Copyright © Milan Šmíd
| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 13.5.2002 | RUBRIKA: Pohled do historie |
Šalda, o kterém se ve škole neučí
Z pamětí bývalého ředitele Melantrichu
Asi před dvěma měsíci jsem si povzdechl na okraj jedné poznámky Louče, že ještě nikdo nevydal paměti ředitele Melantrichu Jaroslava Šaldy (1880-1965). Na 9. mezinárodním knižním veletrhu v Praze Svět knihy jsem zjistil, že to není pravda. Titul Budování tisku za Rakouska, Československé republiky a jeho obrana za německé okupace vydal letos na jaře Milan Nevole a jeho nakladatelství Eva.
Kdesi jsem se dočetl, že každá autobiografie klame dvakrát. Jednak autor klame čtenáře tím, že se mu snaží vnutit svůj pohled na věc a že se chce představit v tom nejlepším světle. Další deformace pramení z toho, že autor nevědomky klame sám sebe. Je v lidské přirozenosti zatlačovat do podvědomí a nevědomí zážitky, se kterými se špatně žije. Také proto je třeba ke všem memoárům přistupovat s kritickým odstupem.
U Jaroslava Šaldy se navíc musí vzít v úvahu, že své vzpomínky psal jako penzista v padesátých letech a ta doba ho nemohla neovlivnit (v předmluvě má zmínku o dělnické třídě, z níž pochází, kritizuje Sovětský svaz jen v opatrném rámci odsouzeného stalinismu, má poněkud konciliantní přístup k předválečné KSČ). Ovšem Šalda revidoval rukopis ještě v roce 1964, kdy atmosféra ve společnosti byla již uvolněnější, a dá se předpokládat, že pokud Šalda některé věci zamlčel, případně neřekl vše, co si myslí, pak to, co ve vzpomínkách uvádí, lze brát za bernou minci. Navíc jeho pohled na události a na osobnosti veřejného a kulturního života se na mnoha místech nekryl s tehdejší oficiální doktrinou. Také proto text skončil v archivu Novinářského studijního ústavu.
Se jménem Jaroslava Šaldy jsem se jako student žurnalistiky poprvé setkal při četbě povinné literatury, k níž patřilo dílko komunistického novináře Vojtěcha Dolejšího Noviny a novináři. Jaroslav Šalda je zde vylíčen jako vydavatelský magnát korumpující pokrokové novináře. Šéfideolog KSČ Václav Kopecký ve svých pamětech ČSR a KSČ věnoval Jaroslavu Šaldovi plné dvě stránky (str. 162-3, SNPL Praha 1961) v souvislosti s politikou Hradu.
Kopecký zde napsal, že Melantrich, který byl "pod vedením pověstného tiskového plantážníka Jaroslava Šaldy přeměněn v komerční kapitalistický velkopodnik tiskárenský a vydavatelský,... se rozmachem svého podnikání stal místem, odkud vycházelo politické a ideové demoralizování lidé v širokém měřítku. Byl to velkovýroba maloměšťáckého ohlupování, maloměšťácké sentimentality, tzv. apolitického "hecu", sensací, pikantérií, sexuálního vydražďování a morálního kažení mládeže apod."
Hlavním Šaldovým hříchem byl vydavatelský úspěch Večerníku Českého slova, Azet, časopisů Pražský ilustrovaný zpravodaj, Hvězda československých paní a dívek, Ahoj, Mladý hlasatel a dalších. Nevím, jak mohla Hvězda, list paní a dívek, nebo Mladý hlasatel kazit mládež. Navíc pokleslá bulvární žurnalistika, jejíž symbolem se stal bulvární plátek "Šejdrem", se vyráběla na jiné adrese, u Jiřího Stříbrného. Šaldův Azet vznikl vlastně jako konkurenční odpověď na Stříbrného Polední list. Nehledě na to, že Václav Kopecký na jiném místě své knihy musel přiznat, že "Šaldovu Melantrichu se podařilo, že v jeho nakladatelství byla vydávána nejvýznamnější původní díla vynikajících českých spisovatelů a básníků."
Ale vraťme se k Šaldovým memoárům. Psal je obchodník, manažer, tiskárenský odborník a nedělal si starosti s tím, jak čtenáři vysvětlit základní rámec děje, jehož detaily popisuje. Nakladatel sice některé technické a finanční podrobnosti vypustil, ale jinak si nedal práci, aby s rukopisem pracoval, uspořádal ho, případně dodal vysvětlivky. To, že kniha nemá rejstřík, se stává u laciných vydání bohužel už pravidlem, horší je, že obsah nemá u názvu kapitol odkaz na konkrétní stránky.
Knížka je tedy dosti neuspořádaná a poskytne zajímavé informace spíše zasvěceným, kteří si dokážou dát jména a popisované události do souvislostí.
Pro zajímavost uvádím zásady, které podle Jaroslava Šaldy zajistily Melantrichu úspěch:
Zajímavé jsou i glosy o lidech:
Karel Teige - "...Redaktorem časopisu Praha-Moskva byl ustanoven Společností (pro pěstování kulturních styků s SSSR) arch. Teige, všem známý jako přesvědčený ideový komunista. To samo nebylo překážkou, naopak výhodou. Překážkou byla Teigova netečnost, nedbalost, či co podobného, nevím, jak to nazvat. Nemohli jsme z něho dostat rukopisy... Podle toho také časopis Praha-Moskva vypadal. Vycházel, kdy se panu Teigemu zlíbilo, přestal, kdy se mu zachtělo... Po roce 1948 jsem se dozvěděl, že Teige spáchal sebvraždu a věřil jsem tomu." (str. 244)
Ivan Olbracht - "...byl znamenitým společníkem a měl jsem ho skutečně rád. Přiváděl mi do redakcí uprchlíky z levého břehu, Rudého práva, a já je ochotně přijímal. Přátelství Olbrachtovo jsem sám oplatil tím, že jsem se ujal Heleny Malířovém když ji opustil a vyplácel jsem jí bez Olbrachtova vědomí měsíční apanáž asi 1500 Kč.... Ivan Olbracht se za okupace ukryl kdesi v jižních Čechách (obec Stříbřec - pozn. mš) a přečkal šťastně bouřlivou dobu. Skoro po celých šest let jsem mu vyplácel do rukou jeho ženy v Praze 3000 Kč měsíčně. Slova díků jsem od něho ovšem neslyšel. Jen jednou po roce 1945 mně na korespondenčním lístku poslal pozdrav z výletu." (str. 257)
František Němec - "... jeho mistrné drobné soudničky i obšírné reportáže z velkých procesů byly velmi oblíbeny. Tohoto mladého a schopného redaktora Stříbrný přeplatil, dal mu hned na ruku 18 000 Kč, na tehdejší dobu velmi značnou částku...dal jsem si Němce zavolat a požádal jsem ho, aby mi vyložil, proč dal Melantrichu výpověď a odchází do tisku Stříbrného. Redaktor Němec se pokusil vysvětlit mi příčiny svého postupu... Napsal jsem mu však ihned poukázku k pokladně na 18 000 Kč a přikázal mu, aby do listů Stříbrného došel a ze závazku se vyplatil... Stálo to Melantricha sice hodně peněz, ale Stříbrný nedostal redaktora, který by v jeho ubohém listu exceloval." (str. 131)
Jaroslav Hašek - "Nenamáhal jsem se přimět Haška ke vstupu do redakce. Pobyl si u nás ve Slově nějaký čas už před válkou a věděl jsem, že je s to vybrat si u nás prvního v měsíci zbytek gáže, jestliže si ji už dávno zálohami nevyinkasoval, nebo vzít si novou zálohu a za hodinu nato jít ke konkurenci, ve kterém se nám vysměje." (str. 162)
K Jaroslavu Haškovi se Jaroslav Šalda vrátil ještě jednou, když zhlédl koncem padesátých letech v programu Československé televize inscenovanou povídku Dobrodinci, což byla satira na dobročinný spolek, jehož výboři tak dlouho rozhodují o tom, jak naložit s penězi, až veškeré jmění propijí.
"V jeho Dobrodincích jsem satiru neviděl, ale v předsedovi, jenž se zpitý válí pod stolem, poznal jsem samotného Haška, jak by si počínal on sám se svými kumpány Frantou Sauerem apod. Odešel jsem od televize znechucen, neboť jsem se cítil hluboce uražen za celou naši generaci, jež dovršila dílo našich buditelů. Neboť naše generace to byla, jež vybudovala český průmysl - jaká to byla radost, když rostly u nás tovární komíny! My to byli, již postavili celá města: Královské Vinohrady např. končily u kostela sv.Ludmily v roce mého příchodu do Prahy v r.1893... Naše generace to byla, jež vybudovala první Čs. republiku, požívající vážnost v celém vzdělaném světě.. Proč tedy tak nemístné satiry?"
V knize je uvedena i poznámka, kterou do pamětí přidal Šaldův přítel, redaktor Kepka:
"Mluvil jsem s jedním spisovatelem, kterého Melantrich takto po celou okupaci podporoval (jeho manželka byla židovka a byl na tom tedy za okupace zle). Vytýkal jsem mu: "Všichni jste od Šaldy brali a všichni slibovali, že na to nezapomenete. Když v květnu 1945 na Šaldu v Melantrichu útočili jako na asociála, zalezli jste a neozvali jste se." Spisovatel jen krčil rameny. "Šaldu vypudili z Prahy, a zatímco nedoukové a chamtivci pustošili Melantrich do základů, nechali takovou sílu a takovou hlavu někde na Sázavě pěstovat králíky. Mlčeli jste zase! Tak chcete něco budovat? Necítíte žádné závazky k Melantrichu ani k Šaldovi?" Spisovatel krčil rameny, zřejmě se styděl, ale mlčel dál" (str.301)
Jméno spisovatele nechť si čtenář v knize najde sám. Ta poznámka je možná trochu nekritická. Šaldovi bylo v té době 65 let a bylo spíše logické, že ho vystřídal Julius Firt. Je jasné, že Šalda nebyl nekonfliktní osobou. V roce 1926 strávil několik měsíců ve vyšetřovací vazbě kvůli případu podvodů s válečnými půjčkami, do kterých byla namočená Česká lidová záložna jako stranický podnik Klofáčovy národně socialistické strany, v níž Šalda začínal jako účetní a pokladník. O tom, kdy komu šlápl na nohu, se v knize pamětí nedozvíme. Když někdo něco podniká a organizuje a navíc vyžaduje kázeň a disciplinu, nemůže vyhovět všem.
Šaldovým nepřátelům se nepodařilo nakladatele osočit za okupační chování tak, jako se to později stalo Miloši Havlovi na Barrandově. Šaldu kvůli Melantrichu několikrát vyšetřovalo gestapo a podle jeho vlastních slov ve funkci přežil díky tomu, že ho zachraňovali slušní Němci z podnikatelských kruhů a bank. Byl ale zlikvidován a umlčen jako kapitalista, příslušník vykořisťovatelské třídy.
Někdy si myslím, že o lidi typu F.X.Šaldy dnes u nás nemáme nouzi, ale že nám chybějí Šaldové, mediální podnikatelé s vizí a morálkou.