O mediální legislativě poněkud neklidně
aneb Na okraj rozhovoru s Pavlem Dostálem

Jak jsem pochopil z článku v deníku Právo, Hana Marvanová vidí hlavní úkol Stálé komise pro sdělovací prostředky PSP ve tvorbě nové legislativy. Doslova: „Až se změní legislativa, tedy mediální zákony a dají se tím věci do pořádku, může další práci komise převzít kulturní výbor.

K tomu mohu dodat jenom: pánbůh s námi a zlý pryč. Protože jestli naší mediální legislativu něco permanentě poškozovalo, pak to byly voluntaristické a amatérské zásahy těch poslanců, kteří poznali vysílací média jen jako jejich konzumenti, a s jejichž postoji obratně manipulovali našeptávači z komerční sféry.

Když ve včerejší MF DNES ministr Pavel Dostál prohlásil, že „přišel mediální zákon, za kterým stojí dva mágové: Vladimír Železný a Michal Fleischmann. Jim je ten zákon ušit na míru, a že nevyhovuje malým televizím a rádiím, to už je nezajímalo,“ pak se tento výrok sice hezky poslouchá, ale je dosti zjednodušující a podle mého názoru odráží jen část pravdy. Vždyť úspěšným lobbyistou zákona byl i Michal Zelenka z Asociace provozovatelů soukromých vysílatelů, který při tvorbě zákona kopal za zájmy malých rádií. Navíc na nedostatcích vysílacího zákona se podepsali nejen lobbyisté, ale také samotní poslanci, kteří na jedné straně velkoryse vyšli při prodlužování licencí vstříc našim mediálním magnátům, aby na druhé straně nechtěli pustit z ruky kontrolu nad volbou a odvoláváním členů Rady pro R a TV vysílání, a navíc do zákona včlenili řadu šikanujících detailů.

Když Pavel Dostál v rozhovoru pro MF DNES prohlásil: „ A co se týče takzvané velké mediální rady, která přiděluje licence, u ní bude třeba novelizovat i míru jejích pravomocí (….) Vážná rozhodnutí včetně odebírání licencí by měla mít pod palcem vláda nebo parlamentní orgán," tak mě zneklidnil ještě více než Hana Marvanová,

O paternalistickém přístupu sociálních demokratů k regulaci médií si nedělám iluze. Už před čtyřmi lety vsunuli do vládního prohlášení (HN 10.8.1998) větu: „zajistit kompletní vypracování mediální legislativy včetně stanovení účinné kontroly médií Parlamentem, aniž by byla na straně druhé ohrožena jejich nezávislost..“ a této zásady o parlamentní kontrole médií se drželi po celé volební období.

Nicméně praxe minulých let snad mohla i povrchního pozorovatele přesvědčit o tom, že řada nedostatků práce RRTV měla nejen subjektivní, ale hlavně systémové příčiny, že ani vláda ani nějaký „parlamentní orgán“ problém neřeší (vždyť RRTV vlastně takovým parlamentním orgánem byla).

Možná, že by věci více prospělo zamyslet se nad systémem rozhodování, který by neměl vycházet z ad hoc potřeb toho či onoho subjektu, jak bývalo na Radě často dobrým zvykem, ale z nějaké jasnější koncepce mediální politiky, která by stanovila zásady, podle nichž by se měřilo všem stejně a kritériem by byl zájem veřejnosti (pestrá a kvalitní nabídka v éteru) a ne jen zájem toho či onoho vysílatele.

Nehledě na to, že by bylo možná vhodné zvážit, zda by se neměl změnit systém, v němž všech 13 členů Rady rozhoduje o všem, včetně technických detailů licencí, a zda by nebylo lepší omezit počet radních, posílit úřad Rady a přenechat členům Rady jenom zásadní politická rozhodování. Třeba tak, jako to například funguje v americké Federální komunikační komisi FCC. Ta kdysi začínala se sedmi komisaři, dnes jich má jenom pět, a na zásadní rozhodování to prý stačí. To proto, že složení komisařů, kteří se průběžně obměňují, odráží názorovou pluralitu a dynamickou rovnováhu mezi liberálním a autoritářským postojem k regulaci elektronických médií a komunikace v americké společnosti.

Naše Rada RTV měla původně po francouzském vzoru 9 členů. O čtyři členy se rozrostla na základě politické dohody po volbách v roce 1996, když opozice protestovala proti jednobarevnosti RRTV dosazené v roce 1994 vládnoucí pravicovou koalicí. Namísto, aby došlo k postupné a přirozené obměně, zákon 135/97 Radu RTV jednorázově rozšířil o čtyři křesla, která byla dohodou ve Sněmovně vyhrazena kandidátům opozičních stran.

Rotaci třetiny radních po dvou letech, zajišťující změnu i stabilitu, se sice podařilo prosadit do novely zákona o České televizi, ale vysílací zákon, přijímaný o několik měsíců později, se k podobnému systému neodhodlal. Škoda.

Chápu, že novinový rozhovor není ideálním prostorem pro podrobné a kvalifikované úvahy o budoucnosti naší mediální legislativy. Přesto některá vyjádření koaličních politiků ve mně vyvolávají mírný neklid. Zvláště tam, kde za automatickou záruku zlepšení situace se pokládá dosažení toho, „aby členy vysílacích rad mohly navrhovat i relevantní společenské organizace, například odbory, církve či Akademie věd,“ jak říká Pavel Dostál.

I když způsob volby a odvolávání členů Rady RTV je důležitý, problém naší nedokonalé mediální legislativy je mnohem širší a hlubší. Důkazem budiž bezradnost zákona i Rady RTV, která neví, jak naložit s dvojvládím u držitele licence pro televizi Nova.