Jaromil Jireš, Občan Karel Havlíček a Křik
(In memoriam zesnulého režiséra 10.12.1935-24.10.2001)

Když jsem potkával Jaromila Jireše, tak jsme se navzájem zdravili a já si toho velice vážil. Jireš si mne pamatoval ještě z doby před 35ti lety, když natáčel svůj středometrážní film Občan Karel Havlíček. Jak praví noticka půlhodinového filmu z roku 1966, jeho tématem byl "Havlíčkův význam pro dnešek" a film obsahoval také záznamy diskusí, které v rámci inscenovaného semináře vedli studenti prvního ročníku Fakulty osvěty a novinářství, mezi nimiž jsem seděl i já.

Nebudu se vracet k natáčení, které tenkrát bylo pro mne zážitkem. Jireš do posluchárny na filosofické fakultě zakomponoval básníka a účastníka známé expedice Lambaréné Topinku, filosofa Kuklíka, studentku a herečku Štěpánku Řehákovou, poradce filmu dělal historik František Červinka, takto blízký přítel Miloše Kopeckého... zkrátka pro prváka na vysoké škole bylo na co se dívat, co pozorovat.

Ten film však zmiňuji z jiného důvodu. Asi dvacet let po natočení filmu, někdy v polovině osmdesátých let, mne napadlo, že bych se na něj rád znovu podíval. To už jsem pracoval v Hlavní redakci pořadů ze zahraničí ČST, ve které jsme si mohli za nízký paušál objednávat ve filmotéce filmy ke studijním projekcím. Chtěl jsem na projekci v Jindřišské ulici pozvat také své spolužáky, abychom viděli, jak jsme vypadali za mlada.

Jaké bylo moje překvapení, když mi tehdejší ředitel Filmového ústavu, mimochodem také absolvent naší fakulty, vzkázal, že Občan Karel Havlíček byl zařazen do kategorie "libri prohibiti", tedy že není určen k veřejnému promítání. Ředitel J.L. mi tehdy vzkázal: "Milane, ten film já nemohu dát z baráku, pokud se na něj chceš podívat, musíš přijít k nám do Malešic, klidně pozvi i kamarády, ale nesmí jich být zase moc."

Nakonec z té projekce sešlo. Jaromil Jireš se mi později svěřil, že ten film má na kazetě, ale já už ho nikdy neviděl. A tak mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdyby se našel nějaký dokumentarista a všechny nás, co v tom filmu Občan Karel Havlíček z roku 1966 vystupujeme, vyzpovídal. Mohla by to být zajímavá konfrontace mladistvých ideálů novinářského potěru v rozkvětu liberálních šedesátých let s tvrdou realitou života, se kterou se naše generace později musela potýkat. Tím spíše, že některé z těch osudů nejsou bez zajímavosti a některá z těch jmen jsou dodnes veřejně známá.

Na Jaromila Jireše mám ještě jednu vzpomínku, tentokráte v souvislosti s oponenturou diplomové práce, která se zabývala novou vlnou československé kinematografie v šedesátých letech. Bylo krátce po listopadu 1989 a nově nabytá svoboda inspirovala k radikálnímu černobílému hodnocení. Někdejšímu tabuizovanému tématu - nové vlně - se od autora práce dostalo až nekritického obdivu. Jediné výtky se zde dočkal Jaromil Jireš se svým Křikem, který prý byl prorežimní, neboť optimistický.

Těžko se dalo vysvětlovat mladému radikálovi, že nebýt Jireše a jeho Křiku, který z dnešního pohledu může vypadat jako konformistický film (byť tehdy byl formálně novátorský), možná by nevznikly ani Lásky jedné plavovlásky nebo Sedmikrásky, nebo by ty filmy měly mnohem těžší cestu k realizaci. Byl to Jireš, který u úřadů a institucí, tehdy na stranické půdě, obhajoval, prosazoval a také zaštiťoval své generační kolegy a jejich právo na experiment. Křik v tomto válečném tažení představoval jakési beranidlo. A konec konců Jirešovo zfilmování Kunderova Žertu v podmínkách svobody roku 1968 nejlépe vypovídá, kam svoji tvorbou patřil.

Je zajímavé, jak někteří lidé ve svých základních povahových rysech zůstávají stejní, i když se kulisy doby mohou měnit. Byl to Jaromil Jireš, který se po roce 1989 opět vrhl do organizování projektů, z nichž měl mít prospěch nejen on, ale i celá obec českých filmařů. Byl to on, který zajišťoval kontakty na nadnárodní fond Eurimage, byl to on, který vedle své pedagogické a tvůrčí práce docházel na Ministerstvo kultury a tam prosazoval vznik nového zákona o audiovizi, jenž by zřídil České audiovizuální centrum jako jeden z prvků systémové podpory národní kinematografii.

Když se v prosinci 1989 na Barrandově střetla dvě Občanská fóra, z nichž jedno vedl Václav Marhoul a ve druhém byl mluvčím Zdeněk Svěrák, Jaromil Jireš patřil do Svěrákovy skupiny, která nakonec ustoupila a uvolnila Marhoulovi cestu k privatizaci Barrandova. Blíže viz starší příloha Louče.

Pokud bychom měli hodnotit dnes, po více než deseti letech, kdo přispěl větší hřivnou k rozvoji českého filmu 90.let, myslím si, že by to asi vyhrála Svěrákova skupina (Hynek Bočan, Jaromil Jireš, Dušan Klein, Zdeněk Svěrák, Václav Šašek). Koneckonců i ten Václav Marhoul později pochopil, že Národní audiovizuální centrum jako státem financovaná instituce může být velkou podporou, ne-li dokonce nezbytností pro dobré fungování soukromého kinematografického byznysu.

P.S. Příští týden se možná s některými ze spoluúčinkujících z Občana Karla Havlíčka potkám. Setkání studentů a absolventů ION, FON, FSVP, FŽ (různá jména pro jednu a tutéž fakultu) z let 1965-1975 se má konat v bubenečské restauraci Na Slamníku v sobotu 10.11. v 18.00 hodin.