Úlet Michala Mocka, česká média a německá otázka

Michal Mocek z MF Dnes to schytal za komentář "S českými blázny se nikdo nebaví" (11.4.) ze všech stran. Pustil se do něj jak veterán kampaní Rudého práva Jaroslav Kojzar, tak volební lídr ODS na severní Moravě Martin Říman. Posuďte sami:

Jaroslav Kojzar, Haló noviny 16.4. "Dík za ty noviny, dík vám pane Mocku":
"Už je to tady! Německy orientované Heute, tedy Dnes, se ve čtvrtek pustilo do "českých bláznů"... Němci prý od nás nic nechtějí, jsou to mírumilovní beránci, to jen my přiléváme problémy do ohně svým stálým trváním na "Benešových dekretech". Jenže je to skutečně tak, jak se nás pokouší přesvědčit (a zároveň urážet) jakýsi Michal Mocek. Kdopak je to ve skutečnosti? Pan Komárek anebo Sieberhardt Müller odkudsi z Mnichova?"

Po tomto vstupu následuje dlouhá polemika, v níž je Mocek dvakrát označen za anonyma (Kojzar zřejmě nečte MF DNES, jinak by věděl, že Michal Mocek je specialistou na problematiku EU), a která končí slovy:
"Díky za česky psané německé noviny. Ty nám dřív opravdu chyběly."

Martin Říman zase nazval Michala Mocka v Sedmičce 14.4. příslušníkem páté kolony pracujícím proti zájmům státu. Mírně zkrácený přepis jeho dialogu s Janou Bobošíkovou je na konci textu.

Pod titulkem "Čech Říman" se pokusil 16.4. Mocka obhájit šéfkomentátor MF DNES Martin Komárek slovy:
"(Mocek) prý napsal, že Československo si může za Mnichov samo, neboť mobilizovalo, a učinilo tak špatný dojem na západní spojence. Michal Mocek samozřejmě nic takového nenapsal. Pouze chladně a věcně rozebíral neschopnost bývalého Československa a současné České republiky najít rozumný společný jazyk s evropskými mocnostmi."

Na to Říman odpověděl 20.4. článkem "Kritici dekretů lžou a slouží cizím zájmům", v němž polemizuje jak s Komárkem, tak s Michalem Mockem, jehož myšlení je prý "pokračováním zhoubné politiky appeasementu na druhou", ale také s Adamem Drdou, který v Respektu 25.3. napsal: "Neexistuje morálně udržitelná pozice, z níž by se dnes dekrety daly hájit."

Jestliže to Mocek schytal zleva i zprava, já se přidám z prostředka. I když si nemyslím, že Mocek je zaprodancem germánského vydavatele (Kojzar) nebo pátou kolonou pracující proti národním zájmům (Říman), podle mého názoru svůj komentář napsal jako slon v porcelánu.

Jakkoli se Martin Komárek snaží Mocka hájit, některé věci se zakrýt nedají, neboť co je psáno, to je dáno. Formulace komentáře o tom, že "už jednou se naše poplašnictví změnilo v tragedii", když česká vláda v květnu 1938 vyhlásila mobilizaci a "s nadšením pak ohlásila, jak je připravena bojovat proti Hitlerovu Německu," je pro mne jenom jedním z dalších důkazů nevzdělanosti, případně neschopnosti chápat dobové souvislosti, které tak často provázejí komentáře novinářů mladší generace.

O tom, že Hitler připravoval útok na Rakousko a Československo dávno před mobilizací, byl předložen důkaz u Norimberského procesu ve formě tzv. Hossbachova memoranda, zaznamenávajícího tajný Hitlerův projev s datem 5. listopadu 1937. A potom, časová osa dějů probíhala takto: 12.3.1938 obsazení Rakouska, 24.4.1938 - Henlein vyhlášuje v Karlových Varech osm požadavků, 20.5.1938 - částečná mobilizace.

Toto období ovšem Mocek shrne větou: "Svět neviděl Hitlerovy provokace. Viděl jen českou nezodpovědnost a bezstarostné hraní s ohněm." Co tu chybí, je vysvětlení čtenáři, jak to Mocek s tou českou nezodpovědností vlastně myslel.

V jednom se však Mocek nemýlí. V mnichovské krizi sehrála svoji roli také evropská média, která nebyla Československu nijak příznivě naladěna.

Vždyť na německé straně tu kampaň vedl mistr propagandy Josef Goebbels, který si 1. října 1938 do svého deníku poznamenal:
"...Světové veřejné mínění je jako obrácené naruby. Všichni si oddechli, že velká, nebezpečná krize je pryč. Všichni jsme přešli po tenkém laně nad závratnou propastí. Slovo 'mír' je na všech rtech. Svět je naplněn šílenou radostí. Prestiž Německa nesmírně vzrostla. Teď jsme opět skutečnou velmocí. Nyní platí: zbrojit, zbrojit! Bylo to vítězství nátlaku, nervů a tisku."

V Goebbelsově době se slovo "tisk" používalo tam, kam my dnes dosazujeme slovo "média"

Úlet Michala Mocka jenom ukazuje, jak generace bez solidního historického vzdělání, vychovaná povrchně historizujícími publicisty (jmenuji raději jen ty cizí, např. Paul Johnson), černobílým ideologizujícím pohledem na svět, případně popularizujícími televizními seriály, je náchylná k falešným interpretacím dějů minulých a často i současných.

Kdyby například vedoucí zahraniční rubriky MF DNES Milan Vodička měl prostudovaný vývoj německé otázky po roce 1945, nemohl by nikdy napsat tak hloupý komentář, jaký jsem si od něj přečetl vloni v srpnu. Mám na mysli "Rusko v NATO? Jenom žert?" z 18.8.2001.

Samozřejmě, že žádost SSSR o vstup do NATO v roce 1954 byla součástí diplomatické hry, samozřejmě, že SSSR věděl, že tato žádost bude odmítnuta. Nicméně označit to za "šokující odhalení" nebo za nestoudný "kanadský žertík, provokaci i recesi" může jenom ten, kdo nezná souvislosti. Ten krok následoval poté, co pařížské dohody z října 1954 umožnily začlenit do NATO SRN, tedy stát, který vystupoval jako právní nástupce poražené Německé říše a který se nepřihlásil k poválečným hranicím, což sovětská strana zaregistrovala jako bezpečnostní hrozbu, kterou svoji žádostí o vstup do NATO chtěla demonstrativně (byť ne zcela vážně) eliminovat.

Jen tak pro zajímavost, mistři našich komentářů: kdy a jak byla uzavřena mírová smlouva s poraženým Německem? Kdy a jak se Německo rozdělilo a kdy a jak se také spojilo? Když se ptám studentů, nikdo nezná odpověď. Historické vzdělání mladé generace je skutečně panensky nedotčenou půdou, na které se ujme každé býlí.

Tohle povídání dopisuji krátce poté, co jsem zhlédl v České televize publicistický pořad Fakta o tzv. Benešových dekretech. V mezích možností to nebylo špatné, alespoň co do vyváženosti pohledů.

Ovšem co mě na současné diskusi trochu děsí, je absence právníků a diplomatů na naší straně. Česko-německé vztahy mají právní a diplomatický rozměr, který nelze omezit jen na tzv. Benešovy dekrety, ale který se váže také na Mnichovský diktát z roku 1938, ke smlouvě mezi ČSSR a SRN z 11. prosince 1973 a ke smlouvě mezi ČSFR a SRN o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z 27. února 1992 (formát pdf, 521/92), o Česko-německé deklaraci z 21. ledna 1997 ani nemluvě.

Kde jsou kvalifikované odpovědi na právní fundamentalismus německé strany, který by proti němu postavil právní fundamentalismus strany české?

Kde jsou odborné práce mapující historii vzniku poválečných česko-německých smluv a vztahů? Takto vypadá webová stránka Ústavu mezinárodních vztahů s výzkumnými úkoly. Německá problematika jakoby se vypařila.

A také kde je na webové stránce německého ministerstva zahraničí text smlouvy z roku 1992? Evidentně zde chybí, jakoby zánikem Československa zmizela z povrchu zemského. Náhoda nebo záměr?

Jako začínající novinář, který se chtěl před 35ti lety zabývat zahraniční problematikou, mám vlastní zkušenosti s německou otázkou (např. byl jsem v Bonnu, když se ratifikovaly tzv. východní smlouvy v roce 1972). Jednou o tom napíšu více.

Ale abych jen nekritizoval. Tuto stránku v angličtině připravilo české ministerstvo zahraničí, aby seznámilo anglicky mluvící svět s problematikou Benešových dekretů