Proč opouštím univerzitu (jako své hlavní zaměstnání)
Několik osobních poznámek ke krizi vysokých škol

Když jsem na jaře 1990 odcházel po dvaceti letech z Československé televize (blíže viz text zde), měl jsem tři možnosti: vstoupit do nově vznikající firmy Kabel Plus, nastoupit do redakce Hospodářských novin, které se z týdeníku stávaly deníkem, nebo zkusit štěstí v konkursu na místo pedagoga na Fakultě sociálních věd, která vznikala na troskách rozmetané Fakulty žurnalistiky.

Vybral jsem si tu třetí možnost a nelitoval jsem, i když kariéry a platy manažerů Kabelu Plus (do doby, než Američané začali společnost zeštíhlovat) zastiňovaly vše, s čím jsem kdy mohl na fakultě počítat. Mně to však nevadilo, protože jsem na univerzitě našel to, po čemž jsem toužil a nemohl si z existenčních důvodů celých dvacet let dovolit, tj. mít volný čas na bádání a vzdělávání, případně na psaní o tom, co jsem vybádal. Nízký plat mi nevadil, neboť děti odrůstaly a rodina už nebyla tolik závislá pouze na mém výdělku.

Přiznávám se, že jsem se v životě naší školy ze začátku příliš neangažoval. Katedrální záležitosti, schůzování a funkce jsem přenechával jiným, což mi bylo někdy vyčítáno. Ale já jsem se v té době neflákal. Pokud Československo přijalo jako první postkomunistický stát nový zákon o vysílání, pak si troufám říci, že jsem k tomu přispěl svým malým podílem i já, když jsem v letech 1990-1991 prakticky zadarmo téměř dnes a denně na přípravě zákona pracoval.

Ten zákon naší federální vládě vlastně pomáhala vytvořit také Univerzita Karlova (protože mně poskytla volný čas a základní plat) a také redakce Lidových novin (protože jejich Toshiba, kterou jsem používal, byla schopna produkovat verze zákona rychleji než písařky ve Strakově akademii). Kromě toho jsem se v prvních letech své univerzitní kariéry průběžně vzdělával, abych neztrácel krok s informačními technologiemi, a pilně jsem překládal a dělal osvětu o tom, jak to chodí s vysíláním ve světě.

Ani později mně můj relativně nízký plat nevadil, navíc se v roce 1995-96 začal navyšovat. Souběžně s tím se také moje angažmá na fakultě postupně rozšiřovalo. Už jsem neměl jenom své "televizní předměty", dostal jsem na starosti anglickou verzi týdenního zpravodajského servisu Carolina a odstartoval jsem nový předmět, ve kterém se studenti seznamovali s internetem a jeho informačními zdroji. Dá se tedy říci, že od roku 1996-97 jsem na fakultě už nepracoval jenom "na půl plynu" jako v letech 1990-1993, zvláště když do toho započtu účast na četných seminářích, konferencích a publikační činnost včetně té v zahraničí (viz krátký výběr v mém cv).

To všechno vyprávím proto, abych mohl na svém příkladu ilustrovat, z čeho plyne současná frustrace vysokých škol. Týká se totiž hlavně pedagogického sboru a podmínek, ve kterých vysoké školy pracují, a teprve následně studentů. Jak známo, úsporné balíčky roku 1997 zastavily nárůsty mezd státních zaměstnanců na dva roky. Sociálně demokratická Zemanova vláda v roce 1998 slíbila, že to státním zaměstnancům vynahradí a že jim v roce 1999 zvýší mzdy o 18 procent.

Svůj slib vláda splnila, jenomže vysokých škol se to už netýkalo. Podle nového zákona od ledna 1999 přestaly být vysoké školy rozpočtovými organizacemi a když jsme se poptávali, kdy přijde našich 18 procent, dostalo se nám odpovědi, že zvýšení platů je limitováno tím, kolik peněz má univerzita k dispozici. Univerzita však tvrdila, že těch 18 procent v rozpočtu nenajde, takže platy se v roce 1999 navyšovaly v rozmezí kolem deseti, patnácti procent, něco se "dohánělo" odměnami.

Nemilé překvapení přišlo v roce 2000, když růst platů se zastavil a například můj plat nominálně klesl o 4,8 procenta, čímž se dostal pod úroveň průměrného zaměstnaneckého platu vypláceného dnes v hlavním městě Praze. V letošním roce, od ledna do září, můj hrubý průměrný plat je opět o 6,9 procent nižší než vloni. (To snížení je zatím relativní, protože v něm nejsou obsaženy mimořádné platby závěru roku.) Aby se však moje letošní mzda alespoň vyrovnala mzdě loňské, musel bych dostat třináctý plat, což se prý nestane, protože peníze nejsou - takže další pokles. (Zájemcům o přesné částky pošlu data e-mailem.)

Jestliže platy na vysokých školách buď klesají nebo přinejmenším stagnují, pak ceny životního potřeb naopak rostou. Ta situace na vysokých školách nevznikla nyní a nějaké dvě miliardy pro příští rok to nevyřeší. Ta situace zraje už od roku 1997 a vyhlídka na to, že v příštím roce bude stejná situace, jako letos nebo vloni, vede k tomu, že se univerzity začínají bouřit.

Vláda zcela oprávněně prokazuje, že prostředky vkládané do školství se zvyšují. Ano, do školství jako celku. Jak nás informuje náš ministr, letošní navýšení prostředků bylo téměř okamžitě "spotřebováno" odhlasováním osmiprocentního nárůstu tarifních mezd v základním a středním školství. Do jisté míry politiky chápu, volební potenciál základních a středních škol je kvantitativně větší než volební potenciál univerzit a volby jsou skoro za dveřmi. Jenomže univerzitní učitelé za svými "rozpočtovými" kolegy v růstu tarifů zaostávají již několikátý rok po sobě.

Pravda, také vysoké školy dostávají více, než dostávaly před třemi, pěti, deseti lety. Jenomže když jsem v roce 1990 na FSV UK nastupoval, měli jsme na fakultě jeden xerox a tři Robotrony z NDR jako pécéčka. Kancelářské potřeby se omezovaly na pásky do psacích strojů, šanony, sponky do sešívaček, tužky, papíry a kopíráky.

Dnešní provoz školy je nesporně nákladnější, počítače získané začátkem 90.let z grantů bylo třeba dvakrát vyměnit, aby držely krok s internetovou revolucí, tonery do xeroxů a laserových tiskáren také něco stojí. Možná, že si někdo myslí, že by nám při přednáškách mohl stačit starý epidiaskop, jenomže co si počít s externistou, který přijde s laptopem a rozhlíží se po dataprojektoru (150 000 Kč).

Někdy jsem sám překvapen, že se stále daří nacházet peníze na inovaci technického zařízení, ale čím dál tím víc získávám dojem, že se tak děje - jak je v Čechách obvyklé - na úkor ocenění pracovní síly.

Když se rozhlížím po svém okolí, vidím, že mí kolegové řeší věci různým způsobem. Někteří vedlejšími úvazky, mimoškolní aktivitou, jiní úporným sháněním grantů. Mnohé granty se získávají na vznešeně znějící projekty a úkoly, ale v podstatě slouží k tomu, aby se lidé z kateder nerozutekli a kvalitní sekretářky nedávaly výpověď. Někomu zase vyhovuje akademická svoboda tak, že je ochoten setrvávat i za malý peníz. Patřil jsem mezi ně.

Když se mě ptali, co mě drží na škole, odpovídal jsem: tvůrčí svoboda, dva měsíce prázdnin a internet. Navíc jsem mohl jako své hobby - většinou o sobotách a nedělích - vyrábět internetový občasník Louč.

Nicméně realita života mne přinutila změnit postoj. Nechci si stěžovat, vím, že řada lidí je na tom platově hůře, ale jsem ochoten našim pravicovým poslancům, co nechtějí přidat do školství ani vindru, vyčíslit, jak můj současný plat již přestává pokrývat požadavky na prostou reprodukci stárnoucího vysokoškolského pedagoga. Do té prosté reprodukce započítávám koupi garsonky po rozvodu, jejíž splácení ovšem je téměř stejné, jako kdybych někde v Praze platil smluvní nájemné, jež by stejně odčerpalo 50 procent mého platu. Do té nezbytné prosté reprodukce započítávám i dentistu, jehož návštěvu z finančních důvodů stále odkládám, výměnu svých brýlí, která rovněž musí počkat, nebo nákup nového počítače, neboť originál tohoto textu píšu na stejném PC, které jsem si koupil před deseti lety.

Připadá mi trochu nenormální, když musím ve svém věku a ve svém postavení zvažovat, zda si mám raději koupit odbornou a krásnou literaturu (Smejkal: Právo informačních a telekomunikačních systémů - 750 Kč), a tak oželet nákup slušné košile nebo kravaty, kterou bych potřeboval, když pojedu do zahraničí přednášet či diskutovat. Přitom jsem ze svého životního stylu vypustil auto, do divadla a na koncerty chodím zřídka, do hospody jednou týdně, děti mám odrostlé a vzhledem ke svému "dálkovému manželství" žiju v podstatě jako starý mládenec.

Připadá mi trochu nenormální, když každý řemeslník si za hodinu práce naúčtuje kolem pěti set korun (včetně dopravy), zatímco my můžeme externistovi za hodinu vyplatit tak něco kolem 150 korun (rovněž včetně dopravy)

Nedokážu si představit, jak se dá z vysokoškolského platu pořídit reprodukce rozšířená, takže se vůbec nedivím, že se na vysoké školy nikdo nehrne a katedry přetékají lidmi, kteří odpočítávají své roky do penze, zatímco mladí lidé chybějí. Přitom, jak často uvádí bohemista profesor Alexander Stich, mezi mladými lidmi se vždy najde několik nadšenců, kteří rádi vědecky pracují a na vysoké škole zůstávají. To jim však vydrží jen do svatby nebo do příchodu prvního dítěte, kdy je třeba řešit otázky základní: kde a jak bydlet, z čeho živit rodinu.

Jeden z argumentů, který několikrát použil ministr školství a kterými je proslavený i Václav Klaus, spočívá v tvrzení, že vysoké školy plýtvají a nejsou dostatečně efektivní. Nemohu a nechci v tomto bodě vyslovovat jednoznačné závěry. Pouze v jednom jediném bodě bych dával jmenovaných trochu za pravdu. I mně se někdy zdá, že některé přestavby a rekonstrukce jsou zbytečně luxusní, že těch keramických obkladů je někde až příliš, že nábytek by se dal pořídit levněji a že investor by si třeba mohl odpustit drahé mosazné kliky, když by stačily niklové (navíc nám tu mosaz ze záchodů drogově závislí návštěvníci kradou).

Jenomže - není snad v tomto státě pravidlem, že nejlepší a nejpohodlnější je pro dodavatele ta zakázka, kterou zadává státní nebo veřejná instituce, která s penězi nešetří? Samozřejmě, ten veřejný investor by se - podobně jako soukromníci - také mohl hrdlit o groš, hádat se s dodavatelem, stát mu neustále za zády a klepat ho přes prsty. Jenomže proč by si ten státní nebo veřejný investor přidělával nepříjemnosti - za ty peníze, co dostává jako mzdu? Takže jsme zase tam, kde jsme začínali, u lidí, které nelze dostatečně zaplatit.

Tady si neodpustím jednu poznámku: je zvláštní, jak zásadový a kritický je parlament k ostatním veřejným institucím (Česká televize, univerzity), zatímco u sebe a u vlastních výdajů je naopak velice velkorysý. Historie rekonstrukcí malostranských budov a průběžné navyšování poslaneckých požitků budiž toho důkazem.

Dalším z argumentů, který Klausovi straničtí kolegové používají, je teze: kdyby se na vysokých školách měli lidé tak špatně, tak by tam asi nezůstávali - ať na trhu práce zapracuje nabídka a poptávka. Podle této teorie teprve až začnou krachovat některé obory, teprve potom by se mělo zvažovat, zda by se jim přece jen nemělo trochu přidat. Jenomže problém je v tom, že ty obory jen tak nezkrachují, ale že mezitím - před konečným krachem - prudce poklesne kvalita jejich výuky.

Nedělejme si iluze o současných protestech na vysokých školách. Jsou to protesty pedagogů, nikoli studentů. Průměrnému studentovi pokles kvality výuky příliš vadit nebude. On chce především svůj vysokoškolský diplom a je lidské, že ho chce dosáhnout při vynaložení co nejmenší námahy. To jenom menšině studentů bude vadit, když se na univerzitě příliš mnoho nenaučí. Navíc tato menšina obvykle využívá naše vysoké školy jako odrazový můstek na školy zahraniční.

Je také lidské, že to, co je zadarmo, toho si člověk příliš neváží. Z tohoto hlediska bych byl skutečně pro to, aby se zavedlo nějaké mírné školné, které by mohlo být kompenzováno například lacinějšími a dostatečnými kapacitami na kolejích.

Ale to odbočuji od hlavního tématu: proč z vysoké školy odcházím. Odcházím proto, protože se řídím radami pravicových poslanců, protože se podřizuji zákonu nabídky a poptávky, protože jsem zjistil, že nevýhody nízkého platu převážily nad výhodami svobodnějšího akademického života. (Nehledě na to, že v poslední době ten život už tak příliš svobodný nebyl, neboť paradoxně spolu s tím, jak se moje mzda snižovala, rostly nároky na pracovní výkon v souvislosti s rostoucím počtem studentů.)

Nejsem ten, kdo půjde do ulic stavět barikády. Jako svobodný člověk ve svobodném světě jsem se svobodně rozhodl - odcházím, na živobytí si budu vydělávat jinde a na univerzitu budu i nadále - pokud mě tam budou chtít - docházet jako host v částečném úvazku. Jestli je to pro školu dobře nebo špatně, ať posoudí jiní.