Koalice si stěžuje na televizi
aneb Za všechno mohou média?

(Dvou)Koalice si stěžuje na to, že nedostává dost prostoru v televizi a to na všech celostátních kanálech. Cyril Svoboda podle zprávy ČTK prohlásil "Koalice má důvodné podezření, že existuje záměr určitých sdělovacích prostředků odstavit ji z očí veřejnosti, zejména nerozhodnuté části voličů."

Hana Marvanová v interview BBC dokonce prohlásila: "já to vnímám tak, že je to do určité míry pomsta TV Nova za to, jaké změny mediální legislativy my prosazujeme, protože si myslím, že nevyhovují této televizi." A dále: "pro nás je to trest za to, že jsme byli proti tomuto zákonu a jsme proti tomu doposud, protože já se domnívám, že média a mediální rady mají být odpolitizovány a že žádné politické strany, ani naše, ani jiná, nemá mít takový vliv jako dnes na složení rady, která rozhoduje o udělení nebo prodloužení licence."

Jestliže komerční televize slevily ze své vyváženosti, kterou prokázaly v letech 1996 a 1998, protože se programově rozhodly ignorovat malé strany, pak to podle mého názoru nevyplývá z pomstychtivosti jejích ředitelů, ale z víceméně přirozeného chování podnikatelských subjektů v konkrétních podmínkách české mediální scény.

Obecně platí, že komerční média si vzhledem k potřebě masového odbytu svých výstupů nemohou dovolit být politicky jednostranná nebo stranicky závislá. Odrazovala by si tím zákazníky - čtenáře, diváky a posluchače. Historie však přináší nemálo důkazů, že práh této nezávislosti se významně snižuje tam, kde začínají existenční zájmy příslušného komerčního média

Pokud dnes komerční televize "kopou" za velké strany smluvní opozice, pak tou hlavní příčinou nejsou subjektivní názory jejích ředitelů, ale systém, ve kterém pracují. Rámec tohoto systému dnes tvoří nový zákon o vysílání z loňského roku, do kterého ODS a ČSSD přes odpor opozice prosadily automatické prodlužování licencí. Zákon umožňuje politickým stranám také kontrolovat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání a to způsobem, jakým se volí a odvolávají její členové.

Jestliže tedy o regulaci vysílání a o podmínkách prodloužení licence nerozhodují hlediska "veřejného zájmu, vhodnosti a potřeby" (citace z amerického Communication Act), ale názor a síla politických stran, pak se nemůžeme divit, že příslušný vysílatel před veřejný zájem a službu veřejnosti, v našem případě před potřebu komplexně informovat občany o předvolební scéně, předřadí ve svých prioritách službu vlivným politickým stranám

Kdysi dávno, po roce 1994, to byla televize Nova, která do stojatých vod naší televizní scény přinesla vzruch a pohyb, a která poskytla prostor ve vysílání i takovým stranám, před kterými Česká televize zavírala dveře. Ovšem časy a lidé se mění.

O tom, jakým směrem se vydá publicistika Novy před volbami, muselo být jasné už v okamžiku, když její vedení prosadilo do diskusního pořadu Sedmička Janu Bobošíkovou i přes námitky šéfa zpravodajství Pavla Zuny (informace z druhé ruky, ale také z více zdrojů). Bobošíková sice není exponentkou jedné jediné politické strany, nicméně reprezentuje vidění světa, které vyhovuje jistým podnikatelským kruhům, jež mají své lobbisty ve všech velkých stranách. Možná, že kdyby na místě předsedy KDU/ČSL byl dnes Miroslav Kalousek, zpravodajství a publicistika TV Nova o Koalici by vypadaly trochu jinak.

Na druhé straně, koaliční stížnosti na nespravedlnosti televizního světa a na diskriminaci u České televize působí podivně na pozadí převažujících názorů politické scény (často doložených statistikami monitoringu), podle nichž veřejnoprávní Česká televize byla "čtyřkoaličním" médiem.

Čekám už jenom jediné: tvrzení, že za případné volební neúspěchy stran mohou především média a televize. Hlavně, že bude na co se vymluvit.