věcem, které se dějí - když ne na nebi, tak alespoň tady u nás na zemi.

The Atlantic, April 1999

John Lewis Gaddis je profesorem historie na Yale University. Napsal mimo jiné knihu: The United States and the End of the Cold War: Implications.

Přeložil: Milan Šmíd