Když se ego potká s egem
K rozhovoru s Petrem Hunčíkem v týdeníku Euro

"Diagnózu všech partnerů znám" je titulek rozhovoru ve včerejším vydání týdeníku Euro, ve kterém Peter Hunčík, jeden ze zakladatelů společnosti CET 21, podává svědectví o historii vzniku televize Nova a také o pozadí konfliktů s ní spjatých.

Jak to bývá u aktivních účastníků událostí často zvykem, jde o svědectví subjektivně zabarvená, navíc nepřesná až zavádějící. Aniž bych chtěl snižovat informační hodnotu otištěného interview, domnívám se, že jeho autor (István Lékó) nesplnil svoji úlohu žurnalisty v tom, že by subjektivitu Hunčíkovy výpovědi korigoval, případně jím prezentovaná fakta uváděl do souvislostí.

S odzbrojující upřímností se zde Hunčík přiznává k tomu, že "finančníkům bylo jasné, že televizi nerozumím, ale měl jsem pověst velkého kouzelníka, který umí zařídit licence." A právě líčení toho, jak Hunčík ty licence ještě jako Havlův poradce "zařizoval", je dosti nepřehledné a nepřesné.

Například se nedozvíme, zda projekt, který Kršák s Hunčíkem diktovali na Pražském hradě v lednu 1992 sekretářce do stroje (viz text rozhovoru), byl projektem pro licenci na frekvence slovenské ókátrojky TA3, nebo projektem pro licenci na české frekvence bývalého federálního programu F1.

Začněme u Hunčíkova výkladu "privatizace třetího kanálu slovenské televize". Abychom pochopili, o jaký kanál šlo, je třeba znát souvislosti. V roce 1990 federální vláda předala vysílací frekvence, na nichž se od roku 1983 retransloval program ústřední sovětské televize TSS, tehdy ještě státní Československé televizi.

A tak 14. května 1990 spatřil světlo světa v Československu nový program OK3 (třetí, otevřený kanál), který vysílal mix volných satelitních programů a který sice nebyl celoplošný, ale mohli ho sledovat obyvatelé větších měst federace. O rok později, 6. července 1991, se Slovenská televízia rozhodla převzít slovenské vysílače OK3 do vlastní správy, čímž vznikla slovenská varianta koktejlu zahraničních satelitů s názvem TA3 (Tatry). Tomuto rozhodnutí předcházelo přijetí federálního kompetenčního zákona 136/91 (březen1991) a ustavení samostatné Slovenskej televízie (květen 1991).

Priority mediální politiky v Česku a na Slovensku byly tehdy rozdílné. Zatímco v České republice se veškeré úsilí soustřeďovalo na rušení monopolu ČST a ČSRo a na příchod nových soukromých vysílatelů, na Slovensku dostalo přednost zakládání vlastních veřejnoprávních médií. Jestliže v Česku už v roce 1991 vysílalo více než tucet soukromých rozhlasových stanic, pak na Slovensku místní vláda po volbách v červnu 1990 zastavila vydávání jakýchkoli licencí a ponechala v provozu jen dvě rádia se zahraničním kapitálem (Radio FUN a CD International), kterým se podařilo proniknout do éteru v době porevolučních zmatků.

Odpůrcem soukromého vysílání byl zvláště Ján Čarnogurský, původně místopředseda, po odstranění Vladimíra Mečiara v dubnu 1991 předseda slovenské vlády. Odmítavý postoj Čarnogurského vlády se však pronikavě změnil na jaře roku 1992, když už bylo jasné, že červnové parlamentní volby na Slovensku vyhraje Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS). Vládní komise urychleně přiděluje hned několik rozhlasových licencí a také licenci televizní na frekvence programu TA3, o které se zmiňuje Hunčík.

Kolem té licence bylo mnoho nejasností, ale zcela určitě ji nedostala CET 21 jako předchůdce držitele licence pro vysílání Novy, jak Hunčík tvrdí. Zahraniční prameny (zpráva Helsinského výboru) uvádějí, že šlo o mezinárodní konsorcium více společností. Tuto tezi potvrzuje i jiný zahraniční pramen. Marcela Košťálová v občasníku KMIT (jaro/léto 1994) uvádí, že licenci dostaly dvě společnosti: Perfects (Hunčík, CEDC, Palmer a další) a dále Medium 5 (zřejmě onen Otto Bartoň, kterého Hunčík zmiňuje) se zdůvodněním, "že jedna spoločnosť má dobré programové a druhá zasa technické zázemie, preto by sa mali dať dokopy."

2.-3. června 1992 se konaly parlamentní volby, v nichž zvítězil v Česku Klaus (ODS) a na Slovensku Mečiar (HZDS), čímž se nastartoval proces rozpadu federace. O tři týdny později 29. června Slovenská televízia přestává participovat na federálním Deníku v 19.30, před který na druhém programu předsazuje v 19.00 vlastní "Spravodajstvo STV".

Přidělenou televizní licenci Mečiarova vláda sice respektovala, ale už 1. července Slovenská televízia přestala sestavovat program TA3. Zrnění, přerušované občas retranslací volného satelitního programu ScreenSport, mělo zřejmě před veřejností demonstrovat neschopnost nových majitelů licence vysílat na přidělených frekvencích. Licence tedy nezanikla v listopadu 1992 "kvůli údajným formálním pochybením", ale především proto, že Hunčík a spol. nebyli schopni vysílat, jak v projektu slibovali. Košťálová ve KMITu navíc tvrdí, že "na jar 1993 obe spoločnosti defintívne vyhlásili, že ďalej nie sú schopné spolupracovať a radšej se licencie vzdávajú."

Historii licence Novy uvádí Hunčík takto: "Markovi jsem řekl, že na Slovensku to nevyšlo, zkusme tedy získat licenci v Česku, kde v lednu 1993 začal tendr." Hunčík se ovšem mýlí, když říká, že tendr na televizní licenci v ČR začal v lednu 1993. Tendr byl vyhlášen už v roce 1992 a v lednu se už udělovala licence. Rada ČR pro R a TV vysílání hlasovala o licenci 30. ledna 1993 a oficiálně ji vydala 9. února 1993.

Hunčík dále pokračuje:" S Kršákem jsme se rozhodli, že najdeme spojence v Praze (…) Fedor Gál řekl, že se přidá a bude dělat sociologickou část. Navrhoval ještě Josefa Alána a Vlastimila Venclíka. Měli jsme tým pěti velmi chytrých chlapů, ale zjistili jsme, že nemáme odborníka na televizi. Kdo z toho udělá televizi, ptali jsme se. Kršák řekl, že Vovka."

Dále následuje líčení historie, podle níž se celý další vývoj odehrál v režii Američanů a Vladimíra Železného, zatímco "CET 21 se octla trochu v ofsajdu". Hunčík zde tedy naznačuje: my nic, my muzikanti, to všechno ten zlý Vovka. My jsme přece byli ta "skupina paličatých intelektuálů, která stále dokola opakovala, že chce jinou televizi." Licenci Hunčík nevrátil, protože "nebylo lehké z ní jen tak odejít." Železný "sliboval hory doly (..) to jsme poslouchali půldruhého roku, až jsme nakonec zjistili, že ze slibů nebude nic."

Pozoruhodná je pasáž o tom, jak Hunčík a jeho partneři podpořili Železného proti Kršákovi ("z psychiatrického hlediska jde o naprosto stejně akcentované osobnosti s megalomanskými sklony") a také popis toho, jak se dostal Aleš Rozehnal do Novy:

" Když se objevil Aleš Rozehnal, kterého přivedl Gál s tím, že je to nadaný advokát, oddechli jsem si: Konečně budeme mít vlastního právníka! Do té doby jsme totiž nedostali ani korunu a věděli jsme, že se kolem televize točí velké peníze." Tady, eufemisticky řečeno, Hunčík nemluví pravdu. Všichni podílníci CET 21 totiž dostávali tzv. konzultantské platy, které pak CME ve svých výročních zprávách vykazovala jako "náklady na udržení licence". Proslýchalo se, že již v roce 1994 Alán, Gál, Hunčík, Venclík i Kršák dostávali měsíčně jeden tisíc dolarů, což bylo 35 tisíc korun měsíčně. Nehledě na to, že Fedor Gál za 2,5 procenta svého podílu v CET 21, který prodal České spořitelně a Lauderovi, inkasoval dost na to, aby si mohl zařídit základní existenci v Praze, když emigroval z Bratislavy.

Peter Hunčík je prvním z podílníků CET 21, který alespoň rámcově sdělil, za kolik prodal své podíly: "Když jsme se o několik let později dozvěděli, že z peněz, co byli Američani ochotni obětovat na nákup našich podílů, jsme dohromady dostali jen 30 procent, tak jsme byli dost šokováni."

Otázkou je, z jak velké výchozí částky Hunčík těch 30 procent počítá. Jestliže CME dle oficiálních zpráv kupovala obchodní podíly v ČNTS přes Železného a firmu Nova Consulting za 28 miliónů dolarů (do rozchodu Novy s Lauderem vyplaceno cca 22 milionů dolarů), pak to znamená, že každý ze čtyř podílníků (Kršák nic neprodal) inkasoval nejméně 1,5 milionu dolarů, tedy něco mezi 40 a 50 miliony Kč.

Pozoruhodný je rovněž tento Hunčíkův výrok: "Potom ale přišel Kršákův geniální tah hodný barona Prášila. Od začátku prohlašoval, že televizi má řídit držitel licence a jemu prý náleží všechno, včetně příjmů z reklamy. Přičemž české soudy a Rada pro rozhlasové a televizní vysílání říkaly, že ne, že je to věc ČNTS. "

Nevím, jak těmto slovům mám rozumět, protože jsou evidentně v rozporu s realitou. Existují doklady o tom, že to byla právě Rada RTV, která na základě paragrafu zákona o nepřevoditelnosti licence v roce 1996, při vynuceném rušení licenčních podmínek, začala trvat na tom, aby alespoň základní odpovědnosti za vysílání (podnikání na vlastní jméno a na vlastní účet) zůstaly u CET 21.

Pozoruhodná je rovněž Hunčíkova neinformovanost o transakcích Železného a jeho právníka Rozehnala, když v rozhovoru říká: "Zatčení Rozehnala, který byl i mým právníkem, pro mne znamenalo šok. Nevěděli jsme, co se vyšetřuje, zda sedí za Vladimíra, nebo za sebe. Do toho přišla zpráva o nějaké lichtenštejnské nadaci, o které jsme vůbec nevěděli."

O lichtenštejnské nadaci se v českých i slovenských médiích napsalo od jara 2001 tolik, že jenom slepý nebo hluchý by o ničem nevěděl. Navíc Železný na toto téma uspořádal tiskovku, takže Hunčíkův šok ze zatčení Rozehnala a náhlý objev Astrony Foundation se dá vysvětlit buď jenom totální Hunčíkovou nevšímavostí nebo spíše podceňováním paměti českých a slovenských čtenářů.

Hunčík v rozhovoru psychiatricky rozebírá Vladimíra Železného slovy: "Je nesmírně akcentovanou osobností, která nikdy nelže, protože vždy věří tomu, co právě říká, ale co tvrdí dnes, zítra už neodpovídá skutečnosti. Někdy mi hodně připomíná Mečiara: verbální žonglování, v případě Vladimíra v češtině i v angličtině, děsivá schopnost přemlouvání, sugestivita, obrovská lexikální paměť a podobně.(..) Obrovské ego."

Nicméně výrazné ego nechybí ani Peteru Hunčíkovi, když staví svoji osobu do centra dění spojených s Novou, přestože po celých devět let se choval jako nezúčastněný rentiér, který Železnému vše odsouhlasil a chodil si jenom pro výplatu.

Například podle Hunčíkovy interpretace George Soros poslal Davida Webstera, "aby se na mne podíval". Tak jak jsem poznal osobně Davida Webstera, bývalého člena správní rady BBC, který si svoji penzi zpestřoval činností v organizaci Transatlantický dialog financované Annenberským programem, pak na té přednášce byl nikoli kvůli Hunčíkovi, ale kvůli tomu, že začátkem 90. let Webster objížděl všechny semináře diskutující o vývoji v postkomunistické Evropě.

Navíc Hunčík se v rozhovoru vyjadřuje tak, jakoby George Soros byl jeho kámoš, se kterým si telefonuje, kdy se mu zlíbí. Podobné je to s Markem Palmerem, někdejším ředitelem CEDC, o kterém až dodatečně Hunčík zjišťuje, že za ním stojí Ronald Lauder. (Kdyby četl New York Times, mohl to vědět hned.) Hlavními hříchy Ronalda Laudera a později Jiřího Šmejce je jejich "povýšenecké chování" vůči Hunčíkovi jako menšinovému akcionáři.

Když zdůvodňuje prodej zbylých podílů v CET 21, nyní soustředěných ve firmě Vilja, Hunčík říká: "Nám skutečně nešlo jen o to, abychom dostali další peníze. Osobně mám stále silnou emocionální vazbu na Novu, protože je moje dítě. Stejně jako televize Joj."

Že by se na obzoru objevil další spor o paternitu ve věci televize Nova?