zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
27.5.2002 | RUBRIKA: Pohled do historie |
Ještě jednou ze Šaldových pamětí
Bývalý ředitel Melantrichu o výchově novinářů, lidech a době
str. 188
Nebylo vždy snadné nalézt pro dotyčné místo (filiální redakce) schopného redaktora. A opět bylo nutno nové lidi zaučovat, jaké zprávy a kde mají vyhledávat. Bylo nutno pamatovat na všechno a učit je novinářské abecedě: že musí napřed poznat starostu města a promluvit s ním a stejně tak s okresním hejtmanem, že si musí udělat dobrou známost na četnické stanici, že musí vědět, co se kde ve státním rozpočtu chystá pro jejich kraj, jaké stavby jsou povoleny, jak se vede místnímu průmyslu, jak u nich pokračují polní práce, jaké jsou ozimy, co je na trhu atd. Ukládal jsem takovému nováčkovi také, aby sledoval svatby a úmrtí a podobné věci. Ovšem především jsem žádal, aby vedl pořádný život, vyhýbal se karbanu a nevzbuzoval pohoršení. Prvního našeho filiálního redaktora na Kladně, Ježka, jinak velmi schopného, jsem dal pro neplechy v kartách odstranit. Přijali ho potom s otevřenou náručí agrárníci.
str. 203
V té době (30. léta) se již v Melantrichu zapracoval a osvědčil nový muž, Jan Oblonský, dříve zaměstnaný v české továrně na tiskací stroje, která musela likvidovat. Po seznání schopností Oblonského jmenovali jsme ho podnikovým inženýrem a nikdy jsme toho nelitovali... Byl věrný podniku, u něho jsme se nemuseli obávat, že ždímá z dodavatelů provize, ba naopak smlouval a škrtil je, jak se dalo. Docela sám jsem ho dvakrát napomínal, že si nepřeji, aby si lidé stěžovali, že je Melantrich odřel. Stejně tomu bylo u Bati, kde rovněž to nebyl Baťa sám, ale jeho příliš horliví zaměstnanci, kteří s dodavateli smlouvali na krev.
str. 208
"Hvězda československých paní a dívek" byla po Večerním Českém slovu nejúspěšnějším listem Melantricha za mého vedení. Prvního čísla jsem vytiskl 100 000 exemplářů a zdarma rozdal. Dostaly je ženy kupující na trzích stejně jako trhovkyně, všechny prodejny novin výtisky zdarma rozdávaly, takže ve 24 hodinách byl náklad rozebrán. Mne samotného překvapilo, že na další číslo došlo tolik objednávek, že jsme hned druhého čísla tiskli více než 100 000 a první číslo jsme dotiskovali pro ty čtenářky, jež je nedostaly.
str. 216
... rozhodl jsem se vydávat časopis pro chlapce a snad teprve později také pro děvčata. Hned od počátku jsem novému listu, dali jsme mu jméno Mladý hlasatel, určil směr výchovný. Viděl jsem z amerických vzorů, jak se mládež vede k porozumění a zájmu pro stroje a nové vynálezy a poznal jsem, že americká převaha ve výrobě strojů a technologii spočívá asi také na tom, že již mládež je k tomu vychovávána. V našem národě naopak převládala snaha službičkovat ve státních úřadech, mít definitivu a pomaloučku a v klidu se dožít penze. V tom se viděla zajištěná existence a vrchol životního úspěchu. Proti tomu směru jsem se dal s Mladým hlasatelem do boje.
str. 61-64
Z počáteční tiskárenské zakázky stal se později první nakladatelský pokus, neboť vedle časopisu "Smetana" jsme dr. Nejedlému vlastním nákladem vydávali i malou knižnici "Smetaniana", ve které vycházely separátní otisky obsáhlejších článků, uveřejňovaných ve "Smetanovi"... Po hospodářské stránce si "Smetana" skoro stačil, takže naše provozní ztráty byly neveliké a nikdy nám nedělaly potíže. Bylo to ovšem jen proto, že hlavní redaktor ani spolupracovníci nikdy nežádali honorářů. To tehdy bylo celkem samozřejmé... Profesor Nejedlý měl oproti jiným literátům a umělcům to štěstí, že se bohatě oženil. Vzal si dceru ředitele Brichty z "Národní politiky, který byl hlavním podílníkem tohoto podniku. Jeho zeť tedy nebyl odkázán na korunové honoráře jako mnozí čeští spisovatelé.
str. 79
Někdy v tu dobu (kolem roku 1913) pocítil "Smetana" velký otřes. Profesor Nejedlý otiskl ve "Smetanovi" studii, ve které srovnával Bedřicha Smetanu s Antonínem Dvořákem a jejich působení na duši národa. Zaujal v něm vůči Dvořákovu géniu stanovisko negativní, jak je známe z pozdější doby. Čtenáři na tyto články prudce a odmítavě reagovali a ztratili jsme tehdy naráz více než třetinu odběratelů.
(Náš starý metér Turek ještě po okupaci vypravoval, s jakou nevůlí četl ono číslo "Smetany", ve kterém se pravilo, že Dvořák, než dělat hudbu, měl raději zůstat u otce řezníkem a dělat jaternice. Nevím, bylo-li to tak napsáno skutečně, ale je to doklad, jak i nehudební, prostší lidé na ony články reagovali.)
str. 224
Nepamatuji se již, přišel-li Z. Nejedlý sám s návrhem, že napíše o T.G.Masarykovi podobnou monografii, jakou napsal pro Uměleckou besedu o Bedřichu Smetanovi. Myslím, že návrh přišel od něho, ale souhlas Masarykův si vyžádal. Podobně jako u nedokončeného Smetany tak také u Masaryka se do široka rozmáchl a psal podrobnou studii celé doby, sice velmi poutavou, ale nadmíru obsáhlou. Vydali jsme čtyři svazky asi do 30. let Masarykova života. Kdyby byl Nejedlý pokračoval stejným způsobem, obsáhlo by dílo asi dvacet svazků. Nejedlý neměl rád urgence, ale přece jen jsem jednou za ním přišel do bytu s opatrnou poznámkou, že se sám ukončení díla nedočkám. S úsměvem mi odpověděl: "To nevím, ale já budu živ jako můj otec Roman Nejedlý a ten zemřel v 91 letech svého věku. Budu mít dost času, abych Masaryka dopsal." Brzy potom Nejedlý začal psát životopis Leninův. Ten dokončil.
str. 229
Asi čtrnáct dnů před mým odchodem z Melantricha (květen 1945) rozloučil se prof. dr. Šusta, prezident Akademie věd a umění, se světem a se svým národem ve věku 70 a několika let ve vlnách Vltavy pod Trojským mostem. Při kremaci měl projev také Zd. Nejedlý. Šusta se nemusel obávat kritického zkoumání své činnosti v Akademii za okupace. Znali jsme ho všichni, kdo jsme se s ním tehdy stýkali. Mohl se však obávat kalu spodiny, který se po revoluci bouřlivě zvedl ze dna, těch, kteří za Němců brali zvýšené příděly cigaret (někteří je zkeťasovali za neslýchanou cenu, také 5 korun za kus) a kořalky, potom včas utekli do lesů, aby se vyhnuli trestu sousedů. Pak se vrátili jako "partyzáni", soudili kolaboranty a dávali známky z dobrého chování za okupace. Takových a podobných ničemů jsme se tehdy museli obávat všichni.
Citováno z knihy Jaroslava Šaldy Budování tisku za Rakouska, Československé republiky a jeho obrana za německé okupace, vydalo nakladatelství Eva, Milan Nevole, Praha 2002