Copyright © Milan Šmíd
| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 19.12.2001 | RUBRIKA: Pohled do historie/Tištěná média |
"Aparátčík" Štrougal, česká minulost a český tisk
Motto:
"Who knows only his own generation remains always a child"
"Kdo zná pouze svoji vlastní generaci, zůstává provždy dítětem."
Tenhle nápis jsem si opsal v campusu americké univerzity Colorado, Boulder, kde je vytesán nad vchodem do zdejší knihovny Norlin. Často na něj vzpomínám, když v našich médiích čtu články o naší minulosti od novinářů, kterým zřejmě dětský věk blažené neznalosti vyhovuje a hodlají v něm setrvávat.
Naposledy jsem si ten nápis připomněl, když jsem četl článek Silvie Blechové: Lubomír Štrougal: život a dílo zasloužilého aparátčíka. To dílo je totiž plné nepřesností a povrchní až běda.
Přitom každý život každého politika, který byl dlouhá léta na politickém výsluní, nabízí nádherné možnosti dramatické konfrontace jeho osobnosti s konkrétními dějinnými situacemi. Jenomže to by autorka musela o těch dějnných situacích a událostech něco vědět a já mám silné podezření, že v tomto ohledu jsou dnes mladí lidé dosti nepopsaným listem.
Možná, že bych pro plytkost toho materiálu měl mít pochopení, když teď také z vlastní zkušenosti vím, proč vznikají články v novinách tak, jak vznikají. Stačí pečlivěji sledovat frekvenci podpisů a značek u jednotlivých článků. Redakce deníku dnes předpokládají, že dodáte do novin když ne každý, tak alespoň každý druhý den nějaký materiál. Na nějaké studium či hlubší rešerše pak nezbývá čas. Kromě toho Karel Hvížďala nedávno upozornil ještě na to, jak redakce našich deníků se v rámci úspor zbavují starších, lépe placených redaktorů a dávají prostor těm mladým, kteří jsou ochotni zaplňovat více tiskového prostoru za méně peněz. Že takový postup kvalitě nepřidá, je nabíle dni.
Ale dost už lamentací. Přejděme k faktům.
Silvie Blechová vidí Štrougala jako "zasloužilého aparátčíka", který šéfoval vládě "v jednom z nejtemnějších období českých dějin, kdy se zrodila například akce Asanace". Kdyby Silvie v hodinách dějepisu nechyběla, možná by věděla, že české dějiny zažily také války, okupace, 50.léta a další dramatické události, proti nimž Asanace - jakkoli zločinná ta akce byla - byla procházkou růžovým sadem.
Silvie Blechová dále píše: "Jeho otec založil ve Veselí nad Lužnicí KSČ, za protektorátu byl nacisty popraven. Ihned po válce se Štrougal junior přidal ke komunistům."
Nevím odkud Silvie čerpala informace. Já jsem do Veselí nad Lužnicí jezdil k příbuzným a vím, že tam ještě do nedávna byla ulice Josefa Štrougala. Nebylo mi známo, že Josef Štrougal zakládal KSČ, ale ve Veselí se vědělo, že místní Prefa je jakýmsi pokračováním někdejší stavební firmy Josefa Štrougala, protože otec Lubomíra Štrougala byl podnikatel.
Jako takový za okupace komunisty-odbojáře podporoval, sám byl odbojářem a za to se dostal do koncentračního tábora. Není mi známo, že byl popraven, naopak, ve Veselí se tradovala historka o tom, že když umíral (tuším, že v Mauthausenu), tak své spoluvězně komunisty prosil, aby se po válce postarali o jeho syny Přemu a Lubu.
Tak prý začala hvězdná kariéra obchodního manažera Přemysla Štrougala a politika Lubomíra Štrougala, o nichž se říkalo, že nad nimi drží ochrannou ruku spoluvězeň jejich otce v koncentračním táboře Antonín Novotný. Novotný Štrougala také využil ve své mocenské hře v šedesátých letech, když chtěl mít na ministerstvu vnitra po Rudolfu Barákovi svého člověka a nechtěl být zatažen do spoluodpovědnosti za politické procesy 50.let.
DODATEK 29.12.2009: Po přečtení memoárů Lubomíra Štrougala Paměti a úvahy vše uvádím na pravou míru ve zvláštním článku Louče. Cementárna patřila švagorvi Josefa Štrougala, který se ve vězení s Antonínem Novotným nesetkal. Zemřel v berlínské věznici Plotzensee.
Mlynář ve své knize také (str.125) popisuje, jak se v roce 1968 Štrougal stal ze stranického funkcionáře vládním činitelem: "Navíc byli do vlády vlastně "odsunuti" někteří schopní lidé, kteří se nedostali do stranického vedení, především Ota Šik a Lubomír Štrougal... Jakkoli pozdějí vývoj ukázal, že v případě ... Štrougala jde o lidi, jejichž schopností může využít i politika protireformní, ...zůstává faktem, že jsou schopnější a kvalifikovanější než třeba Bilak a Kapek..."
Celých těch 18 let, kdy byl Štrougal předsedou vlády, se v této zemi hrála hra na vládu, která sice měla v Strakovce sídlo a administrativu, ale která nevládla, protože sídlo moci bylo na druhém břehu Vltavy, "na baráku", v budově ÚV KSČ, kde se rozhodovalo o všem podstatném, o hlavní strategii a zvláště o personální politice.
Ačkoli "expert na dějiny komunistické totality" Pavel Žáček v článku Silvie Blechové o Štrougalovi říká: "jeden z nejschopnějších politiků komunistické éry," já s ním nesouhlasím, protože ta věta by podle mého názoru měla znít spíše: "jeden z nejschopnějších úředníků komunistické éry."
Podle mého názoru mu nebylo dopřáno být politikem a pokud jím byl, tak pocházel z toho rodu politiků, v Čechách tak rozšířeného, kteří jsou schopni sloužit politikám a vládám nejrůznějších směrů (i nová polistopadová doba už takové politiky zplodila), neboť si o sobě myslí, že to umějí lépe než ostatní a jsou nepostradatelní.
Bylo svým způsobem paradoxní, že Štrougal jako člověk, který se účastnil tří neúspěšných ekonomických reforem, nabízel své síly pro reformu čtvrtou. Stalo se tak za Gorbačovovy perestrojky, kdy se svými technokraty ze Strakovky vystartoval proti bilakovským dogmatikům a ideologům sídlícím na druhém břehu Vltavy.
Právě v této souvislosti se mi zdá titulek Silvie Blechové nepřípadný - Štrougal nebyl aparátčík, ti aparátčíci byli kdesi jinde a aparátnická kariéra Lubomíra Štrougala skončila kdysi dávno v šedesátých letech.
Ve své snaze o reformu byl Štrougal dvakrát poražen. Nejdříve v roce 1987, když si ho stárnoucí monarcha Husák vybral jako svého následníka na místě generálního tajemníka. Jak se proslýchalo, nepochodil z toho důvodu, že parta Bilaka, Indry a dalších politiků spojených se srpnovou okupací 1968 se bála jakýchkoli změn, které by je mohly ohrozit. Nezapomeňme, že Štrougal měl ze srpna 1968 čistý štít.
Kdesi v Newsweeku jsem se tenkrát dočetl, že prý Husák konzultoval svého nástupce s Moskvou a Moskva se proti Štrougalovi postavila, to proto, že tehdejší tajemník ÚV KSSS pro bratrské strany Jegor Ligačev, dogmatik starého ražení a protivník Gorbačova, navíc zpracovaný pražskými soudruhy, se proti Štrougalovi postavil. Husák pak sklapl před Moskvou paty, a tajemníkem se stal Milouš Jakeš.
Štrougal vydržel ve funkci předsedy vlády ještě jeden rok, pak v říjnu 1988 podal demisi, což byla jeho druhá porážka. Byl natolik inteligentní a znalý mocenských poměrů, aby pochopil, že nemá šanci.
Jeho politický profil by nebyl úplný, kdyby v něm nebyla zmínka o známém plenárním zasedání ÚV KSČ 24.listopadu 1989, kdy se v Československu lámaly ledy. Byl to Štrougal, který spolu s dalšími "umírněnými" se zasloužili o to, že se tehdy podařilo přehlasovat bilakovské dogmatiky, kteří byli ochotni a připraveni použít sílu proti demonstracím a proti sdělovacím prostředkům.
Paradoxem dějin je, že před soudem dnes stojí lidsky slušný, v mezích zákona reformní, možná někdy až příliš pragmatický a konformní Štrougal a nikoli ti, se kterými ze Strakovky bojoval, a kteří byli ochotni pozvednout zbraně proti vůli národa (když ministr obrany Václavík dostal ze zdravotních důvodů milost a proti ostatním důkazy chybějí). Asi to patří k dějinám i k rizikům povolání politika. Vždyť například v sousedním Německu šel nedávno do vězení stranický funkcionář Günter Schabowski, přestože to byl právě on, kdo velkým dílem přispěl k pádu berlínské zdi.
Nedá mi, abych nepřipomněl ještě jeden drb vážící se k Lubomíru Štrougalovi, a to z našeho mediálního světa. Pověst o tom, že Štrougal chodí s Vondráčkovou, měl evidentně původ v blond vlasech a podobě Štrougalovy dcery s naší hvězdou pop- music.
Tu dceru si potom vzal jeden velice schopný novinář z našeho známého mládežnického týdeníku. Pamatuji si, jak se tenkrát v novinářských kruzích rozkřiklo, že mu ten sňatek určitě pomůže k nějaké diplomatické kariéře. Nepomohl. Dělal novináře ještě řadu let, než odešel k filmu. Jediné, co se jeho sňatkem změnilo, bylo to, že ho už jeho šéfka nemusela chránit před útoky svazáckých funkcionářů, kterým vadila jeho svobodná mysl a obrodná minulost ze 60.let.
Jenomže vykládejte tohle někomu, kdo má v rodném listě rok narození 1980. Já to Silvii Blechové nevyčítám. Vyčítám však vydavateli a vedení redakce, že podobné téma nesvěří zkušenějšímu a sečtělejšímu novináři, ne-li přímo profesionálnímu historikovi.
Přeneseme-li se do sousedního Německa, nevěřím, že nějaký renomovaný deník s celostátními ambicemi by svěřil historický portrét významného politika redakčnímu elévovi. Bohužel, jak často připomíná Karel Hvížďala, zahraniční majitelé našich deníků jsou regionální vydavatelé, kteří zde aplikují metody svých regionálních tiskovin a nechápou, že jsou věci, na kterých celostátní tisk šetřit nemůže a nesmí.
Zatímco tohle píšu, na ČT běží Klekánice o tom, jak český tisk uchvátila německá vydavatelství. Právě minulý týden jsem byl na besídce, kde byl přítomen také Bořivoj Čelovský, který připravuje pokračování své knihy Konec českého tisku?, tentokráte už bez otazníku. Recenze na knihu napsal Milan Kruml v Mediareportu.
Jak jsem pana Čelovského poslouchal, měl jsem pocit, že poslouchám českého buditele z konce 19.století, navíc zcela odtrženého od praxe vydávání periodik. Například se zde ptal: Kde je česká hrdost? Co to je za noviny, když přijde německý šéfredaktor na poradu a začne diktovat, co má v novinách být?
Tohle jsou samozřejmě nesmysly, protože ty noviny mají svoji nezávislost a pokud vím, tak se do obsahu žádný zahraniční vydavatel nemíchá. Nicméně nepřímo se míchá do ekonomické politiky a jestliže mu český management a mladý šéfredaktor nedokáže v tomto ohledu oponovat, pak obsah našeho denního tisku vypadá tak, jak vypadá, neboť za málo peněz bude vždycky málo muziky.