Co mne napadlo u televize
Sladké lži Hollywoodu a americký Mrazík

Po několika letech půstu jsem se opět setkal s vánoční nabídkou českých televizí a mohl se tak probírat půlstoletou antologii českých filmových pohádek od Pyšné princezny (každému doporučuji semi(o)fejeton Vladimíra Macury o Pyšné princezně zveřejněný ve sbírce Masarykovy boty) až po nejnovější díly Princezen ze mlejna. Tuto poznámku však vyprovokovaly zahraniční filmy.

Pochybuji, že někdo s fungující rodinou o Štědrý den měl čas sledovat tříhodinový filmový muzikál My Fair Lady s nezapomenutelnou Audrey Hepburnovou v hlavní roli, nicméně věřím, že četné videorekordéry byly v akci pro rozšíření rodinných videoték.

Málo lidí ví, že muzikál My Fair Lady dosti podstatně změnil vyústění příběhu, který popsal ve své divadelní hře Pygmalion G.B.Shaw. Na rozdíl od muzikálu, kde Eliza se vrací k profesoru Higginsovi, divadelní hra totiž končí tím, že Eliza profesora Higginse opouští a odchází za Fredem.

V tištěném vydání svých her Shaw vysvětlil zklamanému publiku, proč jeho sympatický profesor Higgins nedospěje ke kýženému happy endu s Elizou Doolittlevou. Shaw se dovolává logiky a zdravého rozumu. Eliza má podle něj na vybranou: buď bude ona doživotně přinášet trepky profesoru Higginsovi nebo to bude Fred, který doživotně bude přinášet trepky jí samotné. A je v lidské přirozenosti, že si lidé většinou vybírají pro sebe ta pohodlnější a příjemnější řešení.

Někdy vzpomínám na sloupek Art Buchwalda v International Herald Tribune, v němž se zamýšlel nad tím, zda film, televize, a vůbec média kazí naši mládež přemírou násilí. Svým humorným způsobem obvinil Buchwald média z jiného zločinu. Média děti nekazí násilím, ale prezentací života a okolního světa způsobem, který neodpovídá realitě.

Dítě pak prožívá šoky, když vstoupí do reálného života. Například když si zlomí ruku a přijde na pohotovost. Tam se na něj nevrhne štáb milých a ochotných lékařů, jak to viděl v seriálech, ale čeká ho jen nevrlá sestra v přijímací kanceláři, fronta dalších pacientů, hodinové čekání na rentgen. Buchwald se ptá: jak vysvětlíte takovému dítěti, že v New Yorku neseženete taxík kdekoli a kdykoli mávne rukou? Nebo, že vás taxikář vyhodí z auta, když mu řeknete: sledujte toho černého Buicka před námi?

Já osobně vidím problém v hollywoodské prezentaci dobra a zla, dobrých a zlých lidí. Zloduchy ve filmu obvykle poznáte na první pohled, mají úskočný pohled, neupřímný způsob vyjadřování a obvykle to nejsou příliš hezcí lidé. Pokud dítě příliš věří filmům, může se cítit být podvedeno, až mu jednou ublíží hezký, milý a korektně jednající člověk.

Jedním z vánočních filmů na Nově byl i film z roku 1994 True Lies s Arnoldem Schwarzeneggerem zachraňujícím lidstvo před fanatikem Džihádu Abu Azizem, který se zmocnil ruských jaderných zbraní. Naštěstí tenhle film používá tolik nadsázky, že mu uvěří skutečně jen malé dítě... Ale když se díváte na Abu Azize, jeho plamenné "džíhádské" projevy, pak se jen těžko ubráníte schematickému pohledu na islám a navíc vám ten terorista nepříjemně připomene realitu bin Ládina.

Alokace původu zla pouze na vyznačené zloduchy nebo jednoduše definované skupiny lidí je ovšem obecnou lidskou slabostí, kterou podporuje nejen Hollywood, ale využívají ji i nejrůznější demagogové, kteří jednou za původce všeho zla označí Židy, jindy zas Cikány nebo Araby, tu za všechno špatné mohou kapitalisté, jindy zas komunisté... Ale to už jsem příliš odbočil od hlavního tématu - vánoční televizní nabídky.

Nevím, zda je u nás obecně známo, že také Američani mají svého Mrazíka, tedy film, který televize vysílají každé Vánoce, rok co rok už po desítky let. Můj americký přítel Mike mi řekl, že každý Američan ten film zná skoro zpaměti. Jmenuje se It's a Wonderful Life, Je to nádherný život, v roce 1946 ho natočil režisér Frank Capra a letos jsem ho poprvé viděl v ČT.

Ze své bývalé televizní praxe vím, že o jeho popularitu se zasloužil také jeden ne nevýznamný detail. Kdysi se v USA musel copyright pravidelně obnovovat. U tohoto filmu se však na to zapomnělo a od té doby se Wonderful Life stal tzv. volným filmem, který mohla kterákoli televizní stanice kdykoli uvádět, aniž se musela dohadovat s producentem.

Já jsem ten film při svých zahraničních Vánocích také už několikrát viděl, letos to však bylo poprvé s českým dabingem. Příběh hodného stavebního podnikatele, kterého chce zničit bezohledný bankéř, vykazuje všechny rysy pohádky. Ale co naplat, my se na ty pohádky rádi díváme a jsme rádi, když to vyhraje hodný George Bailey, zlý bankéř Potter je poražen, nebo když Eliza Doolittleová si vyvolí šarmantního profesora Higginse a nikoli nudného Freda.

Bohužel, život je však jiný, než jaký je v pohádkách a než jaký ukazuje Hollywood. Tohle psaní není nic proti Hollywoodu, ale spíše jakási připomínka, že člověk by nikdy neměl ztrácet kontakt s realitou, a že při hodnocení životních situací a jiných lidí by nikdy neměl podlehnout nálepkám.

P.S. Vzkaz Michalu Málkovi do ČT: Bylo nutno dovážet protivně kolorovanou kopii filmu It's a Wonderful Life, když v černobílém provedení je ten film mnohem poetičtější?