Proč se vracím na univerzitu

Před pěti měsíci jsem zveřejnil na Louči článek Proč opouštím univerzitu (jako své hlavní zaměstnání), takže dnes cítím určitou povinnost vysvětlit, proč se zase na univerzitu vracím. Důvody jsou výhradně osobní. Navíc já jsem z univerzity zcela neodešel, školu jsem si ponechal jako částečný úvazek.

Někteří přátelé mi vyčítali příliš osobní tón článku na Louči, který měl podtitulek „Několik osobních poznámek ke krizi vysokých škol“. Ano, psal jsem ho poněkud v afektu, rozhořčen nad systémem odměňování na univerzitě a některé pasáže, v nichž popisuji svoji osobní situaci možná až příliš dramaticky, bych dneska vyškrtl.

Takže co se změnilo, že se vracím do těch „nesnesitelných“ podmínek na univerzitě? Když se mě přátelé ptají, odpovídám: vracím se do chudoby, ale také do svobody.

Kdybych měl rodinu nebo ambice, zatnul bych zuby a v Hospodářských novinách vydržel. Já však už nejsem ochoten věnovat veškerou kapacitu svého života pomíjivému novinářskému řemeslu tak, jako jsem to dělal, když mi bylo třicet, když jsem měl rodinu, malé děti a povinnosti vůči nim.

Navíc práce v deníku vyžaduje, aby se novinář podřídil listu a ne naopak, list se nemůže podřizovat náladám a názorům novináře, je to logické a správné. Redakce byla ke mně tolerantní, respektovala můj částečný úvazek ve škole, ale přece jen, cítil jsem, že platit redaktora za to, aby jednou za týden vyplodil jednu tematickou tiskovou stranu, je pro deník dnes luxus. Od redaktora deníku se očekává, že bude neustále v pohotovosti a schopen v kteroukoli denní či noční dobu vyplnit požadovaný tiskový prostor.

Peníze, které lidi v deníku berou, nejsou zadarmo a vyžadují plné nasazení. Přiznám se, že jsem toho nasazení nebyl schopen ani ochoten z jednoduchého důvodu: nechtěl jsem opustit školu. Dostal jsem se do dilematu: vykonávat dvě zaměstnání současně už mi neponechávalo žádný volný prostor pro svobodnou aktivitu ducha a osobní život. Při rozhodování, které z těchto dvou zaměstnání opustím, to nakonec vyhrála škola. Znovu opakuji: nikoli proto, že by se poměry ve školství od loňského roku změnily. Jsou pořád stejně bídné. Ale já si tuto univerzitní existenci – na rozdíl od mladší generace - mohu dovolit.

Před pěti měsíci jsem v již zmíněném článku napsal:

“Když se mě ptali, co mě drží na škole, odpovídal jsem: tvůrčí svoboda, dva měsíce prázdnin a internet. Navíc jsem mohl jako své hobby - většinou o sobotách a nedělích - vyrábět internetový občasník Louč. „

Po pěti měsících se k těmto hodnotám vracím. S Hospodářskými novinami kontakty nepřerušuji a předpokládám, že i nadále do nich budu přispívat.