Co se stalo v Rusku
aneb LN "objasňují roli TGM v přípravě atentátu na Lenina"

Komentátor Lidových novin Petr Zídek zřejmě chtěl svoji sobotní recenzí knihy Alaina Soubigou: Thomas Masaryk (LN 27.7.2002) demonstrovat dvě věci. Za prvé, že je schopen přečíst francouzskou publikaci v originále, a za druhé, že toho o historii a historiografii příliš mnoho neví. Jinak by nemohl napsat, že T.G.Masaryk měl "roli v přípravě atentátu na Lenina", a že "mladý francouzský historik" popisuje "některé málo známé události v životě prvního československého prezidenta."

Odstavec Zídkova článku s názvem "Atentát na Lenina" si zaslouží delší citaci

"O tom, že Masaryk netrpěl naivním pacifismem, nemůže být sporu. Nepříliš známá epizoda z jara 1918 ukazuje, že byl v určitých případech ochoten sáhnout k nejzazším prostředkům. Soubigou potvrzuje autenticitu dokumentu uveřejněného již v 50. letech v propagandistickém sborníku Dokumenty o protilidové a protinárodní politice T. G. Masaryka, podle nějž předal Masaryk na počátku března 1918 velkou sumu peněz známému ruskému teroristovi Borisi Savinkovi. Na Masarykově vlastním zápisu ze schůzky se Savinkovem se objevuje dvakrát slovo "teror" a suma 200 tisíc rublů, kterou mu slíbil opatřit.

Savinkovova skupina, financovaná nejen Masarykem, ale také francouzskou vojenskou misí v Rusku, přešla v následujících měsících do akce: v Petrohradě se jí podařilo zavraždit sovětského komisaře pro tisk Volodárského a v Moskvě německého velvyslance Mirbacha. Atentát proti Leninovi, který provedla v srpnu 1918 Fanny Kaplanová, se však nezdařil a "vůdce ruského proletariátu" s těžkými zraněními vyvázl.

"Chtěl Masaryk zlikvidovat přímo Lenina?" ptá se Soubigou: "Nikdo to dodnes nepotvrdil, ani nevyvrátil. Podle analýzy dokumentů se to zdá spíše pravděpodobné, ale v této aféře není žádný prostor pro skandál. (...) Nejen, že by takový (úspěšný) atentát proti Leninovi naplnil strategické cíle Spojenců a budoucího Československa, ale měl by v nejistém kontextu bolševického Ruska také morální aspekt..."

Je neuvěřitelné, že tuto zhovadilost francouzského mladíka ve vleku sovětských komunistických pramenů může český komentátor či historik (nebo za co se to vlastně Petr Zídek vydává) citovat bez uzardění a uvedení na pravou míru.

Možná, že je to ode mne příliš velká troufalost takto si na někoho vyskakovat, jsa rovněž pouze poučeným laikem. Nicméně neznalost historických faktů a ignorování historických souvislostí, které umožňuje mladým nevzdělaným publicistům beztrestně přepisovat dějiny a klamat lidi, mne vždy nadzvedne z křesla. Takže hezky od začátku:

Boris Savinkov (1879-1925) byl nejen "známý terorista", kterýžto přívlastek si vysloužil v mladých letech odvahou a účastí na politických atentátech (např. velkokníže Sergej v roce 1905). Savinkov byl také spisovatel a především jedním z vůdců eserů (es er - sociální revolucionáři). Měl pohnutý život, byl odsouzen k smrti, uprchl z vězení, v roce 1917 byl v Kerenského prozatímní vládě náměstkem ministra války. Očekávala se od něj politická kariéra, ale jak praví prameny, nebyl dobrým praktickým politikem, což "v kombinaci s napoleonským komplexem vedlo k jeho záhubě" (harvard.edu). Skončil v sovětském vězení sebevraždou. Do Sovětského svazu se z emigrace vrátil v roce 1924 dobrovolně, přestože věděl, že ho tady čeká vězení a trest. Nemohl zkrátka bez Ruska žít a poznal, že bolševici u vlády zůstanou asi delší dobu.

O tom, že dostal od Čechů 200 000 kerenských rublů, vypověděl Savinkov před soudem v roce 1924. Protože tyto soudy měly ještě daleko k inscenovaným monstrprocesům třicátých let, do jisté míry se dá na výpovědi svědků a obžalovaných spolehnout, nicméně určité pochybnosti co do interpretace faktu finanční podpory mohou být na místě. Autenticitu Masarykova zápisu ze schůzky se Savinkovem nechť posoudí odborníci, nicméně dvakrát vypíchnuté slovo "teror" bez vazby na originální text ve mně vzbuzuje podezření, že francouzský historik zde mechanicky a nekriticky přebírá interpretace sovětských historiků.

Domnívám se, že i povrchní znalec Masarykova politického snažení a situace v Rusku musí seznat, že nějaké navádění k teroru či účast Masaryka na politických atentátech v Rusku je nesmysl. Autor takového krátkého spojení zapomíná, že eseři byli zpočátku stoupenci bolševiků, a že teprve začátkem července 1918 se leví eseři v Moskvě proti bolševikům vzbouřili a od politického boje se obrátili k metodám individuálního teroru.

Tvrzení, že finanční podpora ze strany československých exilových politiků byla podporou terorismu, je podle mého názoru interpretací sovětskou a komunistickou. Tvrdil to už ve svém vystoupení na schůzi československého Národního shromáždění 30.října 1924 komunistický poslanec Karel Kreibich:

"Politika, kterou v tomto bodu provozuje pan Beneš, jest také neupřímná, neboť nikdo nemluvil tolik o přátelství k Rusku jako pan Beneš, a nikdo proti Rusku nejednal tolik, jako týž pan Beneš. Počínaje 200.000 kerenskými rubly, které dostal pan Savinkov na teroristickou politiku od pana generála Klecandy. Jest známo, že politiku atentátu podporují pacifisté a demokraté, kteří jinak, jak známo, jsou proti individuelnímu teroru. (Potlesk komunistických poslanců.)"

Čtenář chtivý informací o Savinkovovi se rovněž může dočíst v Peroutkově Budování státu (kapitola Boj o intervenci, druhý díl, 2.část) o tom, že to byli Masaryk a Beneš, kteří se postavili proti Karlu Kramářovi, jenž v roce 1919 navázal v Paříži důvěrné kontakty se Savinkovem a chtěl využít přítomností českých legií v Rusku ke svržení Leninovy vlády. Masaryk s Benešem odmítli pomoci Savinkovovi ne proto, že by Lenina a jeho režim nějak milovali, ale protože to byli realisté, kteří si nepletli dojmy s pojmy, a kteří vždy zkoumali fakta a předmětnou realitu a nenechali se unášet pěnou ideologií a předsudků a vlastní ignorance, jako četní čeští publicisté a komentátoři.