Proč kritizuji Hanu Marvanovou
aneb Na okraj citace Louče v e-zinech Virtually a Česká média

Minulý týden Petr Štěpánek, člen Rady RTV, zakončil svůj komentář na internetu Hrobař(ka) do čela mediální komise větou: “Možná že by bylo také dobré zapátrat třeba na Louči, specializovaném mediální serveru Milana Šmída. Byl to totiž právě on, kdo Hanu Marvanovou nazval hrobařem české mediální legislativy.“.

Ten kdo si přečte polemiku Louče s komentářem Hany Marvanové v Hospodářských novinách z října roku 2000, snadno zjistí, že jsem přímo a natvrdo nikoho hrobařem nenazval.

Ta dotyčná věta totiž zní: „Kdyby Hana Marvanová nebyla sympatická mladá dáma, a kdyby na jejím místě stál třeba Ondřej Zemina, řekl bych mu s chutí: "vrať se do hrobu mediální legislativy, který jsi pomáhal vykopat."“ Ondřej Zemina byl totiž tím člověkem, který až do své demise záměrně a cíleně pracoval na deregulaci vysílání v zájmu soukromých podnikatelů, Hana Marvanová mu pouze ve své nekonečné svobodně tržní naivitě jenom přizvukovala.

Se zájmem jsem si přečetl rozhovor s Hanou Marvanovou na serveru ceskamedia.cz. Když tady paní poslankyně vysvětluje historii a podstatu novely vysílacího zákona 301/95, znovu a opět mě přesvědčuje o tom, že dodneška nepochopila smysl, účel a konečné dopady právní normy, kterou ve Sněmovně spolupředkládala a v diskusi obhajovala.

„Ta novela se týkala kabelových a satelitních televizí. Tehdy v první polovině devadesátých let si stěžovaly kabelové a satelitní televize, že rada jim odmítá vyhovět v jejich žádosti o udělení licence a že tím vlastně rada omezuje hospodářskou soutěž, aniž proto má nějaké důvody. (..) My jsme se tehdy seznámili s praxí Rady RTV, konstatovali jsme, že vlastně tím je omezována hospodářská soutěž a že je namístě, pokud to technické podmínky dovolují, změnit systém udělování licencí na systém registrační. (..) O tom byla tehdy ta naše novela, že jsme zavedli namísto licencování registraci a dokonce potom v souvislosti s touto novelou byla debatována ve sněmovně celá řada věcí.„

Marvanové vyprávění „o čem byla tehdy ta naše novela“ má velké mezery. Tak především: u zrodu novely vysílacího zákona stála potřeba určit, které jsou vysílací okruhy ČT. Zákon 36/1993 totiž parlamentu ukládal, aby do konce roku 1995 rozhodl, jak se naloží s vysílacím okruhem bývalé OK3, svěřeným dočasně do správy České televize. Tam byl počátek poslanecké iniciativy a teprve následně vstupují do hry další témata, například registrační princip kabelových a satelitních televizí.

Přípravu novely zákona využili provozovatelé kabelového vysílání, kterým se nelíbil dosavadní způsob regulace. Popravdě řečeno, jejich důvod ke stížnostem byl legitimní, neboť kabelové vysílání bylo v zákonu 468/91 řešeno povrchně a nedokonale. To proto, že jakoukoli podrobnější regulaci kabelového vysílání slovenská strana ve federálním zákoně odmítala, neboť si chtěla regulovat kabel podle svého. A tak se stalo, že všechny kabelovky, včetně těch malých lokálních nad 200 účastníků, které samy nic nevysílaly, jenom retranslovaly satelity, musely žádat o licenci Radu ČR RTV. Navíc Rada ve svém svatém nadšení konat dobro, kabelovkám ukládala některé nereálné licenční podmínky. Například takové, podle nichž měly mít na kabelu místo jen takové programy, které vysílají alespoň 30 procent českých či slovenských pořadů.

Tento stav se nelíbil nejen českým kabelářům, ale především vyburcoval zámořské kabelové firmy, které přicházely do České republiky, aby zhodnotily své bohaté archivy hollywoodské produkce a nikoli proto, aby utrácely peníze za drahé české filmy.

Byl to právě Hollywood se zájmy v kabelovém vysílání (Time/Warner), který zangažoval svého lobbyistu Ivana Hodače v Bruselu (nemá s Jiřím Hodačem nic společného), aby s tím něco udělal. Hodač najmul firmu CEC Government Relations se sídlem ve Sněmovní 7, která se pustila do práce a zmasírovala naše poslance tak, že se nakonec do zákona dostalo vše, co kabelovky potřebovaly. Šlo především o ustanovení, podle něhož licencovaný subjekt získal právo požádat o zrušení licenčních podmínek a Rada mu musela vyhovět.

Paradoxem je, že s rušením licenčních podmínek pro kabelovky se svezli také všichni ostatní rozhlasoví a televizní vysílatelé včetně Novy a Primy, kterým se podařilo za podpory Ondřeje Zeminy zrušit územní omezení paragrafu, tj. odstranit formulaci, podle níž o zrušení podmínek nemohly žádat celoplošné stanice.

Tyto důležité momenty novely zákona ovšem Hana Marvanové odbývá větou: „v souvislosti s touto novelou byla debatována ve sněmovně celá řada věcí.“.

Které z poslanců si agentura CEC Government Relations koupila či získala na svoji stranu, se dnes už nikdo nedozví. Když jsem kdysi ještě na Britských listech zveřejnil informaci o tom, že deregulace naší vysílací scény byla koupená Hollywoodem prostřednictvím CEC Government Relations, kontaktovala mě pracovnice této agentury Dana J. V duchu nejlepších metod public relations se mi snažila vysvětlit, že v aktivitě CEC Government Relations žádné peníze nebyly, a že poskytování odborných konzultací poslancům patří mezi zcela legální a legitimní nástroje parlamentního lobbyingu. Tím jsem získal nepřímý důkaz, že moje hypotéza o spojení Ivan Hodač – CEC Government Relations – Sněmovna se zakládala na reálných faktech.

Myslím si, že název „hrobař české mediální legislativy“ je poněkud silným výrazem, který by se ve spojení s Hanou Marvanovou neměl používat. Ona ty hroby totiž nekope. Ona asi jenom netuší, že mediální legislativa by měla být projekcí mediální politiky formulované ve veřejném zájmu a nikoli souborem pravidel umožňujícím snadný a pohodlný život vysílatelů – ať už jsou ze soukromé nebo veřejnoprávní sféry. Kromě toho asi do dnešního dne, i po zkušenostech s Novou a monotónními komerčními rádii, zřejmě nepochopila, že poučky klausismu o neregulované konkurenci přinášející (automaticky) kvalitu, mají na omezeném tržišti vysílacích frekvencí jen omezenou platnost.