Festivalová sobota
aneb Zpráva o jubilejní návštěvě Karlových Var

Všichni o něm píší, všichni o něm mluví a proto jsem se jel přesvědčit, jak doopravdy vypadá. Navíc v Karlových Varech jsem nebyl už přes deset let a tak jsem chtěl na vlastní oči vidět, jak se změnilo město, které podle Bernda Posselta "Češi prodali Rusům".

Po příjezdu na nádraží v sobotu ráno jsem jako obvykle ztratil orientaci, ale naštěstí proudy batůžkářů mě usměrnily směrem na kolonádu a k hotelu Thermal. Z desetimetrových front před pokladnami jsem usoudil, že za prvé, nebude pro mne nijak snadné navštívit projekce filmů, když jsem přijel bez přihlášení a bez akreditace. A za druhé, že karlovarský filmový festival je jiný, než jsem ho znával z let osmdesátých.

Nikdy jsem nepatřil k festivalovým hostům, ale cesta do Karlových Var bývala pro nás, dramaturgy redakce pořadů ze zahraničí ČST, služební cestou na výběrovku. Výběrovkou byl nejen festival, ale především přidružený filmový trh, na kterém se daly zhlédnout novinky světové produkce.

Členství ve výběrových komisích spojené s nezbytností trávit dlouhé hodiny v temnotě filmových a videoprojekcí jsem ochotně přenechával jiným, ale přijížděl jsem do Karlových Var na dva na tři dny, nadýchat se zdejší festivalové atmosféry a potkávat se s televizními a filmovými kolegy.

Současný exteriér centra Karlových Var mě nijak nepřekvapil, protože je stejný jako v jiných historických městech, včetně Prahy. Domy s vlastníkem vykvetly, domy bez vlastníků zchátraly. Těch druhých je naštěstí jen málo, ale tím více vynikají. Například dvě rozpadající se trosky v Sadové ulici, zarůstající hložím a ohrazené plotem, na němž je napsáno, že jde o majetek společnosti Autoimunklinik.

Ruština na kolonádě skutečně převládá. Alespoň v trafikách a kioscích, na jídelní lístcích a na nápisech ve výkladních skříních zdejších obchodů. Reprezentativní je v tomto ohledu ulice Petra Velikého s výstavně udržovanou pamětní deskou i zrenovovaným pravoslavným kostelem. (Nedaleko je možné posedět ve stínu parkového zákoutí s pomníkem Karla Marxe.)

Pár kroků od kolonády, za křižovatkou u kina Čas, však probíhá život běžného českého města včetně českých cen a sortimentu. Jen nenápadně hlídkující a esemeskující mladíci na nádražích odkazují svým zjevem k tomu, co si představujeme pod pojmem "východní mafie".

Novinářský průkaz byl v Thermalu shledán bezcenným pro cokoli. Za vše se dnes musí v Karlových Varech tvrdě platit. Přesto se mi podařilo - díky náhodám a neočekávaným setkáním - zhlédnout dva soutěžní filmy: španělskou Kuřárnu (Smoking Room) a lotyšský Jen tak odejít (Pa celam aizejot). Kuřárnu jsem viděl v projekci pro novináře, lotyšský film ve Velkém sále Thermalu.

Ondříčkova festivalová znělka s Tros Sketos pobaví a osvěží. Její psychoterapeutickou hodnotu ocení zvláště ten, koho pak čekají dlouhé minuty a hodiny sledování bezdějových sond do spletitosti vyšinutých lidských osudů, nebo obrazových meditací o smyslu života a světa. Když Věra Chytilová o znělce řekla, že "je příšerná" a že její autoři "vykradli Polívku" (citát z oficiálního deníku 37.ročníku MFF "Festival"), bral bych to jako poctu tvůrcům. Ta znělka je podle mého názoru vynikající (viděl jsem dvě její verze) a Chytilová si podle mého názoru jen odreagovávala svůj mindrák, že svět se již netočí kolem její generace. (Ten pocit znám a musím se mu občas bránit. Dá se vyjádřit slovy: "Na mladé generaci mi nejvíce vadí to, že už k ní nepatřím.")

Strávil jsem na festivalu pouhý den, a tak jsem se nestačil zorientovat v četných doprovodných akcích. Nicméně když jsem ve foyer hotelu Thermalu sledoval rozhlasovou besedu Tomáše Slámy s Alicí Nellis a Theodorou (nebo to byla Sabina?) Remundovou, vzpomněl jsem si na to, jak jsem den před tím poslouchal přímý přenos z koncertu v Karlových Varech, věnovaného filmovým a muzikálovým melodiím. Uvědomil jsem si, že kdybych teď seděl doma u rozhlasového přijímače, mohl jsem se dobrat posluchačského zážitku doma v pohodlí i bez dvouhodinové cesty autobusem.

Jenomže stovky lidí chtějí "být při tom" a proto obléhají Thermal a další projekční místa se svými batůžky a chlubí se tím, na jaké projekce se jim podařilo získat vstupenky. Pochopil jsem, že každý se snaží z peněz vynaložených za akreditaci vyzískat maximum a že ekonomický kalkul při tom hraje nemalou roli. (Jestliže zhlédnu Divoké včely v rámci festivalového paušálu, nebudu muset za něj platit 150 Kč v multiplexu Ster Century.)

Nevím, zda je seriózní od vedení festivalu prodat tolik akreditací, že přesahují kapacitu zdejších projekčních sálů. Ti, co si chtěli vydobýt přednostní rezervace předplacením WAPové rezervační služby za 100 Kč, splakali prý nad výdělkem. A tak množství prodaných akreditačních karet jde k duhu návštěvnosti projekcí děl brazilských, mexických či jiných nezávislých autorů.

Povinnou turistickou trasu Thermal-hotel Pupp a zpět jsem absolvoval dvakrát. U Puppu byli jako obvykle v pohotovosti lovci celebrit, kteří chtějí vidět na vlastní oči osobnosti veřejného života, s nimiž se setkávají jenom na televizní obrazovce. V poledne však celebrity vyrážely jen ojediněle. Při své procházce směrem k hotelu Pupp jsem napočítal jen tři. U dvou z nich mě zaujaly jejich manželky, které své manžely vedly davem jako cenné klenoty a pečlivě sledovaly, zda a jak je okolí pozoruje. Přiznám se, že jsem je pozoroval.

O tom, kdo se na festival dostavil či dostaví, se člověk mohl dočíst v tiskovině Who is Where, v níž seznam českých jmen přesahuje pět set položek. Jde většinou o novináře, profesionály, herce, V.I.P. hosty tam nenajdete. Ne každý z těch pěti set přihlášených však tráví na festivalu celých deset dnů. Někteří přijíždějí jen na několik dnů, jiní jen na úvod nebo na závěr. O tom, co se děje ve zdejším "žitě", získá divák v Horní Dolní z televize Nova možná lepší informace než ten, kdo se do Karlových Var dostaví osobně. Navíc já jsem se v sobotu večer vracel do Prahy, takže večírky, diskotéky a flámy mi zůstaly utajeny.

Při odpolední procházce po kolonádě jsem zaslechl pokus zdejšího promenádního orchestru o jazzový repertoár a swingující Lady Be Good. Pozoroval jsem lázeňské hosty srkající vodu od pramenů z tradičních hrnečků s pítkem v držadlech a oušcích. Zhruba v poměru jedna ku jedné zde byli namícháni víkendoví návštěvníci města se zahraničními turisty ze všech koutů světa.

Nerad generalizuji, ale získal jsem dojem, že ti karlovarští Rusové se liší od Rusů, které potkávám v pražském metru cestou do Butovic a na Hůrku. Zatímco ty pražské Rusy již od davu nerozeznáte, zvláště u mladších generací, v Karlových Varech jsem potkával ještě ony nařvané autoritářské typy, s obézními manželkami ověšenými zlatem.

Za jeden den svého pobytu jsem do dění festivalu, o kterém informuje webová stránka kviff.com mohl nahlédnout jenom letmo. Získal jsem však pocit, jakoby se v Karlových Varech odehrával Filmový festival pracujících (studentů). To nemyslím nijak pejorativně.

Fakt, že festivalové projekce jsou otevřeny veřejnosti a že sem přijíždí tolik mladých lidí se zájmem o alternativní a nezávislé tvůrce a filmy, dodává festivalu novou atmosféru. Odpověď na otázku, zda ten zájem je opravdový, nebo zda jde jen o módu, protože jezdit do Varů patří k dobrému tónu, ponechávám jiným, zasvěcenějším.

Festival pracujících (studentů) však má jeden pozitivní dopad. Herec a režisér Jean-Marc Barr ve festivalovém deníku to vyjádřil takto: "Vary jsou festival, který se pořád ještě pořádá kvůli filmům."

Dokážu pochopit pocity nezávislého tvůrce, zvyklého promítat svoji tvorbu ve sklepech alternativní kultury pro úzké publikum filmových klubů, když vejde na podium vyprodaného Velkého sálu Thermalu, kde mu nadšeně tleskají stovky lidí. Navíc to hlediště vděčně zatleská, i když se dílo příliš nepovede (mám na mysli zhlédnutý lotyšský film). Není divu, že se pak takoví tvůrci rádi do Karlových Var vracejí.

Ovšem namlouvat si, že Karlovy Vary jsou důležitým a významným mezinárodním filmovým festivalem, by bylo podle mého názoru dětinstvím.

Byl jsem rád, že jsem Karlovy Vary zas jednou navštívil. Přijel jsem sem na slepo, bez programu, s tím, že se až na místě uvidí, co a jak. Kupodivu, vše fungovalo, jak jsem doufal. Potkal jsem několik známých z řad televizní, filmové i novinářské obce, přihlásilo se ke mně několik bývalých i současných studentů, dostal jsem se na projekce soutěžních filmů, které se pro mě staly filmy "referenčními". A to v tom smyslu, že pokud dostanou nějakou cenu, budu vědět, jakou úroveň měly ostatní filmy festivalu, a o co jsem přišel tím, že jsem ve Varech nezůstal delší dobu.

Ve Velkém sále Thermalu jsem si na jednom detailu znovu uvědomil dobovou podmíněnost této stavby. Mám na mysli styl projektů, u nichž byl přednější celkový dojem a teprve v druhém plánu se myslelo na pohodlí lidí. Architektura Thermalu je samozřejmě moderní a impozantní, stejně jako celková koncepce amfiteátru Velkého sálu.

Z vlastní zkušenosti však mohu sdělit, že kterékoli z hledišť v nové postavných multiplexech má dnes pohodlnější sedadla než ta, na kterých budou sedět celebrity při závěrečném ceremoniálu rozdílení cen, až jej bude v sobotu večer přenášet Česká televize.

Vím, že moje zážitky jsou pro festivalové harcovníky, kteří do Karlových Var jezdí každý rok, obnošenou vestou. Přesto jsem si je dovolil popsat z jednoho sentimentálního důvodu.

Právě před čtyřiceti lety, v roce 1962, jsem se jako osmnáctiletý student Střední školy pro pracující a potenciální uchazeč o studium na FAMU vydal na blind do Karlových Var. Měl jsem tam jen jeden záchytný bod - svoji starší sestru, filmovou novinářku Evu Struskovou, kterou jsem takto neohlášeně v Karlových Varech přepadl. Ubytovala mě na přistýlce v hotelu Pupp a v projekci pro novináře jsem zhlédl jeden z tehdy oceněných filmů - Ivanovo dětství režiséra Andreje Tarkovského.

Na FAMU jsem se nedostal. Kromě toho, že jsem byl zelenáč, který kromě entuziasmu a encyklopedických znalostí nemohl přijímací komisi nic předvést, léta nebyla ještě dostatečně liberální na to, aby se na výběrové školy dostávali lidé s pošpatnělými kádrovými posudky. Takže jsem si musel ještě nějaký rok počkat.

Nicméně na ty Karlovy Vary stále vzpomínám, protože to bylo poprvé, kdy jsem se dotkl onoho pomyslného "žita" celebrit a médií, které mladého člověka tolik přitahuje, a to až do chvíle, než ve zralém věku zjistí, že život ve světě reflektorů není o moc příjemnější ani zábavnější než život kdesi stranou mediálního zájmu. Nehledě na to, že ty reflektory připravují člověka o cenné soukromí.