Televizní poplatek pod lupou

Dnešní téma MF DNES o televizních poplatcích rozvířilo diskuse v tramvajích a hospodách, když nejvíce zaujal podtitulek o autech lokalizující nepřihlášené televizory. Že taková auta existují, je možné se přesvědčit na této stránce BBC, pro níž poplatky vybírá zvláštní agentura TV Licensing s inspektory, kteří navštěvují a kontrolují domácnosti.

Hned na první webové stránce německé GEZ, což je zkratka pro Gebühreneinzugszentrale (centrála pro výběr poplatků), se vám dostane upozornění, že "Wir machen auch Hausbesuche" (navštěvujeme také domácnosti).

Zkrátka v některých zemích se s neplatiči nepárají.

To však předpokládá, že v té společnosti existuje konsensus politických elit i veřejnosti v tom, že vysílání veřejné služby je dobrá věc, že bez veřejnoprávních rozhlasů a televizí by nám cosi chybělo, protože tržní mechanismy by to nebyl schopny vyprodukovat.

Zároveň to předpokládá rozšířené poznání, že tzv. koncesionářský poplatek, odvozený od vlastnictví rozhlasového nebo televizního přístroje, je jakousi daní sui generis, která se ovšem jako klasická daň nevybírá z toho důvodu, že by procházela státním rozpočtem.

Ti, kteří tvrdí, že by bylo jednodušší mít zvláštní klasickou daň, vybíranou spolu s dalšími daněmi, kterou by potom stát vysílatelům veřejné služby předával, zapomínají na to, že při krácení státního rozpočtu by byly rozhlas a televize vždy prvními, na kterých by se šetřilo. Nehledě na to, že by stát a politické strany mohly prostřednictvím rozhodování o finančních zdrojích vykonávat na vysílatele bezprostřední politický nátlak.

Tvrzení, že existence poplatku je zárukou nezávislosti médií veřejné služby, tedy není žádnou politickou frází, ale vychází z racionálních úvah a také z praktických zkušeností.

Tohle všechno mají v zemích na Západ od našich hranic zažité pod kůží, učí se o tom děti už ve škole, mediální nevzdělanci a demagogové typu Milana Knížáka nedostávají v médiích tak velký prostor, případně musí čelit kvalifikované oponentuře. (Nevyčítám mu kritiku činnosti ČT, ale to, že je schopen s vaničkou vylít i dítě.)

Ale i ve společnostech s veřejným míněním většinově podporujícím veřejnou službu existují odpůrci placení poplatku. V Německu je to jistý Soenke Pencik, který si zřídil internetovou stránku www.rundfunkgebuehr.de, kde proti poplatku protestoval. Když ho ARD vyzvala, aby doménu vydal, chtěl za ni 50 tisíc marek. ARD a ZDF Pencika zažalovaly a chtěly využít již precedentního soudního rozsudku, podle něhož majitel domény hauptbahnhof.de (hlavní nádraží) musel tuto doménu přestat užívat. Pencik nakonec doménu vydal, i když za ni dostal "jenom" 12500 marek. Historii svého sporu popisuje zde a navíc si zřídil další webovou stránku rundfunkgebuehrenzahler.de (plátce poplatku), kam přenesl protestující obsah své stránky.

Pokud je mi známo, v české kotlině podobný server si zřídil Miroslav Jandora, který na své stránce www.vase-ct.cz neodmítá poplatek jako takový, ale chce ho vrátit za období, ve kterém podle parlamentního usnesení ČT neplnila své poslání podle zákona.

Kdyby měl někdo vážný zájem o to, jak to s financování vysílání veřejné služby v Evriopě vypadá, mohu doporučit studii Evropské vysílací unie EBU zde (formát PDF).

Pro úplnost dodávám ještě odkazy na stránky o poplatcích v České televizi a v Českém rozhlase.