Polemika s Huntingtonem
Otázku Střet civilizací? (The Clash of Civilizations?) poprvé položil ve čtvrtletníku Foreign Affairs Samuel P.Huntington. Jeho článek v létě roku 1993 s tímto titulkem vyvolal diskusi, která se přenesla do dalších dvou čísel časopisu. Později Huntington napsal na téma střetu civilizací celou knihu (1996), která vyšla i u nás.
Tehdy, v roce 1993, s Huntingtonem polemizoval Kishor Mahbubani, náměstek singapurského ministra zahraničí a bývalý stálý zástupce Singapuru v OSN.

Nebezpečí úpadku
Co ten zbytek světa může Západ naučit

V hlavních západních metropolích existuje hluboký pocit nejistoty, co se týče budoucnosti. Důvěra v to, že Západ zůstane dominantní silou 21.století jako v posledních čtyřech pěti stoletích, ustupuje neblahému tušení, že nové vlivy jako je vynořivší se fundamentalistický islám, vzestup Východní Asie a zhroucení Ruska a Východní Evropy, by mohly znamenat reálné nebezpečí pro Západ. Vzniká tak psychóza obležení. Uvnitř těchto ustaraných zdí pak esej Samuela P.Huntingtona "Střet civilizací?" zcela zákonitě musí mít velký ohlas. Proto asi bude velkým překvapením pro mnohé Západníky dozvědět se, že zbytek světa se bojí Západu více, než Západ se bojí jeho, a že má strach zvláště před nebezpečím, které představuje zraněný Západ.

Huntington má pravdu: moc mezi civilizacemi se přesunuje. Ale jestliže se tektonické desky světových dějin pohybují dramatickým způsobem tak, jak jsme toho dnes svědky, vnímání těchto změn závisí na tom, kde se kdo právě nachází. Hlavním účelem tohoto eseje je zvýšit citlivost západní publika pro vnímání zbytku světa.

Ústup Západu není všeobecně vítán. Neexistuje tady náhrada za vůdcovství Západu, zvláště za americké vůdcovství. Náhlé zrušení americké podpory středněvýchodním nebo pacifickým spojencům, jakkoli nepravděpodobné, by mohlo uvést do pohybu masivní změny, které by nikoho neuspokojily. Ústup Západu by mohl být stejně tak škodlivý jako nadvláda Západu.

Z hlediska dějinných měřítek byla nedávná epocha západní nadvlády, zvláště pod americkým vedením, pozoruhodně laskavá. Člověk se hrozí pomyslet na to, jak by asi vypadal svět, kdyby buď nacistické Německo nebo stalinistické Rusko triumfovalo v tom, čemu se říkalo "západní občanské války" dvacátého století. Paradoxně laskavá povaha západní nadvlády může být zdrojem mnoha problémů. Dnes většina západních politiků (policymakers), kteří jsou dětmi této epochy, nemohou pochopit, že jejich vlastní slova a vlastní činy by mohly vést ke zlu a nikoli k dobru. Západní média tuto slepotu ještě zhoršují. Většina západních žurnalistů cestuje do zámoří ze západními premisami a západní neomaleností.

Nedokážou pochopit, že Západ může být nahlížen jinak než jako benevolentní Západ. CNN to nevyřeší. Tytéž vizuální obrazy přenášené současně do obývacích pokojů celé zeměkoule mohou vyvolat protikladná vnímání. Západní obýváky jásají, když raketa s plochou dráhou letu zasáhne Bagdád. Většina těch, co žijí jinde, však na vlastní oči vidí, jak Západ je schopen rychlé odplaty ne-bílým Iráčanům nebo Somálcům, ale bílé Srby netrestá, což je v každém případě nebezpečný signál.

Asijské hordy

Huntington diskutuje o výzvách islámské a konfuciánské civilizace. Od výbuchu bomby ve Světovém obchodním centru Američané začali přebírat evropský paranoický vztah k islámu, který je vnímán jako temná síla, co se vznáší nad ctnostnou křesťanskou civilizací. Je ironií, že Západ by měl mít čím dál větší strach z islámu, když muslimům se denně připomíná jejich vlastní slabost. "Islám má krvavé hranice," říká Huntington. Ale ve všech konfliktech mezi muslimy a prozápadními silami to muslimové prohrávají, těžce prohrávají, ať už to jsou Azerové, Palestinci, Iráčani, Íránci nebo bosenští muslimové. S tak velkou nejednotou to nevypadá na to, že by se islámský svět spojil do jediné síly.

A co je zvláštní, že díky této paranoie Západ jakoby téměř záměrně sledoval kurs, jehož cílem je rozjitřit islámský svět. Západ protestuje proti ústupu demokracie v Barmě, Peru nebo Nigérii, ale nikoli v Alžírsku. Tento dvojí metr zraňuje. Bosna způsobila nepředstavitelnou škodu. Dramatická pasivita evropských národů, když před jejich dveřmi dochází ke genocidě, strhla tenký závoj morální autority, který Západ utkal kolem sebe jako dědictví předchozí laskavé éry. Málokdo věří tomu, že Západ by zůstal stejně pasivní, kdyby granáty muslimského dělostřelectva pršely na křesťanské obyvatele Sarajeva nebo Srebrenice.

Chování Západu vůči Číně je stejně záhadné. V 70.letech Západ inicioval líbánky s Čínou, ve které vládl režim, jenž spáchal ohromná zvěrstva v průběhu Velkého Skoku a během Kulturní revoluce. Ale když po katastrofální vládě Mao Ce-tunga následovala mnohem příznivější éra Teng Siao-pchinga, Západ ztrestal Čínu za něco, co v jejích historických měřítcích bylo represí menšího významu: za události na náměstí Tiananmen.

Tiananmen se bohužel stal současnou západní legendou vytvořenou živým televizním vysíláním při potlačování demonstrací. Peking těžce chyboval v tom, jak nepatřičně a přehnaně použil střelných zbraní, ale nemýlil se ve svém rozhodnutí tento zákrok podniknout. Kdyby studentská rebelie nebyla rozdrcena, mohlo to vést k politické dezintegraci a k chaosu, který je permanentní čínskou noční můrou. Západní politici to v soukromí přiznávají. Jsou si také vědomi nečestného chování některých západních žurnalistů, kteří hodovali se studentskými disidenty nebo je dokonce naváděli před tím, než svět informovali o jejich údajné "hladovce". Žádný významný západní časopis tuto nepoctivost neodhalil ani neprokázal politickou odvahu říci, že Čína na náměstí Tiananmen v podstatě neměla možnost jiné volby. Místo toho se zavedly sankce ohrožující čínskou modernizaci. Asiaté tak vidí, že západní veřejné mínění - zbožněné v západní demokracii - může produkovat iracionální důsledky. Nervózně pozorují, jak západní politika ve vztahu k Číně se kolébá nahoru a dolů a ohrožuje při tom jinak bezproblémový pokrok ve Východní Asii.

Málokdo na Západě si uvědomuje, že je to Západ, který je odpovědný za zvyšování neklidu mezi více než dvěma miliardami lidí žijícími v islámské a čínské civilizaci. Namísto tlumení neklidu Huntington postuluje konfuciánsko-islámské spojení proti Západu tím, jak vyvolává obrazy dvou asijských hord, kterých se západní mysl nejvíce obává - dvou sil, které provedly invazi do Evropy: muslimů a Mongolů. Americké prodeje zbraní do Saudské Arábie přece nenaznačují nějaké přirozené křesťansko-islámské spojení. A podobné je to s čínským prodejem zbraní Íránu. V obou případech jde o oportunistické tahy, které nejsou založeny na přirozené empatii nebo civilizačních aliancích. Skutečnou tragédií při naznačování konfuciánsko-islámského spojení je to, že takový pohled zakrývá fundamentálně odlišnou povahu výzvy, kterou tyto síly představují. Islámský svět bude mít velké obtíže při své modernizaci. Dokud budou trvat, jeho neklid se bude přelévat na Západ. Východní Asie včetně Číny se chystá na dosažení parity se Západem. Je však zcela zřejmé, že Východní a Jihovýchodní Asie se cítí se Západem pohodlněji.

Neschopnost rozvinout účinnou strategii pro zacházení s islámem nebo Čínou odhaluje jeden osudový nedostatek Západu: neschopnost vyrovnat se a naučit se žít s posuny v relativní váze civilizací, které Huntington tak dobře dokládá. Dvě klíčové věty z Huntingtonova eseje, dáme-li je vedle sebe, ilustrují povahu tohoto problému. První: "V politice civilizací lidé a vlády ne-západní civilizace už nejsou pouhými objekty historie jako cíl západní kolonizace, ale připojují se k Západu jako hybatelé a tvůrci dějin." A ta druhá: "Západ v podstatě využívá mezinárodních institucí, vojenské síly a ekonomických zdrojů tak, aby řídil svět způsobem, které mají zachovat západní převahu, uchránit západní zájmy a podpořit západní politické a ekonomické hodnoty." Taková kombinace je receptem na katastrofu.

Jednoduchá aritmetika demonstruje západní pošetilost. Západ má 800 miliónů lidí, zbytek světa činí asi 4,7 miliardy. V národním měřítku by žádná západní společnost nepřipustila situaci, v níž 15 procent obyvatelstva vydává zákony pro zbývajících 85 procent. Ale to je přesně to, o co se dnes pokouší Západ v globálním měřítku.

Je tragické, že Západ se obrací ke Třetímu světu zády právě v okamžiku, když tento svět by konečně mohl pomoci Západu z jeho ekonomické stagnace. Zvýšení produkce rozvojového světa v dolarech v roce 1992 je větší než podobný nárůst severní Ameriky, Evropského společenství a Japonska dohromady. Dvě třetiny nárůstu amerického exportu šlo do rozvojového světa. Namísto toho, aby tento globální impuls Západ podpořil dokončením Uruguayského kola GATT (General Agreement on Tariffs and Trade - Obecná dohoda o clech a obchodu, dnes WTO - pozn. překl.), činí pravý opak. Pokouší se vytvářet bariéry a ne je odstraňovat. Francouzský předseda vlády Edouard Balladur se pokusil ospravedlnit tento krok, když ve Washingtonu bez obalu řekl, že "otázkou nyní je, jak zorganizovat vlastní ochranu před zeměmi, jejichž rozdílné hodnoty by jim umožnily nás podtrhnout."

Vlastní zhouba Západu

Huntington zapomíná položit jednou otázku, která se nabízí: Jestliže ostatní civilizace tady byly po staletí, proč teprve teď představují nějakou výzvu? Upřímný pokus dát odpověď na tuto otázku odhalí osudovou chybu, která nedávno v západním myšlení vznikla: neschopnost pochopit, že Západ si možná vytvořil strukturální slabiny ve svém základním hodnotovém systému a ve svých institucích. Tato chyba částečně vysvětluje nedávný spěch Západu akceptovat tvrzení, že historie skončila triumfem západních ideálů, že individuální svoboda a demokracie provždy zaručí, že západní civilizace bude na čele celé smečky.

Jenom přehnaným sebevědomím se dá vysvětlit, proč tak mnohé západní společnosti se pokoušejí vzepřít se ekonomickým zákonům gravitace. Rozpočtová disciplína se vytrácí. Nákladné sociální programy a projekty financované z veřejných prostředků se množí bez ohledu na jejich náklady. Západní nízké úspory a nízká míra investic vedou ke snižující se konkurenceschopnosti ve vztahu k Východní Asii. Pracovní etika upadá, zatímco politici vytvářejí dělníkům iluze o tom, že si mohou ponechat vysoké mzdy, i když přestanou být mezinárodně konkurenceschopní. Chybějí zde vůdcové. Každý politik, který oznámí veřejnosti tvrdé pravdy, okamžitě ve volbách prohrává. Američané přiznávají, že mnohé z jejich ekonomických problémů se rodí z patové situace (gridlock), která je americké demokracii vlastní. Zatímco zbytek světa si láme hlavu nad těmito fiskálními pošetilostmi, američtí politici a žurnalisté cestují po světě a kážou o přednostech demokracie. To vede ke zvláštním náhledům.

Stejně nekriticky se uctívá idea individuální svobody. Z této myšlenky pochází mnoho dobrého. Skončilo otroctví. Následovalo všeobecné volební právo. Ale svoboda nejen problémy řeší, může je také způsobovat. Spojené státy podnikly masivní sociální experiment, když jednu za druhou likvidovali sociální instituce, které individuum omezovaly. Výsledky jsou katastrofální. Od roku 1960 počet obyvatel v USA vzrostl o 41 procent, zatímco násilné trestné činy vzrostly o 560 procent, počet svobodných matek o 419 procent, rozvodovost o 300 procent a procento dětí žijících v domácnosti s jedním rodičem také o 300 procent. Toto je mohutný společenský úpadek. Mnohé společnosti se chvějí hrůzou při vyhlídce na to, že by se tak mělo stát na jejich březích. Ale namísto toho, aby Američané cestovali do zámoří s pokorou, sebevědomě kážou o přednostech ničím neomezované individuální svobody, lehkovážně ignorujíce evidentní společenské následky.

Západ je stále pokladnicí těch největších statků a výdobytků lidské civilizace. Mnohé západní hodnoty objasňují velkolepý pokrok lidstva: víra ve vědecké bádání, hledání racionálních řešení a ochota zpochybňovat výchozí předpoklady. Ale víra, že každá společnost jedná podle těchto hodnot, může vést ke zvláštní slepotě: k neschopnosti zjistit, že některé hodnoty, které přicházejí v tomto balíčku, mohou být škodlivé. Západní hodnoty nevytvářejí dokonalý systém. Některé jsou dobré. Některé jsou špatné. Ale je třeba stát mimo Západ, aby to bylo možné pozorovat a aby bylo možné vidět, jak Západ si svůj relativní úpadek způsobuje sám. Také Huntington je k tomu slepý.

Mahbubani, Kishore: The Danger of Decadence. What the Rest Can Teach the West. In: Foreign Affairs, Volume 72, No.4, p.10-14.

Poznámka na závěr:

Na tomto polemickém článku lze demonstrovat, jak naše výpovědi i předpovědi jsou vždy dobově i situačně podmíněné. Řada věcí se od napsání tohoto článku (1993) změnila. Tak například Západ byl ochoten bombardovat v roce 1999 i bílé Srby a Daytonskými dohodami se postavil za práva muslimských Bosnáků.

Deficitní Reaganova ekonomika se v průběhu Clintonova prezidentství zbavila svých obrovských dluhů a celá devadesátá léta prosperovala. Teprve až dnes se USA opět potýkají se stagnací. Do jaké míry prosperitu 90.let ovlivnily injekce, kterou americké ekonomice poskytla technologická převaha v době nástupu nových informačních technologií, nechť posoudí odborníci.

Asijské trhy, tak slibně se rozvíjející na začátku 90.let, zažily v letech 1997-98 svoji krizi a pokles.

Jednoduchá aritmetika počtu obyvatel, na kterou se Mahbubani v textu odvolává, zatím ještě nefunguje. Podle mého názoru 15 procent obyvatel s příslušnou ekonomickou, vojenskou a politickou silou stále na váhách váží více než 85 procent těch chudších a nemajetných. Zatím...