Rada si kritiku zaslouží
Komentář v HN 20.12.2001

Žádný regulátor a orgán státní správy to nemá lehké. Musí rozhodovat v předmětných záležitostech, což znamená, že někomu řekne ano, jinému zas ne. Někdo je s rozhodnutím spokojen, jiný protestuje a obvykle křičí: Faul.

Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se dlouho snažila vyhnout tomu, aby se nechala zavléct do řešení obchodního sporu bývalých partnerů v projektu televize TV3. Tento spor ovšem přerostl do podoby, která se projevila i na obrazovce, takže rada nakonec byla donucena stanovisko přijmout.

Rozhodnutí licenci Martinovi Kindernayovi odebrat nakonec včera padlo a dá se očekávat, že se na hlavu rady sesype další příval kritiky. Ačkoliv to členové rady vehementně popírají, ta kritika bude ve velké míře zasloužená a rada si ji vysloužila svým předchozím chováním.

V hodnotící zprávě Komise EU, která se nedávno vyjadřovala také k právní situaci v české audiovizuální sféře, se píše, že by bylo předčasné posuzovat, jak se u Rady pro rozhlasové a televizní vysílání projeví nové pravomoci přidělené radě letos v létě novým zákonem.

Zpráva komise si však neodpustila dovětek, že i nadále "je obzvláště důležité zavést a efektivně kontrolovat transparentní a předvídatelný rámec regulace".

Převedeno do hovorového jazyka: Rozhodovat by se mělo podle předem daných průhledných pravidel a ve všech případech stejně, padni komu padni.

Při zpětném ohlédnutí na minulá rozhodování rady však nalezneme až příliš mnoho nedůsledností. Ne všechny se dají svést na nedokonalé zákony.

Jak to, že u televize Nova v roce 1997 trvala rada na tom, aby držitel licence CET 21 skutečně vysílal, tedy aby měl uzavřenou smlouvu s Českými radiokomunikacemi, zatímco jí nevadilo, že nejméně od května 2000 držitel jiné licence Martin Kindernay tuto smlouvu neměl a vysílal za něj někdo jiný?

Jiným problematickým rysem chování rady bylo rozhodování ad hoc, když pravidlo použité v jednom případě se často opouštělo při posuzování případu druhého. Nebo když se pro předem rozhodnutý záměr dodatečně hledaly a nakonec také nacházely účelové argumenty v zákoně i mimo zákon, často zahalené do frází o veřejném zájmu.

Možná, že právě tady byl i počátek sporu o TV3, když se u tohoto konkrétního případu před dvěma lety opustily - třeba v dobré víře a v dobrém úmyslu - zásady, kterými se řídí regulátoři vysílání na celém světě, i v těch nejliberálnějších tržních systémech.

Ty zásady se dají ve zkratce shrnout takto: Vysílat má ten, kdo získal licenci. Možnost získat licenci a využívat veřejný statek vysílacích frekvencí by měl mít ten, kdo to umí, kdo na to má peníze, jehož byznysplán je reálný a je podložen transparentní a pevně stanovenou vlastnickou strukturou.

Jedině tak může vzniknout stabilní vysílací scéna, ve které nebudou propukat každý druhý rok spory, které se divákům promítnou do tmavých obrazovek s vysvětlujícími titulky.